Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Rodinná přikázání

Největší vliv na dítě mají přesvědčení, která jsou tak samozřejmá, že se o nich ani nemluví.

12:42
Kristina Sarisová

Kristina Sarisová

17. 7. 2020

Představme si muže okolo třiceti let, říkejme mu třeba David. Má dobrou práci, která ho finančně zabezpečí, hezké bydlení, může si dovolit letní i zimní dovolenou, žije v dlouhodobém spokojeném vztahu, má kolem sebe přátele a má záliby, kterým se s radostí věnuje. Mohlo by to vypadat jako životní idylka. David je ale stále více nespokojený, cítí, že to není ono, že je nenaplněný, má nízké sebevědomí, nevěří si, potýká se s úzkostmi a s depresivními náladami. Sám si často klade otázku proč. Z jakého důvodu mívá tyto stavy a necítí se po psychické stránce dobře? Odpověď přes veškerou snahu nenachází a cítí se stále více zmatený sám sebou.

S podobným příběhem jsme se v různých obměnách mohli setkat všichni alespoň z vyprávění. Vezměme si jako ilustrativní příklad rodinu advokátů, kde vykonávání této profese sahá daleko do historie a je na ni nahlíženo jako na rodinnou tradici. Od každého příchozího potomka se očekává, že bude v těchto šlépějích pokračovat, a jiná možnost nepřipadá v úvahu. Je to něco, co se touto rodinou šíří, aniž by to muselo být vyřčeno nahlas, nediskutuje se o tom.

Manželům (oba vykonávají advokátní praxi) se narodí David. Na něho je od dětství vyvíjen tlak, že dále rozšíří rodinnou linii advokátů, po gymnáziu půjde na právnickou fakultu, kterou také zdárně dokončí, následně získá zkušenosti jako koncipient, poté absolvuje advokátní zkoušky a bude se věnovat advokacii. Tím naplní očekávání na něho kladené a splní svou „povinnost“ vůči rodině. Takto to má nalinkované a jiná možnost není. Je to tak jasné, že se o tom nemluví, protože není potřeba.

Toto „masírování“ probíhá podprahově od dětství, David v podstatě nemá na vybranou a také nemá žádný prostor prosadit si své. Logicky chce vyhovět přání rodičů, potažmo celé rodiny. Je to hezké, avšak dvousečné. Tím, že vyhoví přání rodičů, nevyhoví sobě, neposlechne své potřeby a tužby – ba co víc, veden (mnohdy také nevědomým) přáním, aby byl „hodný a dobrý syn“, negativní myšlenky a emoce vůči rodičům popře a tím se svým prožíváním ztratí kontakt.

Negativní myšlenky se mohou týkat právě toho, že by se raději věnoval například strojařině, ale sám cítí, že by tento obor jednoduše neprošel. Může tedy pociťovat vztek a naštvanost, které si však vůči rodičům nedovolí, a tak tyto emoce raději spolkne a vytlačí je někam mimo své vědomí. Následně nebude jednat podle sebe, svých představ a tužeb, ale dle přání významných osob v jeho životě, a pokud bude toto popření silné, podřezává si tím sám pod sebou větev, což samozřejmě v tuto chvíli neví.

Pokračovatel

Tento příběh může dále dospět do velmi zhoubných rozměrů. David s vypětím všech sil a s přimhouřením očí shovívavých profesorů tedy vystuduje práva, jelikož si nedovolí se rodičům postavit v tak zásadní věci, jakou je výběr školy, a nastoupí do právnické praxe. Další rovina tohoto procesu je taková, že ho možnost, že by se v životě mohl věnovat něčemu jinému, ani nenapadne.

Tyto tlaky mohou mít různý původ – pokračování v rodinné tradici je přece nutnost, co by si pomysleli ostatní, dále také potřeba (mnohdy až nutkavá) vyhovět přání rodičů, ukázat jim, že je stejně tak dobrý jako oni, a dostát jejich požadavkům, neshodit se před nimi a v neposlední řadě je nezklamat. Může cítit jakýsi závazek v tom smyslu, že se mu rodiče plně věnovali, poskytli mu veškeré zázemí, podporovali ho ve studiu, a tak prosazení si svého by bylo vůči nim bezohledné a nevděčné. Je tu další úroveň, kde se projevuje upřednostňování přání rodičů před jeho vlastním.

Příběh pokračuje tak, že David sice má dobré zaměstnání, avšak v advokátní praxi není úspěšný, jelikož ať se snaží sebevíc, jeho energetická kapacita, kterou do práce může vložit, je značně omezená, protože se jednoduše nevěnuje tomu, čemu by opravdu sám chtěl. S jeho prací není spojený opravdový zájem, nadšení a vášeň. Jak by také mohl, když se pro tento obor nerozhodl sám, ale bylo rozhodnuto za něho.

Rodiče nezřídka bývají ti, kdo určují, jakým směrem se v rámci našeho profesního života vydáme. Zejména při výběru střední školy nám mnohdy pomáhají a my, pokud nemáme již v tomto věku jasnou představu, kam směřovat (ruku na srdce, kdo z nás ji tehdy měl?), si od nich necháme do naší budoucnosti poměrně výrazně zasahovat.

