Rakouský zoolog a psycholog Konrad Lorenz na adresu lidstva dosti nelichotivě řekl, že „chybějícím vývojovým článkem mezi zvířaty a skutečnou lidskou bytostí jsme s největší pravděpodobností my“. Neustále procházíme bolestivým procesem zrání a někdy si v něm nevedeme zrovna nejlépe. Co je to, co se máme jako lidé žijící s jinými lidmi ještě naučit?
Podle základních principů gestalt terapie celý život řešíme jedno vztahové dilema: Jak být s druhým, a přitom zůstat sám sebou? Tato otázka nemá žádné finální a univerzálně platné řešení. Je to vždycky pohyb, hledání rovnováhy, přiblížení se a vzdálení – někdy více do intimity, jindy více do izolace. Pokud to přeženeme na jedné straně a budeme příliš prosazovat sami sebe, ztratíme toho druhého. Pokud se ale budeme příliš přizpůsobovat a ohýbat před druhým, ztratíme sami sebe.
Američtí psychoterapeuti Bob a Rita Resnickovi se věnují párové terapii a mezilidským vztahům více než čtyřicet let a sami jsou ještě o devět let déle v „povětšinou šťastném manželství“, jak sami říkají. Na svých workshopech mimo jiné uvádějí, že 95 % párové terapie je o tom, jak páry zacházejí s odlišností, a jen 5 % o tom, o jakou odlišnost se konkrétně jedná. Jinými slovy: není důležité, v čem jsme jiní, ale jak s jinakostí nakládáme.
Já mám rád moře, ty máš ráda hory a co s tím my dva budeme dělat? Teprve v případě, že najdeme odvahu vyložit své odlišnosti na stůl jako karty a udělat z nich společný projekt, to začíná být vztahové. Pokud se je pokusíme jakýmkoli způsobem odstranit, vzniká konflikt. Ten vznikne i v případě, že si z nich jedna strana udělá ctnost a bude svou odlišnost považovat za důležitější a hodnou většího respektu.
Když na jakékoli úrovni jinakost odstraníme (nebo se alespoň budeme tvářit, že zmizela), zmizí i vztah. Odstraní se tak hranice, na kterých se můžeme setkat, které nás chrání a zároveň definují. K tomu, co není ohraničené, se totiž nemůžeme plně vztahovat. Pokud mi neřekneš, jaký film se ti líbí, nemůžu na večer vybrat ten, který ti udělá radost, nebo naopak ten, který tě spolehlivě naštve. Bez potvrzení a přijetí odlišností se nedomluvíme a nemůžeme si ani rozumět.
Zápas s plazím mozkem
Jak už to tak bývá, našimi největšími nepřáteli jsme často my sami. Dokazuje to například zápas s vlastním plazím mozkem, který svádíme mnohem častěji, než si myslíme. Tato nejstarší část naší nervové soustavy, která vznikla s prvními plazy před cca 500 miliony let, se mimo jiné kdysi dávno naučila diskriminovat (nebo stereotypizovat, chcete‑li) a bude ze své fylogenetické povahy vždy rychlejší než mozková kůra, tedy rozum a logické uvažování.
Jak uvádí David Berceli při popisu léčby traumatu, funguje to zhruba takto: když se člověk v dávných dobách setkával se lvy, pochopil, že mohou být smrtelně nebezpeční. Aby nemusel kvůli dalším podobným poznatkům riskovat život, začala jeho mysl tuto zkušenost vztahovat ke všem podobným zvířatům, jako jsou tygři, pumy, levharti či jaguáři. Ostatně i dnes často zaslechneme od zklamané a citově zraněné ženy, že všichni chlapi jsou stejní a nestojí za nic – nebo podobné výroky od zhrzených mužů na adresu žen.
Tento mechanismus je přirozený, zautomatizovaný a je v nás hluboce zakořeněný. Paradoxní ovšem je, že to, co nám jako lidstvu kdysi pomáhalo přežít, nás teď od sebe vzdaluje, a může dokonce přispět k naší záhubě. Mozková kůra může totiž fungovat až ve chvíli, kdy se plazí mozek uklidní. Vnější konflikt končí, když se nastolí vnitřní mír. Potom se můžeme naučit diskriminovat ve smyslu rozlišování, a nikoli ve smyslu nerovného přístupu k lidem.
Je to tedy naše vývojová dokonalost, nebo naopak nedokonalost, co stojí v cestě mírumilovnějšímu světu? Naše potřeba chránit svá ega, být potvrzováni v názorech a někam patřit nás žene do různých hnutí a ‑ismů, které ovšem mnohdy jen přispívají k radikalizaci a polarizaci společnosti. Často se totiž v kategoriích ostrakizujících nálepek ocitá něco, co bychom mohli jednoduše nazvat nezralostí nebo obyčejným lidským buranstvím.
