K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Rodina a pudy sebezáchovy

Nerozumíte někdy chování svých blízkých a občas svou reakcí nemile překvapíte sami sebe?

Hana G. Shatner

Hana G. Shatner

26. 5. 2011

V dětství jsem se naučila reagovat na stresové situace strnutím. Jako obranná reakce na průšvihy všeho druhu to docela dobře fungovalo. V dospělosti se však z mého pudového jednání stal velký problém.

Je mi osm let. Jsem Indiánka Jestřábí oko a zlotřilý šerif Péťa, plný zlověstné agrese, mě pronásleduje lesem. Běžím, nevnímám větvičky, které mě šlehají do tváře a odírají mi nohy. Srdce mi tluče, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, a plíce přečerpávají kyslík v šíleném tempu. Docházejí mi síly. Skočím za nejbližší strom. Přitisknu se k němu. Jsem nehybná, ale napjatá jako struna. Šerif běží kolem. Na pár okamžiků přestanu dýchat úplně. Vůbec tu nejsem…

Kde končí hra a začíná skutečnost?

Domů dorazím pozdě, špinavá, uřícená. Ještě nemám udělané úkoly. Maminka na mě křičí. Tak moc se snaží být dobrá máma. Jako by šlo o život…

Co když se do modelu dobré matky nevtěsná? Její mozek to podvědomě vyhodnocuje jako bezprostřední ohrožení. Její pudy fungují stejně jako fungovaly v pravěku, kdy mohlo selhání vést k vyloučení ze společnosti. Bez rodové podpory nepřežije – a já jí to kazím.

Stojím a civím do země. Nemůžu se pohnout, nenapadá mě jediné slovo, kterým bych svoje chování zdůvodnila a mámy hněv utišila. V dané chvíli moje mysl, která si s sebou nese jako kouli u nohy zkušenost bezpočtu dávných generací, vyhodnocuje situaci dramaticky: Co když mi máma upře svou lásku a péči? To by v dávných dobách znamenalo skutečné ohrožení života.

A táta? Neřekne nic, raději uteče do garáže a pustí si nahlas rádio. Později se bude tvářit, jako že bylo nutně potřeba poštelovat něco kolem pasti na mamuta. A dobře dělá, u rodového ohniště teď není bezpečno ani pro něj.

Naše pudy sebezáchovy se aktivují nejen při skutečném, ale bohužel také při domnělém ohrožení. Honička v lese byla opravdu jen hra. A doma? Nikomu nešlo o život, a přesto jsme všichni reagovali smrtelně vážně.

Příliš zjednodušeno?

Většinu času se bojíme něčeho nebo se zlobíme na něco úplně jiného, než co se před námi tady a teď fakticky odehrává. Proč? Pojďme si to stručně vysvětlit.

Lidský mozek zpracovává informace od počátku věků. Z praktických důvodů si jej zjednodušme na plazí, emoční a myslící. Plazí mozek zpracovává základní data (přísun kyslíku, potravy, teplota, apod.) a zajímá ho především přežití. S prvními savci se začal tvořit mozek emoční. Díky němu například cítíme, co je nám příjemné, a co nepříjemné.

Plazí a emoční mozek společně pomáhají identifikovat situace, které nás ohrožují. Reakce těchto dvou vývojově starších částí mozku jsou tak rychlé, že evolučně nejmladší myslící mozek nemá šanci v prvním okamžiku zasáhnout. Reaguje sice v řádu milisekund, přesto ale nestíhá.

Bezbřehá víra v racionalitu lidského chování nám brání smířit se s faktem, že plazí mozek – v úzké spolupráci s emočním – z velké části diktuje veškeré vzájemné interakce mezi lidmi. Myslící mozek stojí proti síle 250 milionů let vývoje, zatímco jeho zlatý věk se počítá na pouhé desítky tisíc let.

Začala jsem chápat kořeny svých problémů. Neznalost působení pudů sebezáchovy byl jedním z nich.

Vzorce chování umíme změnit

Určitě jste někdy zkusili rozzuřenému partnerovi, kamarádovi nebo dítěti pomoci: Klid, přemýšlej, vezmi rozum do hrsti, zapoj mozek. Jeho okamžitá reakce nejspíš opět vycházela odkudsi z hlubin jeho rozbouřené mysli. Začít uvažovat racionálně totiž není jen tak.