Na tom samozřejmě není nic špatného, je to přirozené. Pokud se dále rozhodneme pro studium vysoké školy, obor si většinou vybíráme sami dle toho, co nás baví, naplňuje a čemu bychom se chtěli v budoucnu věnovat (i když si nakonec třeba najdeme úplně jinou práci). Někdy se však stane, že toto rozhodnutí není naše vlastní, přestože si to myslíme. Nejen že si toho nejsme vědomi, můžeme dokonce žít v přesvědčení, že jsme se pro výběr našeho kariérního směřování rozhodli my sami. Realita ale může být trochu jinde.

Tento fakt si není nutno představovat jako výslovné nucení Davida do studia práv a následné odpovídající kariéry. Nemusí vůbec jít o přikazování a neustálé zdůrazňování potřeby vystudovat právnickou fakultu a dále se v tomto oboru realizovat. Takový otevřený přístup spíše vyvolá reakci v podobě rebelování, takže ze syna se místo advokáta stane například farmář nebo digitální nomád (doplňte dle libosti).

Mnohem horší je celkové nastavení rodinného klimatu, kdy se o této záležitosti v podstatě ani nemluví, jelikož to, že syn půjde studovat práva, je stejně jasné, jako že zítra vyjde slunce. Je to holý fakt, o kterém netřeba mluvit. A spíše tento nevyřčený tlak, toto podprahové nastavení synova okolí může způsobit to, že ho vlastně ani nenapadne, že by se mohl věnovat něčemu jinému.

Nemůže do toho vložit 100 % své energie, protože značnou část z ní vyčerpává na to, aby v této oblasti dokázal alespoň dostatečně fungovat. Trápí se, bojuje s demotivací a s nechutí do práce, s neuspokojením z toho, co dělá, cítí se prázdný a má neustále pocit, že nedělá dost. Dochází u něho k vyhoření, k úzkostem, je depresivní. Výrazně také trpí jeho sebevědomí, jelikož ať se snaží sebevíc, je to stále málo a výsledky odpovídající vyvinutému úsilí se nedostavují, což je samozřejmě frustrující.

Zhroucení iluze

Když si představíme, že celý život žijeme v nějakém přesvědčení, jdeme určitým směrem, zastáváme určitý názor, a také si představíme, že jsme něčemu věnovali spoustu let našeho života spojených s velkou investicí našeho času, úsilí, energie, je opuštění této představy náročné a bolestné. Získat náhled na tuto situaci je mnohdy těžký boj. Soupeř je však ten nejtěžší: jsme to my sami.

Je to prozření, které samozřejmě není příjemné, jelikož otřese celou naší osobností. Tím, že by David opustil advokacii, by se mu vlastně zhroutila představa o podstatné části jeho života, o něm samotném a v neposlední řadě i o jeho rodičích, jejichž vnitřní obraz má zafixovaný jako dokonalý a bezchybný. To může být důvodem, proč se tolik brání si tuto skutečnost uvědomit, nechce ji vidět a připustit si ji.

Z psychoanalytického pohledu je to něco, co probíhá mimo úhel jeho zorného pole, nevidí to. Buď to vidět nechce, nebo ani neví, že to nevidí. Happy endem za tímto příběhem by mohlo být opustit advokacii a věnovat se oboru, který je Davidovi vlastní, ať už je to cokoliv. Pak teprve může „kvést“ a možná konečně nalezne sebevědomí a sebeúctu, jelikož začne žít v souladu se sebou samým.

Cesta za tímto prozřením je však dlouhá. V terapii může být práce na odkrytí příčiny naší nespokojenosti poměrně náročná. Jde o to uvědomit si, co patří klientovi a co rodičům, co bylo skutečně jeho rozhodnutí a jeho představa o životě a co představa rodičů. Předpokladem samozřejmě je, aby k sobě byl klient otevřený a upřímný a tím tak mohl rozklíčovat, odkud mohou tyto pocity pramenit, kde mají původ.

To je samo o sobě mnohdy těžké, jelikož příčina může být obalená řadou obranných mechanismů a ty k ní naše vědomí nepustí: snaží se tak ochránit naši psychickou pohodu, která je však jen zdánlivá. Připustit si možnost, že náš život žijeme dle představy někoho jiného (ať už to jsou rodiče nebo například partner), může být ohrožující, a proto se této vnitřní práci zuby nehty snažíme vyhnout. Svou roli hraje také vděčnost vůči rodičům, neustálá potřeba být s nimi v souladu a plnit jejich přání. Také postoj typu „dali mi všechno, měl/a bych jim projevit vděčnost“ osamostatnění se příliš nepřidá.

S padnutím iluze o našich vlastních rodičích souvisí i vyjádření nesouhlasu s nimi a vydání se vlastní cestou, přestože ji rodiče neschvalují a možná jsou i proti. Postavit se rodičům je akt, kterého se spousta dospělých obává. Přestože mají svůj vlastní život, partnera i potomky, ke svým rodičům se stále vztahují jako děti. Na druhou stranu je do této polohy mohou vracet rodiče přístupem, který jim nedovoluje dospět. Tak vznikají třecí plochy, které brání rodičům „pustit“ své dítě, nechat ho dospět a převzít plnou zodpovědnost za svůj život, a dětem, i když jsou již v dospělém věku, postavit se na vlastní nohy.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Nedospělé já

V dospívání jsme potřebovali uznání. Třeba že o nás někdo stojí – a všichni to …

16 min

Volání po lásce

Pozornost je základní projev lásky. Proč se opakovaně vrháme do vztahů, kde ji nenacházíme?

8 min

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Otevřít audio sekci