Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Rub úzkosti aneb vzpomínka psychiatra na povodně

Každý má svůj strach a statečný není ten, kdo strach nemá, ale ten, kdo jej překoná.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

10. 8. 2012

Přestože pocity úzkosti a strachu nejsou příjemné, jsou velice užitečné, protože nás upozorňují na nebezpečí a pomáhají nám doslova zachránit život. Lidé, kteří nemají oprávněný strach, jsou ohroženější než posmívaní strašpytlové. Podívejme se na skutečný případ.

V povodňovém týdnu, právě před deseti lety, jsem přišel ve čtvrtek ráno na naše otevřené oddělení psychiatrické léčebny a sestřičky mi hlásily, že máme první oběť povodní. Byla to čiperná osmdesátiletá dáma, kterou přivezla po půlnoci sanitka jen ve spodním prádle a v županu. Přijímající lékařka zapsala do protokolu, že není žádný psychiatricky podložený důvod k přijetí, ale že je pozdě, kam by paní v tuto dobu šla, tak ať se alespoň slušně a pohodlně vyspí. Dáma se tedy nečekaně ocitla v psychiatrické léčebně, kam nepatřila. Což bylo lidské řešení a militantní obhájci lidských práv ať se jdou vycpat. Krizové situace vyžadují krizová řešení.

Paní K. mě čekala na inspekční místnosti a vehementně se dožadovala okamžitého propuštění. Sdělila mi, že musí být v deset hodin na Pohořelci, protože má provádět německou turistickou výpravu po Pražském hradě. Na dotaz, odkud ta výprava přijede, odpověděla, že z Drážďan. Ujistil jsem ji, že za dané situace se nepojedou Němci z Drážďan podívat na konkurenční povodeň do Prahy, a ujistil jsem ji také, že rozhodně nebude platit žádné penále, o které se strachovala. Dala si říci, že si napřed musíme pohovořit a pak že ji rozhodně propustím.

Strach a úzkost jsou součástí sebezáchovných mechanismů a hrají důležitou úlohu v zápase o přežití.

Vylíčila mi svůj příběh. Bydlela v zátopové oblasti poblíž Vltavy, ale podle jejího názoru voda nikdy nemohla k jejímu bytu dosáhnout (hehe!). V úterý večer šla přesto ukázněně nocovat do místní školy. Byla to noc plná zmatků, nic nebylo připraveno, spala jen na dece na zemi, tlačil ji operovaný kyčelní kloub a navíc ji poštípaly blechy. Rozhodla se proto, že ve středu přespí doma, protože si platí asistenční službu, má dokonce na telefonu namontovaný mikrofon, kterým může zavolat i z větší vzdálenosti, takže se cítila zcela bezpečně. Na dotaz, zda je asistenční služba vybavena záchrannými plavidly, mi odvětila, že oni by to nějak zařídili.

Jako čistotná osoba se šla před spaním osprchovat a jelikož v celé oblasti byla vypnuta elektřina, měla zapáleno několik svíček. Jejich světlo přilákalo povodňovou hlídku, která zabušila na dveře přesně ve chvíli, kdy ona byla pod sprchou. Přehodila tedy přes sebe župan a se svíčkou v ruce šla otevřít. Hlídku vedla rázná žena, která paní K. vyzvala, aby se okamžitě oblékla a šla s nimi, že doma nemůže zůstat. „Tak jsem ji poslechla,“ pokračovala v líčení událostí paní K., „řekla jsem si, ona je žena, já jsem žena, stydět se nemusím, a odložila jsem si župan.“

Metamorfóza původního vtělení lady Macbeth v lady Godivu šokovala vedoucí hlídky natolik, že pískla na píšťalku, nato vnikli do místnosti další členové hlídky, paní K. si stačila navléct kalhotky a podprsenku, záchranáři přes ni hodili župan a už putovala do Bohnic.

„Já si na ni budu stěžovat, protože to je omezování osobní svobody!“ prohásila rezolutně paní K. na závěr svého vyprávění v duchu již zmíněných militantních ochránců všech lidských práv bez ohledu na povinnosti. Vysvětlil jsem jí, že vedoucí hlídky postupovala zcela ve shodě se všemi pravidly, že v Praze je vyhlášen stav ohrožení, že tedy jediný, na koho si může stěžovat, je tehdejší premiér Špidla, který jej vyhlásil, a že může být ráda, že se ocitla v krásném a přátelsky naladěném blázinci namísto v ošklivé šatlavě, kam by za porušení předpisů patřila.