Když nás ale zrovna neovládá stresová situace (a nějaký dobrák do nás nevandruje se svými radami), máme fascinující schopnost sebereflexe, vědomého shromážďování, analýzy a syntézy dat. A právě toto vědomí nám může pomoci poměrně rychle a přesně vyhodnotit, co nás opravdu ohrožuje, a co ne. A podle toho vědomě měnit vzorce našeho chování.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

V úvodní rodinné scéně jsem vám popsala obranný mechanismus strnutí. Ten jsem v dětství úspěšně používala, kdykoli se máma zlobila. Byla to moje nejčastější reakce na rodinné konflikty. Časem se ale tento mechanismus obrátil proti mě. Kontakt s lidmi mě děsil. Špatně jsem se soustředila a nepodávala výkony, kterých bych objektivně dosáhnout mohla a chtěla. Strachy a úzkosti mi svazovaly tělo a paralyzovaly i mysl.

Jednoho dne mi došlo, že tudy cesta nevede. Zahájila jsem svou „odyseu“. Vydala jsem se hledat vnitřní sílu, abych nějak pragmaticky pohnula se svým životem. Bylo to jako loupání cibule. Vrstva po vrstvě. Po letech jsem se proloupala až k základům. Začala jsem chápat kořeny svých problémů. Neznalost působení pudů sebezáchovy byl jedním z nich.

Čas obnovy sil po stresové situaci se začal zkracovat z měsíců a dnů na slabou hodinku, na pár minut, na nádech a výdech.

Seznamte se: strnutí, útěk a boj

Začala jsem si všímat pudů sebezáchovy v každodenním životě. V němém úžasu jsem zjišťovala, kolik času a energie nám pudové chování odčerpává. Pozorovala jsem maminky, babičky a tety v neustálých obavách a očekávání, co hrozného se zase stane. Viděla jsem tatínky, dědečky a strýce, jejichž nejsilnější zbraní byl jasný útěk – to když boj o pozice nevyšel.

Zároveň mě překvapilo, že už pouhým uvědoměním si těchto procesů se můj reakční čas značně prodloužil. Myslící mozek měl čas vyhodnotit situaci mnohem objektivněji. Maminčino rozčilování mě dávno přestalo paralyzovat. S tatínkem jsem řešila problémy za jízdy po dálnici: neměl kam utéci.

Plazí mozek a celý můj nervový systém jako by se začal zklidňovat. Čas obnovy sil po stresové situaci se začal zkracovat z měsíců a dnů na slabou hodinku, na pár minut, na nádech a výdech.

Rozumem okamžité reakce neovlivníme – můžeme se ale naučit reagovat s odstupem.

Pudy jako spoluhráči

Časem jsem získala lepší kontrolu nad svým myšlením a chováním. Najednou jsem vnímala situace takové, jaké opravdu jsou. Získala jsem odstup a nadhled. Začala jsem se více smát sama sobě. Otevřela jsem se životu. Byla jsem tady a teď.

Pudy sebezáchovy jsou jedním z nejsilnějších spoluhráčů v životě. Uvědomila jsem si, že platí jistá obecná pravidla:

  • Všichni máme stejnou startovní pozici: lidský mozek prošel velmi dlouhým vývojem, jehož význam a důsledky je dobré znát.
  • Vývojově starší části mozku jsou rychlejší a mají silnější vliv na naše reakce a chování než části mozku, které se vyvinuly později.
  • Komunikace od plazího mozku k emočnímu a k myslícímu je jednosměrná. Rozumem okamžité reakce neovlivníme – můžeme se ale naučit reagovat s odstupem.
  • Podvědomí nerozlišuje realitu od snu, představy nebo hry. Naše pudy sebezáchovy jsou proto aktivovány nejen při skutečném, ale také domnělém ohrožení.

Ve hře zvané život je spoluhráčů i pravidel více. Hrajeme všude a pořád. Nejen doma, ale i na úřadech, v metru, v práci i ve škole. O tom si povíme příště.

Diskuse 0

Hana G. Shatner

Konzultant a kouč projektu BE-INtelligent

www.beintelligent.eu