odemčené

Růst na povel

Když seberozvoj ubíjí, místo aby rozvíjel, je na čase změnit přístup.

13:07
Klára Vožechová

Klára Vožechová
Psycholožka

1. 12. 2022

Z audiobooku: Smysluplný seberozvoj

V oblasti osobního a profesního rozvoje se neustále setkáváme s hesly jako „nečekej, začni hned“ nebo „změna začíná na konci tvé komfortní zóny“. Vystoupit z komfortní zóny může být přesně tím, co potřebujeme – jsou věci, na které se dobře připravit nedá, a tak se u nich určité nejistotě nevyhneme. Ale společenský důraz na neustálé sebezlepšování má i negativní dopady. Všudypřítomný tlak na výkon spojený s výkřiky o vystupování z komfortní zóny v nás posiluje pocit méněcennosti. Naznačuje totiž, že vždycky můžeme (a máme) usilovat o to dělat víc a být víc. Někdy je pro nás přitom lepší, pokud ve své komfortní zóně zůstaneme.

Na terapii ke mně přicházejí klienti a klientky, kteří jsou velmi schopní a zakládají si na tom, že vystupování z komfortní zóny je pro ně každodenní samozřejmostí. Když se pak probíráme tím, jak vypadá jejich den, ukazuje se, že mají od rána do večera nabitý program. Stíhají víc, než by se zdálo možné. Ale bez ohledu na to, kolik toho udělají, nikdy nemají pocit, že to stačí. Trápí se výčitkami, že nezvládli víc, i když by to už sotva bylo reálné.

A tak si kladou další cíle a znovu a znovu vykračují mimo svou komfortní zónu. Řídí se myšlenkou, že pokud budou tento postup opakovat, jednou si konečně budou připadat dost dobří. To má logiku, ne? Jenže změna nepřichází. Vždycky se totiž ukáže, že mohli udělat ještě víc. A že to mohli udělat ještě o něco líp.

Možná se v tom poznáváte. S takovým nastavením se dostáváme do nekonečné smyčky: sotva doběhneme do cíle, okamžitě začínáme další závod. Pokud takhle fungujeme delší dobu, můžeme si všimnout, že nejsme šťastní. Tedy – pokud si v tom shonu najdeme čas, abychom se vůbec sami sebe zeptali, jak se cítíme. Spokojenost je v nedohlednu a ocitli jsme se na místě, kam jsme ani nechtěli dojít. Místo vytouženého uspokojení cítíme únavu a vyčerpání.

Neustálou snahou o osobní rozvoj a tlakem na výkon, který na sebe vyvíjíme, se ve výsledku můžeme spíš ochuzovat. Tento druh tlaku totiž náš rozvoj mnohdy zásadně brzdí. Když jsme pod tlakem, často nás rozruší i maličkosti a každý posun nás stojí obrovské množství energie. A naopak – ve chvíli, kdy tomuto tlaku vystaveni nejsme, máme dost energie, abychom ze své komfortní zóny vystupovali. Možná si dokonce můžeme dovolit vystoupit o kus dál.

Tři zóny

Čím to je, že přestože toho děláme tolik, nijak nás to neposouvá? Většina lidí, populárních článků a hesel se na téma dívá pouze ve dvou dimenzích – komfortní zóna a pak „to za ní“. Jenže toto je poněkud nešťastný a okleštěný pohled. Buddhistická učitelka Pema Chödrön v knize Přivítejte nevítané vysvětluje, že je to trochu složitější. Představme si tři soustředné kruhy.

  1. Vnitřní prostor je zóna komfortu. Pokud bychom zde setrvali celý život, nikdy se nic nenaučíme a budeme stále stejní. Je to prostor, kde tak nějak žijeme ve své pohodlnosti a nesnažíme se nic změnit. Například každý večer skončíme u sledování seriálů s tabulkou čokolády.
  2. Kolem zóny komfortu je zóna učení: prostor, kde se učíme nové věci, měníme návyky, posouváme své hranice. Vystoupením z komfortní zóny může být třeba to, že si dvakrát v týdnu najdeme čas na cvičení nebo sníme čokolády jenom půlku.
  3. Za zónou učení je ale ještě jeden prostor, a to zóna ohrožení. Do té se dostaneme poměrně snadno – stačí od sebe očekávat stále víc a mít vždy o něco větší nároky, než lze zvládnout. V našem příkladu by to mohlo vypadat třeba takhle: Řeknu si, že odteď budu cvičit pětkrát týdně a už nikdy nesním žádnou čokoládu. Taky si už nikdy nebudu stěžovat, zvýším svou produktivitu v práci a ještě budu půl hodiny denně meditovat.

Zóna ohrožení je zkrátka příliš náročná na to, abychom se něco naučili. Pokud se v ní budeme pohybovat příliš dlouho, skončíme velmi vystresovaní a budeme se snažit o jediné: přežít. O učení tady moc nemůže být řeč.

Jde o to lidové „tlačení na pilu“. Ne že bychom to nějakou dobu nezvládli. Ale časem se drtivá většina lidí ocitne v pasti nedostatku energie, nechuti cokoliv dělat, případně vyhoření, protože všem těmto nárokům se často nedá dostát. Problém je, že v takovou chvíli si většina lidí řekne: Musím víc zabrat.

Jak z toho ven?

Pokud se snažíme změnit svůj život, ale změna nepřichází (nebo se dokonce cítíme čím dál hůř), možná nepotřebujeme číst další knížku o seberozvoji a produktivitě. Možná pobýváme tak dlouho v zóně přežití, že se potřebujeme naopak dozvědět, jak si komfortní zónu vytvořit a alespoň chvíli si v ní dovolit zůstat.