„Vy toho Špidlu asi nemáte rád, když chcete, abych si na něj stěžovala,“ poznamenala paní K. Vysvětlil jsem jí, že to nemá nic společného s láskou či neláskou, že ale stav ohrožení je něco, co už se trochu podobá stannému právu, při kterém jsou osobní svobody v souladu se zákonem poněkud omezeny, a že vedoucí hlídky jednala podle předpisů, takže stížnosti na její postup jsou neopodstatněné. Dala mi formálně zapravdu, jak se ukázalo později, bylo to opravdu jen formální přitakání.

Paní K. se po vyšetření věcně dotázala, zda ji zase odveze domů sanitka. Ujistil jsem ji, že nikoli. Řekl jsem jí, že jí půjčím pětistovku, kterou jsem u sebe měl, ať si skočí do blízkého secondhand obchodu koupit něco na sebe a pak že může odkráčet. Sestřičky však byly účinnější, našly oblečení ve výbavě oddělení a oblékly paní K. docela slušivě. Pak jsme ještě museli napsat, že jde na propustku, protože naše dokonalé předpisy nedovolují, aby byl pacient propuštěn týž den, co byl přijat (a ona byla přijata až po půlnoci), a v dobré vůli jsme se rozloučili.

Dodnes nevím, zda absence úzkosti u paní K. byla způsobena šokem, nebo zda to byl obecně její životní styl.

V pondělí dopoledne mi do ambulance v IKEM (chápu, jak dlouho musel mé druhé pracoviště hledat) volal zástupce starosty z příslušného pražského obvodu s dotazem, co má dělat, když si paní K. stěžovala na postup povodňové hlídky. Ani nemluvil o tom, co má za starosti – bylo to slyšet z jeho hlasu. Doporučil jsem mu, kam má paní K. poslat. Se zřetelnou úlevou mi poděkoval. O týden později mi volal sám starosta, že paní K. podala stížnost s návrhem žaloby na postup povodňové komise. Dal jsem mu tutéž radu, co jeho spolupracovníkovi, a on mi rovněž poděkoval. Myslel jsem, že tím celá záležitost skončila, Jak jsem se mýlil!

Asi čtyři dny po tomto rozhovoru mne dostihl doporučený dopis, v němž bylo 500,– Kč (abych je dal sestřičkám za poskytnuté šatstvo), pražskou advokátkou s titulem JUDr. podepsaný návrh žaloby ve věci omezování osobní svobody a přání paní K., aby se mi dobře vedlo, když jsem se k ní tak hezky choval. Protože nejsem takový hazardér jako paní K., abych cpal bankovky do běžné korespondence, zašel jsem na závěr této aféry na poštu, vyplnil a zaplatil poštovní poukázku, kterou jsem poslal peníze zpět. Protože od té doby uplynula už nějaká doba, doufám, že je opravdu všemu konec.

Poučení: paní K. nebyla statečná ani odvážná. Paní K. byla neodpovědná a navzdory své nadprůměrné inteligenci blbá jak necky. Totéž si myslím o tehdejším primátorovi Prahy, který v úterý onoho děsného týdne posílal občany do metra, v té chvíli již zaplavovaného vodou. Dodnes nevím, zda absence úzkosti u paní K. byla způsobena šokem, nebo zda to byl obecně její životní styl. Z vyšetření se zdá, že šlo spíš o druhou variantu. U tehdejšího primátora jsem však neměl možnost inteligenci klinickým vyšetřením zjistit. Výsledek by mě – obdobně jako u řady jiných politických lídrů – docela zajímal.

Využívejte celý web.

Předplatné

Strach a úzkost jsou součástí sebezáchovných mechanismů a hrají důležitou úlohu v zápase o přežití. Nedostatek úzkosti projevil pták Didus ineptus (blboun nejapný) a byl úplně pobit a vyhlazen několika námořními výpravami.

Z autorovy publikace Úzkostný pacient, Praha, Galén, 2005, redakčně upraveno.

Diskuse 0