Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Rozeber mě!

Opusťte roli odbornice na svého muže. I když vám ji sám přisuzuje.

Jan Vojtko

Jan Vojtko

13. 3. 2019

Poslední dobou při partnerských terapiích nebývale často pozoruji jeden efekt. Většinou se to děje, když má mluvit muž, neumí se vyjádřit (nebo nechce) a otočí se na svoji partnerku či manželku se slovy: „Tak to řekni za mě, ty tomu líp rozumíš…“ popřípadě „ty mi líp rozumíš…“ A ona poslušně mluví. Vysvětluje, jak to její muž má, proč to má, kde to vzal – a taky proč mu to nejde změnit nebo proč tomu on sám nerozumí.

V tomto bodě by terapie mohla skončit a já bych si v klidu účtoval svoji taxu. Ale o tom psát nechci. Zaráží mě, že mnoho žen tuto terapeutickou roli přijme. Protože ony tomu samozřejmě daleko líp rozumí, protože samozřejmě ony jsou ty více emotivní, protože samozřejmě ony ty „psychohry" umí hrát…

Já ne, já jsem muž, jsem přece analytik, mě to moc nezajímá, říká si nejspíš mužská polovička páru. Už jsem si všiml, že se doba změnila a že na tom asi něco bude, ale úplně se mi nechce se do toho (rozuměj do sebe) zavrtat, tak to nechám na ní. A ony souhlasí a začnou se do partnera zavrtávat. S jeho svolením.

Za čas se ovšem partner začne divit, co se vlastně děje. Proč mě tak poučuje? Proč mě upozorňuje na to, že nemám své matce oponovat, když k ní jedeme na oběd – protože chápej, ona tě v dětství nedokojila, proto spolu bojujete (to jsou reálná slova z terapie, ve které pár řešil konflikty s mužovou matkou).

Dělba práce nové doby

Jako terapeut jsem si postupně začal všímat, že ženy už ne úplně automaticky ve společné domácnosti perou, žehlí, uklízí a dělají podobné věci, které byly dlouho považované za ženské práce, ale přetavily tento stereotyp do „pseudoterapeutických“ tendencí. Mají pocit, že musí svému partnerovi lépe rozumět, protože ony jsou přece ty citlivější. Problém je v tom slovu muset.

Jak se mění sociokulturní prostředí, konkrétně ve vztazích, hledají se nová pravidla, jak to mezi těmi chlapy a ženskými nakonec bude a jak to má být. A tak se tradiční principy začaly „tavit“ do moderních psychologických. S tím, jak se psychologie stává čím dál tím více věcí veřejnou (rozuměj populární – už to není obor, ke kterému mají přístup jen zasvěcení, ale otevírá se veřejnosti), začali ji lidé používat a využívat, ale taky zneužívat.

Je samozřejmě dobře, že se učíme psychologii aplikovat prakticky a nejen teoreticky, jen nám k tomu mnohdy chybí širší kontext. A taky vzdělání. A taky svoboda. Protože často mnoho žen tuto terapeutickou roli volí ze strachu. Z obavy z toho, aby byly tomu muži ještě k něčemu: když už neuklízí a nevaří, tak aspoň budou psycholožky.

Návod na chlapa

Jedna z mých klientek začala chodit na terapii ani ne tak pro to, že by ona sama potřebovala pomoc, ale začala se mnou diskutovat a „tahat rozumy“, aby dokázala lépe porozumět tomu, co se v chlapovi děje, a pak je používat v argumentaci vůči svému partnerovi. Ne proto, aby byla „za chytrou“, ale proto, že prostě musí. Její partner to od ní očekával. Dokonce jí dával zakázky, co se mnou má řešit. A to je děsivé. Jakmile to prasklo, slečna chodit přestala.