Dovolit si být „neproduktivní“, abychom se cítili bezpečně a měli čas načerpat sílu. Teprve ve chvíli, kdy jsme sami se sebou a nikam se neženeme, se na svůj život můžeme podívat s odstupem. Uvědomit si, jaká máme od sebe sama očekávání a jestli se nám s nimi žije dobře, nebo potřebují revizi.

Méně je totiž někdy více: místo honby za dalšími cíli je lepší obrátit se do svého nitra. A ano – zpočátku to paradoxně může být velmi nekomfortní. Učit se zůstat v komfortní zóně totiž taky může znamenat, že se vzdáme ambicí být perfektní a za všech okolností produktivní. Jak na to?

1. Poznejte svou komfortní zónu

Prvním krokem je poznání toho, co je pro mě komfortní. Můžeme se sami sebe ptát:

  • Co je mi příjemné?
  • Co mě nabíjí a nemusím na to vynakládat zvláštní úsilí?
  • Co bych dělal/a, kdyby to měl být opak toho, co je pro mě vystupování z komfortní zóny?

Dám příklad: když přijdu z práce, chodívám si zacvičit. Někdo by řekl, že to je pro něj komfortní zóna. Pro mě ne. Je pro mě těžké se ke cvičení dostat, i když mě baví a jsem pak ráda. Opakem je lehnout si do postele a nedělat vůbec nic. Tahle „nečinnost“ je pro mě velmi komfortní a nakonec mi také pomáhá – například uvolnit se a být v kontaktu se svými vnitřními potřebami. A tak se jí někdy věnuji, i když to znamená, že právě nebudu aktivní.

2. Dovolte si v ní být

Párkrát už jsem se v životě přistihla, že se těším, až budu nemocná, protože konečně budu moci dělat, co chci. Zní to trochu hloupě, ale neuměla jsem si to jindy dovolit. Přistihli jste se někdy u podobné myšlenky?

Podstatnou součástí procesu je vnitřně si dovolit v komfortní zóně zůstat. Pokud na to nejsme zvyklí, snadno se nám v hlavě začnou ozývat připomínky, že nám něco utíká. Že „zabíjíme čas“ a „měli bychom“ dělat něco produktivního a užitečného. Vnitřní práce, kterou zde potřebujeme udělat, je dovolit si v komfortu zůstat i navzdory těmto hlasům. A to v začátcích moc komfortní není.

Zkuste si třeba během každého dne naplánovat chvíli, kdy po sobě nic nebudete chtít. Kdy si řeknete, že můžete „beztrestně“ koukat z okna nebo ležet v posteli a práci odložit. Možná se ve vás v takovou chvíli objeví nutkání jít něco dělat. Zkuste ale nedělat věci jen proto, že se cítíte nepohodlně, když nejsou udělané. Naopak – zkuste dělat věci, které vám přináší komfort samy o sobě.

3. Zabydlujte se a zkoumejte svá přesvědčení

Postupně se můžeme v komfortní zóně zabydlovat a zkoumat, jak nám v ní je. Jaké činnosti nebo lidé do ní patří. Možná si říkáte: tyhle myšlenky chápu, napadají mě taky, ale nedokážu to dlouhodobě změnit.

V takovém případě možná nastal čas prozkoumat, jaká přesvědčení a potřeby udržují naši snahu být za každou cenu lepší a produktivnější v chodu. Možná ani nemusí být úplně pojmenovaná a vědomá. Mám tím na mysli například tato:

  • Potřebuji být perfektní.
  • Odpočinek je neproduktivní.
  • Nejsem „dost“.
  • Všichni jsou lepší než já a musím je dohnat.
  • Musím na sebe být tvrdá, tvrdý.

Domnívám se, že toto téma také často otevře otázku naší sebehodnoty. Kým vlastně jsem, když si odmyslím, co všechno dělám? A můžu si dovolit některé věci nedělat, nebo tím ztrácím svou hodnotu a identitu?

4. Vědomě volit

Jsou období, kdy se rozhodneme jet nějakou dobu na doraz, protože máme silnou motivaci. To je v pořádku. Problém nastává, když se dostaneme tak daleko, že se nám ze života vytratila radost a chuť něco dělat. Pak je načase vystoupit z nekonečného tlaku, který na sebe často i nevědomě v dobré víře vyvíjíme. A učit se dělat to i jinak, abychom měli na výběr.

Jde o to nenechat náš strach z nedostatečnosti a našeho vnitřního kritika diktovat nám, co „bychom měli“. Místo toho se naučme nechat věci někdy být. A pak si můžeme vědomě zvolit, co je pro nás v danou chvíli nejlepší.

Seberozvoj je nikdy nekončící proces. Není to žádná fixní suma úkolů, které si odbydeme a už budeme mít pokoj. A hádejte co: nikdo nezměří, jak daleko jsme došli. Pokud nás seberozvoj, ať už to pro nás znamená cokoliv, vyčerpává, dejme si od něj pauzu. Kdo ví – třeba si všimneme, že jsme se během této zdánlivé pauzy posunuli víc než kdy dřív.

Články k poslechu

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Puberta online

Co trápí generaci přezdívanou někdy sněhové vločky? Nemají možnost úniku.

16 min

Úzkost jako rádce

Když se k hledání smyslu života postavíme čelem, zmírní se i naše úzkost.

9 min

Příliš mnoho mužů

Stydím se za počet svých sexuálních partnerů. Jak se s tím vypořádat?

9 min

Výčitkář

Budí ve vás pocity viny a současně dojem potřebnosti. Co je za tím?

17 min

1. 12. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.