Pod článkem Dospívání ve vztahu položil náš čtenář redakci celou řadu dotazů ohledně jednotné výchovy dítěte oběma rodiči: „Co dělat, když nastane u dítěte vážný problém, například těžká porucha chování s útěky k závadové partě, kriminální činností a toxikomanií? Co dělat, když jsou rodiče takového dítěte zaskočeni chováním svého potomka a když se v této obtížné situaci, která není běžná, nemůžou dohodnout na postupu při výchově? Když jednotliví odborníci radí odlišné věci (psychologové, etopedi, kurátor), jak se mají zorientovat rodiče? Každý z rodičů prošel jinou výchovou svých rodičů, nese si s sebou negativní i pozitivní stránky své výchovy. Oba rodiče mohou mít zcela jiný přístup k výchově.“ Jak tyto otázky vidí psycholog Petr Sakař?
Jednotná výchova rodičů je dítěti prospěšná od narození. V období překotného vývoje – tedy v raném věku (do 5 let) a v období dospívání – dvojnásob. Rozkol mezi rodiči v těchto obdobích dítěti zásadním způsobem znesnadňuje orientaci ve světě, který ho obklopuje, a zprostředkovaně mu pak komplikuje i orientaci v sobě samém. Za příklad bych mohl dát události raného věku, které psychoanalytická vývojová teorie popsala jako oidipský komplex.
O co v něm jde? Za situace, kdy malé dítě touží po výhradním vztahu s rodičem opačného pohlaví, je soudržnost rodičovského páru klíčová. Pokud mají rodiče ve svém vztahu problémy, mohou podlehnout svodům vytvořit koalici se svým dítětem a postavit se po jeho boku proti partnerovi.
Rozvedená maminka si trvale přestěhuje chlapečka na uprázdněnou polovinu manželské postele. Chlapeček triumfuje nad otcem, má maminku jen pro sebe. Jenže je to vítězství prázdné a brzy zjistí, že také tíživé. Mamince jednoduše nemůže stačit. Fyzicky ani psychicky. Pod tíhou jejích každodenních starostí a stesků se začne prohýbat, až se nakonec zhroutí. Své psychické vyčerpání může signalizovat například asociálním chováním nebo depresivním stažením se do sebe. Každé dítě najde svůj osobitý způsob, jak dát najevo, že se mu nedostává něčeho, co pro svůj zdravý psychický vývoj potřebuje. Vedle nezměrné tíhy zodpovědnosti za maminku se mu nedostává také potřebného vzoru – tatínka, se kterým by se mohl ztotožnit a najít v něm inspiraci a zdroj poznání sebe sama. V tomto ohledu považuji biologického rodiče za nenahraditelného. Milující a pečující rodič náhradní může ztrátu biologického rodiče kompenzovat, ale nikdy zcela.
Ve funkční rodině s tatínkem a maminkou, které spojuje pevný, stabilní a bezpečný emoční vztah, se chlapeček z našeho krátkého smyšleného příběhu nakonec vzdá nároku na maminku a identifikuje se s tatínkem. Maminku mít nemůže, ale jednou, až vyroste a bude jako tatínek, si možná najde ženu, jako je maminka, a dosáhne toho, po čem toužil. Bude pevný vnitřně i navenek ve vztazích se svými blízkými.
Podobně dopadne mladá dospívající slečna, která zpracovává svou oidipskou rivalitu vůči matce neustávajícím hašteřením, které ukončí až rozhodnutím odstěhovat se k otci. Rozhádaní rodiče jí v tom sotva mohou zabránit. Krátké období naplnění snu o výlučném spojení s tátou je vystřídáno sérií zklamání. Tátova nová přítelkyně, tátovo nové dítě. Sen o výlučném vlastnictví tatínka se rozplyne a na jeho místo přichází hněv. Ten může dívka nasměrovat na svého tátu, „který ji nemá dost rád“, nebo ho před ním uchránit tím, že se bude zlobit na polorodného sourozence nebo tátovu novou partnerku, případně bude trvale obviňovat za celé své životní neštěstí nepřítomnou maminku. Možností je opět tolik, kolik je dívek v takové a v podobných situacích. Nezřídka se může stát, že se mladá slečna, postrádající svůj identifikační vzor – matku, vrací ke své mamince.
Když přijdou problémy
Být dítěti, zvláště dospívajícímu, vzorem je náročné. Vedle ztotožnění se s obdivovaným rodičem si totiž dítě buduje identitu i tehdy, když je rodič v jeho mysli pojímán jako hrozný táta nebo hrozná máma. Jsou to situace, kdy rodiče trvají rozhodně na svých výchovných požadavcích. Abychom dětem mohli takto posloužit, musíme být sami dostatečně pevní a pevný musí být také náš vztah s partnerem.
Porucha chování u dítěte nikdy nenastane náhle, ponecháme‑li stranou rozvoj sociálně nepřijatelného chování po prožití nějaké dramatické (často traumatické) události. V takových případech mívá u dítěte s dobrou podporou okolí spíše krátké trvání. Porucha chování se u většiny dětí rozvíjí postupně a v úvodních rozhovorech s dětmi a jejich rodiči jsme většinou schopni její kořeny stopovat až do raného věku.
Ptáte se, co dělat, když jsou rodiče zaskočeni chováním svého potomka a když se v takové mimořádné situaci nemůžou dohodnout na postupu při výchově. Zde bych následnost obrátil. Pravděpodobně právě proto, že se rodiče na výchově neshodnou, zaměstnává je jejich dítě svým vyzývavým asociálním chováním – neposlušností, krádežemi nebo toxikománií.
