Období dospívání velmi často znamená pro rodiče pocit, že ztrácejí důvěru svých dětí a kontakt s nimi. Když děti vstoupí do puberty, role rodičů se mění. Často ale nevědí, co by právě teď měli dělat.

Někdo tohle období ignoruje, někdo čeká, až to přejde, někdo se snaží najít tu správnou notu v komunikaci. V každém případě pro nás puberta našich dětí může být velká výzva. 

Jak děti rostou, mění se naše role v jejich životě. V předškolním věku jsme jejich prvními učiteli. Trávíme s nimi celé dny a cokoliv společně podnikáme, je něčemu naučí.

Se vstupem do školy, s jejich rostoucí nezávislostí a potřebou stýkat se a komunikovat s vrstevníky, se navíc stáváme organizátory. Podporujeme je v jejich zájmech a pomáháme odhalit nové, umožňujeme jim setkávat se s kamarády, organizujeme jejich čas. Někteří z nás se z nezbytnosti stávají i jejich „taxikáři“.

Hledání nové role

Tohle (ještě stále relativně klidné) období končí s nastupující pubertou. Děti si teď chtějí samy organizovat svůj program, přicházejí s prvními vlastními představami o životě, prosazují vlastní názory. Rodiče cítí, že pomalu přicházejí jak o roli učitele, tak o pozici organizátora. A jsou zmateni tím, jakou roli by tedy měli zaujmout teď.

Někde vládne chaos, někdo se stane kontrolorem a komunikace s potomkem se zúží na dotazy o udělaných úkolech a školních výsledcích.
Jinde zas přístup rodičů připomíná vojenský výcvikový tábor, kde příkazy, zákazy a seznam svazujících pravidel na pár let zabijí možnost normálního vztahu s oboustranným respektem.

A právě tady navrhuje americká koučka Mary Lynne Fernandezová rodičům řešení v podobě nové role, která by jim pomohla šťastně projít po boku své ratolesti obdobím dospívání. Tou novou rolí je role kouče.

Je‑li kouč ten, kdo jiným pomáhá objevit jejich možnosti, podporuje je v dosažení jejich cílů, a v uskutečnění jejich snů, pak je to přesně ten, koho by měl mít mladý člověk po svém boku v období plném zmatků, kterým právě prochází. A nikde není psáno, že by v takové roli nemohli vystupovat rodiče.

První krok: navštivte workshop

V zemích, kde je koučování už běžnou součástí života, je samozřejmostí, že koučové pracují na školách, že učitelé, vychovatelé a trenéři procházejí kurzy koučování, aby pak uměli lépe naslouchat svým svěřencům, rozumět jim a úspěšně je motivovat.

Pokud jde o rodiče, mají tu samou možnost. Mohou navštívit workshop, který je uvede do koučování, nebo speciální workshop zaměřený na komunikaci. Mohou využít rodinný koučink, najmout si osobního kouče jako trenéra koučovacích dovedností nebo alespoň sáhnout po knize o principech koučování.

Ať už zvolí jakoukoliv možnost, nebudou litovat. Nejen že vrátí klid, důvěru a vzájemný respekt do vztahu s dospívajícím synem nebo dcerou, ale základní dovednosti pozitivně ovlivní i jejich další vztahy a pohled na život.

Co dělá a co nedělá kouč

Koučování je vlastně rozhovor, během něhož se kouč snaží dozvědět co nejvíc a svými otázkami odkrýt pro klienta skutečnosti z nejrůznějších důvodů dávno zazděné kdesi v jeho nitru.

Základem přístupu ke klientovi je nepředpokládat, nekritizovat a nesoudit. Tam, kde si nejsem jistá, co tím ten druhý myslí, zeptám se.

Kouč pozorně naslouchá, vnímá, co je za slovy a ověřuje si to. Drží klienta u tématu a sleduje jeho cíl.

První rozhovor

Zkuste si (na rozdíl od běžných rodinných debat, kdy jednou rukou mícháte omáčku nebo probíráte emailovou poštu, spravujete odpad nebo sledujete fotbal, a u toho napůl úst odpovídáte na otázky nebo vydáváte příkazy) najít třicet minut, kdy budete mít čas jen na své dítě.

Sednete si, zavřete dveře před okolním světem, budete ho pozorně poslouchat, ptát se, co chce a jak si to představuje. Buďte si jisti, že uděláte víc, než si teď vůbec dokážete představit.

Už jen ten fakt, že jste vyslechli jeho přání a hned ho nezabili svým racionálním argumentem, že jste měli čas a opravdu se zajímali, bude pro vaše dítě dárek, za který vám bude po dlouhé době opravu vděčné. A bude šťastné, že má takového tátu nebo mámu.

Nakonec to jediné, co i ve svém vzdoru potřebují naše děti nejvíc, je jistota, že jsme tu za všech okolností pořád s nimi.