Nebo jiný případ. Vlastně je jich několik. Několik mých klientek zažilo či zažívá situace, kdy potkají muže, který má za sebou rozchod či rozvod, a ony mu na rande dělají terapeutky. Muž se jim svěřuje, co všechno se svojí ex zažíval, a jeho současné přítelkyně mu ochotně odpovídají, proč se to dělo, jaká asi jeho ex psychologicky byla, jaký je on…

Mají asi pocit, že to k nim toho pána nějak připoutá, snadněji než sex. Samozřejmě, že se pánovi s ní moc dobře povídá, dokonce může získat pocit, že mu rozumí… ale pak chce být jen kamarád. Nebo se žena při první hádce projeví méně chápavě a pak zazní věta Myslel jsem si, že jsi jiná… či Jak je možné, že to děláš? Měl jsem pocit, že mi rozumíš… A je po vztahu.

A neděje se to jenom ve vztazích, ale očekává se to i ve výchově. Jakmile jste nepřečetla tuny knih o výchově (a tady se to tedy týká i nastávajících otců), tak jste nebo budete v podstatě divná a špatná matka. Musíte nejen rozumět vztahům, ale taky attachmentu, bondingu a vůbec problematice všech raných vývojových fází dítěte.

Vy prostě tomu musíte rozumět! Protože ty, ženo, mě musíš zachránit. Já si nerozumím, nechci si rozumět, je to pro mě moc složitý, já chci pracovat, soutěžit (a další a další stereotypy) – tak když už jezdíš na ty semináře, ať z toho taky něco mám.

A žena zvedne hozenou rukavici, protože chce zachraňovat. Chce pečovat. Protože to je přece přirozený řád věcí. Je 21. století, taky už chci pracovat a soutěžit, ale pořád musím zůstat „ženskou“ – tak tě aspoň rozeberu. Teda nejdřív sebe a pak tebe.

Právo na tajemství

Jenže ne nadarmo se terapeuti na výcvicích jako jednu z prvních věcí učí, že nelze terapeutovat své nejbližší a přátele. Protože k nim máte tzv. „vlastní agendu“. Přejete si, aby se váš muž nějak choval, byl nějaký (tak, aby se to líbilo vám) – a tím, že mu „jako“ porozumím, budu vědět jak na něj.

A jemu se to po čase nebude líbit, i když s tím nejdříve (byť třeba nevědomky) souhlasil. Nelíbí se mu, že se mu cpete do hlavy moudra, že rozhodujete a vysvětlujete věci za něj, a dokonce to rozebíráte s kámoškama, které vědí, že ho máma v šesti bila gumovou hadicí, proto se mu přece líbí latex a kůže… to dá rozum.

A už vůbec se mu nemusí líbit, že ho tím rozebíráním v podstatě hodnotíte. Že na něj víte víc než on na vás. A taky že svoje domněnky občas použijete v hádce. A to je nefér. I když s tím souhlasil.

Ale hlavně to na vás klade obrovské požadavky. Neužívat si vztah jako takový, ale neustále být v pozoru, sledovat, co se ve vašem partnerovi děje, a okamžitě přijít s nějakou „psychoteorií“. A chraň vás ruka páně, když to nebude správná teorie.

Ve vztahu platí pravidlo, že každý má právo na tajemství. Nejenom na to, s kým a kde byl, ale hlavně na to, co se v něm děje. A když tomu nerozumí, může se vám svěřit, ale vy byste měli především naslouchat a být oporou. Nemáte automaticky začít s psychoanalýzou. Bavte se, naslouchejte a navrhujte, že když se druhému jeho stav nezlepší nebo mu chce opravdu porozumět, ať si za někým zajde.

Nepíšu to, abych tady vytvářel klienty a měl business. Stejně jako jdete k zubaři, když vás bolí zub, i otázky sebeuvědomování máte otevírat u někoho, kdo je vycvičen být objektivní (nebo se o objektivitu alespoň snaží). A navrhovat, co s tím. Klient má mít právo vše odmítnout a jít jinam. A to se ve vztahu dělá těžko.