Předpokládám, že výchovný nesoulad rodičů nenastává ze dne na den, ale rozvíjí se od drobných neshod až ke kardinálním hádkám o zcela zásadních výchovných tématech. Podobně se může vyvíjet i porucha chování u dítěte: od drobných epizod asociálního chování až po záměrné a závažné ubližování sobě a druhým. Pokud jsou rodiče „zaskočeni“ (a není se co divit, když tolik energie vložili do vzájemných půtek), je pravděpodobné, že ony drobné průvodní signály rozvíjející se poruchy chování neviděli nebo vidět nechtěli.
Někoho možná napadne: Nechtěli vidět? Rodiče, kterým na dítěti záleží? Rodiče, kteří na svém dítěti tolik lpí? Ano, často právě tací mají větší obtíže vidět dítě takové, jaké doopravdy je. Vnímat v dítěti pouze to dobré, co bych na něm vidět chtěl, je pro osobnostně křehčí rodiče mnohdy jediný způsob, jakým dítě dokážou ve své mysli pojmout. Syn či dcera poté zůstává navzdory všem svým zavrženíhodným činům dobrý či dobrá. Zlu je vyhrazen prostor „tam venku“: v závadných partách, v dostupnosti drog a alkoholu, neschopných učitelích, sociálních pracovnících, soudcích, psycholozích.
Tato rovnováha je dlouhodobě neudržitelná. Výjezd za dítětem na záchytku, nařízená probace nad dítětem, které málem zabilo spolužáka, rozhovory se sociální pracovnicí nebo vyšetřovatelem policie po zadržení dítěte kvůli krádeži nebo prostituci… to jsou jen některé z možností, které mohou rodiče překvapit, pokud nevěnují předchozím náznakům dostatečnou pozornost nebo je bagatelizují. Nemilosrdná realita, ve které dcera či syn nejsou jen dobří, právě vtrhla k nám domů. Je třeba něco rychle udělat. Je třeba dostat zpět svou uspokojivou iluzi, že jsme já i dítě dobří. Jednou z vítaných cest je požádat o pomoc druhé. Jenže…
Co když jednotliví odborníci radí odlišné věci? Psycholog, etoped, kurátor… Ano, radí a budou radit každý trochu něco jiného. Každý totiž nahlíží problém v rodině z trochu jiné perspektivy. Navíc žádný z nich nefunguje jako servis, kam je možné dítě odložit, aby bylo „opraveno“. Bez spolupráce s rodiči to nedokáže žádný odborník ani instituce. K tomu, co si představuji pod spoluprací rodičů, se ještě dostanu.
Na rodičích je, aby se nevzdali své zodpovědnosti rozhodovat o osudu dítěte. Aby opustili iluzi, že jim někdo dítě „opraví“ a vrátí jim jejich miláčka takového, jakého by chtěli, jakého si pamatují ze starých časů, kdy ještě nepoznal tu hroznou partu, toho šíleného přítele, ty odporné drogy nebo alkohol. Bohužel, nejednotnost rodičů je klíčem k selhání i zde. Pokud se neshodnou ani na odborníkovi, kterému budou důvěřovat, žádný specialista nemá možnost účinně jim ulevit. Je z mého pohledu podružné, zda se shodnou na tom, že problémy v rodině budou ve vzájemné shodě řešit právně nebo psychologicky, ambulantně nebo umístěním dítěte do specializovaného zařízení. Shoda je opět zcela zásadní pro nalezení uspokojivého řešení, ať má jakoukoli podobu.
V případech, kdy je rozvrat v rodině trvalý a rodiče, logicky pak ani odborníci, které vyhledali, se neshodnou, pořádají odbory sociálněprávní ochrany dítěte (OSPOD) případové konference, které nabízejí prostor pro ujednocení přístupu k dítěti a k jeho problémům. Těchto setkání se mohou účastnit vedle rodičů, dítěte a sociálního pracovníka také psychologové, psychoterapeuti, učitelé, pracovníci nezávislých neziskových organizací a další, kdo se o dítě a jeho rodinu starají a zajímají.
Moje dlouholetá zkušenost s pracovníky OSPOD v pozici dětského psychologa a supervizora mě naplňuje optimismem navzdory tomu, že se o nich v médiích píše stále hůř. Právě v propojování různých perspektiv (psychologické, právní, socioekonomické aj.) jsou tito strážci zájmů a práv dětí nedostižní a nezastupitelní a zasluhují úctu, které se jim bohužel zoufale nedostává.
A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu – co když má každý z rodičů jiný přístup k výchově a klade důraz (například vlivem svých dřívějších zkušeností) na něco jiného? Pokud je tomu tak, pak je nezbytné, aby rodiče nejprve řešili vzájemný vztah, než se pustí do hledání řešení pro své dítě. Pokud řešení negativních projevů dítěte předchází, půjde vždy o střelbu naslepo, která sice může přinést náhodný úspěch, ale zpravidla nevede k trvalému řešení.
Protože ale vývoj dítěte nemá tendenci ani možnost posečkat na řešení rodičovských potíží ve vzájemném vztahu, vyplatí se intervence v rodině a u dítěte kombinovat. Vracím se zde k důležité roli sociálních pracovníků, kteří – pokud mohu dle svých zkušeností soudit – rodiče v takových životních situacích již standardně odesílají na párovou psychoterapii do manželské a rodinné poradny nebo k odborníkovi s odpovídající specializací. Je pak pouze na nich, zda se v zájmu a ku prospěchu svého dítěte pustí do náročné a mnohdy bolestivé a zraňující práce na odkrývání vlastních nedostatků a omezení, kterými se vepisovali do osudů svých dětí, a zda se pokusí pro své děti něco důležitého udělat: sami se trochu změnit.