Takoví lidé se jinakosti bojí a útočí na ni, aniž by primárně sledovali jakýkoli vyšší cíl či politikum. Jejich plazí mozek se cítí být ohrožován více, než je třeba. Možná to znáte ze školních let: Smějeme se tlusťochovi, smějeme se brejlovci, smějeme se cigošovi. Šprt má držet hubu a ženská patří k plotně. Někteří svou mozkovou kůru následně více kultivovali a rozvinuli. Jiní z toho nevyrostli. Nezmenšuje to jejich nebezpečnost, ale také to není třeba démonizovat. Jak totiž píše již jednou citovaný Konrad Lorenz, když vlaje prapor, je rozum v troubě.
Bolestný proces zrání
Co z toho vyplývá? Třeba to, že vnucovat lidem stejnost nepovede ke skutečnému porozumění (stejně jako jim nařizovat, jak mají mluvit a potažmo myslet). Toleranci přikázat nelze, lze se jí jen naučit v opravdovém a plném kontaktu s druhými. Je k tomu zapotřebí odvaha k osobnostnímu růstu, odvaha ke konfrontaci, jejímž primárním cílem není přesvědčit druhé o své pravdě. Tlak a neúměrnost na jedné straně vedou k protitlaku a neúměrnosti na straně druhé, polarity se od sebe vzdalují.
Prohloubené černobílé vidění světa, my versus oni, je nejlépe vidět u děsivého nálepkování typu nácek versus sluníčkář. Jakoby mezi těmito polaritami již nebylo žádné kontinuum, takže každý projev tolerance a pochopení k uprchlíkům z vás okamžitě udělá sluníčkáře, stejně jako každý projev obav či výhrad vůči nim vás spolehlivě zařadí mezi nácky. Podobně jako jsou v těchto dnech všichni s rouškou na obličeji úzkostné zmanipulované ovce a každý bez roušky hloupý, nezodpovědný provokatér.
Stále častěji se bohužel setkávám v terapii s klienty, kteří až donedávna podle svých slov neřešili rasové otázky, uprchlíky, genderovou nevyváženost, politickou korektnost a podobně. Černocha v práci vnímali jako kolegu, a když o něm mluvili, používali křestní jméno, nikoli označení etnika. Žili v domnění, že lidem se má pomáhat a že k jakému pohlaví se člověk hlásí a co dělá v ložnici, je jeho věc. Se sílícím tlakem společnosti, médií a sociálních sítí ale čím dál tím více cítí potřebu se vymezovat a chránit. To, co brali jako lidskou samozřejmost, najednou začínají přehodnocovat a nejčastějším komentářem charakterizujícím tento proces je výrok: „Tak to už je ale i na mě moc.“
V pozadí narůstající polarizace a radikalizace bývá často strach ze změny. I ten je přirozený, ale místo toho, aby byl potvrzen a přijat jako legitimní a dál jsme s ním pracovali, je naopak mnohdy kritizován a zesměšňován. Následně se hádáme o zástupné problémy, které strach spustily, přičemž řešení těchto problémů je mimo dosah našich kompetencí.
Ta otázka přitom zajímá nás všechny a přirozeně v nás vyvolává úzkost: Bude můj svět i zítra stejný jako dnes? Kdyby vás náhodou napadlo tvrdit, že se změn nebojíte, zkuste si na moment představit, že byste zítra měli změnit práci. Nebo se odstěhovat, opustit svůj domov. Nebo odejít od partnera. Opravdu vás to nechává zcela klidnými?
Společnost v terapii
Pokud nahlédneme na současnou civilizaci jako na pacienta v psychoterapii, není to zatím nijak uspokojivý pohled. Nejedná se totiž o moudrou dámu v nejlepších letech, ale o vzteklého puberťáka v plné síle uprostřed bouřlivých změn.
Měli bychom mu pomoci přijmout a integrovat vlastní historii včetně chyb, kterých se dopustil, a ne ho podporovat v tom, aby ji potlačoval a zbavoval se jí. Měli bychom ho naučit přijímat osobní zodpovědnost a provázet ho k dospělosti, a ne ho navádět k tomu, aby ji přenechal Velkému rodiči a žaloval mu na křivdy tohoto světa. A skutečně bychom ho měli učit vnímat vztahy jako setkání v jinakosti, a ne ho opravovat v tom, jak má mluvit a jak se má chovat. To ještě nikdy k ničemu dobrému nevedlo.
Otázka pro všechny terapeuty, kouče, lídry, šamany, hnutí a ‑ismy tohoto světa tedy i nadále zní: Děláme ze světa skutečně lepší místo, nebo je naše léčba kontraproduktivní a jen prohlubuje polarizaci a konflikty?
