K podzimu kromě barevného listí a vůně pečených kaštanů neodmyslitelně patří také podzimní deprese. Pražský psychiatr David Holub ji dobře zná. Pracuje už třetím rokem na ostrově Man poblíž Velké Británie. Pošmourné počasí, rychle stárnoucí populace a převažující zasmušilá nálada obyvatel dělají ze skály uprostřed Irského moře skutečnou metropoli melancholie.
Ostrov, kde pracujete, je seversky pochmurný. Máte plnou ordinaci?
Tady na Manu existuje takový zvláštní fenomén, kterému místní říkají rock sickness. Něco jako churavost ze života na skále, ostrovní nemoc z uzavřenosti. Lidé – ať už starousedlíci nebo Skotové, Irové či Poláci, kteří na Manu pracují – tu zažívají určitou formu letargie, až apatie. Čas tady plyne daleko pomaleji. Není tu moc podnětů, k nimž se dá utíkat jako ve městě. Člověk nemůže uhnout sám před sebou, víc se potkává se svými démony. Ostatně ostrov je plný nadpřirozených bytostí, žije tady hodně víl, o nichž by člověk měl mluvit s respektem, jsou na to háklivé. Hodně lidí má za to, že tyhle víly a šotci vás můžou okouzlit, uhranout, nebo dokonce duševně vyšinout. Je dobré počítat s půvabnou Lhiannan‑Shee nebo zamlklým Keimachem s tváří Ozzyho Osbornea.
Takže na Manu je deprese tak nějak standardní náladou.
To bych zase neřekl. Je to spíš logická adaptace na ostrovní prostředí. Ale tahle letargie a únava může depresi vytvářet. Člověk do ní snadněji slítne nebo se její plíživé příznaky mohou maskovat za obvyklou skalní churavost.
Faktorů může být víc, světlo je ale rozhodující, protože přispívá k ladění vnitřních biologických hodin.
Zná medicína opravdu něco jako podzimní depresi, nebo na ročním období nezáleží?
Záleží. Do oficiálních klasifikací se podzimní deprese dostala pod hlavičkou tzv. sezonních afektivních poruch. Je potvrzené, že řada lidí je bezpochyby vnímavější na kolísání slunečního světla. Na podzim pociťuje sklíčenost, bezcennost, dívá se na svět pesimističtěji. Jsou nevýkonní, zápolí se zvýšenou chutí k jídlu.
Takže příčinou je úbytek světla?
Faktorů může být víc, světlo je ale rozhodující, protože přispívá k ladění vnitřních biologických hodin. Důležitost světla potvrzuje také metoda zvaná fototerapie, která mnoha lidem trpícím sezonními potížemi prospívá. Jde o využívání speciálních lamp s velmi intenzivním bílým světlem, jež stejně jako ranní procházky za rozbřesku dokážou ladit vnitřní hodiny. Přes oči, zrakovou dráhu se světlo dostane do epifýzy, kde vypíná tvorbu spánkového hormonu melatoninu.
Zkrátka zapnou lampu a namluví svému mozku, že je jaro.
Dá se to tak říct. Tyhle lampy jsou po domluvě s lékařem k dostání a stačí se nechat osvětlovat nějakých třicet minut ráno. Většině lidí se pak sezonní výkyvy skutečně srovnají a zlepší se jim nálada.
Severské populace mají větší výskyt sezonních depresivních poruch než například Italové. Může v tom hrát roli i nižší genetická rozmanitost.
Pokud je rozhodujícím faktorem světlo, proč vlastně mluvíme o podzimní depresi? V zimě je přece světla ještě méně.
V angličtině se mluví o zimní depresi – winter depression, winter blues. Je to stejné, celé tohle období má na člověka vliv. Stejně jako zeměpisné pásmo, kde žije. Severské populace, jako třeba norská nebo islandská, mají větší výskyt sezonních depresivních poruch než například Italové. Může v tom hrát roli i nižší genetická rozmanitost těchhle zemí, které jsou izolovanější, ale světlo bude na prvním místě.
Jak působí podzim na severském ostrově na vás? Máte depresi?
Myslím, že na mě nějaká leze. Ale nerad bych ostrov pomlouval, už kvůli těm vílám. Musím tu s nimi nějak žít. Navíc ostrov ledacos nabízí včetně nádherného moře, které patří k nejčistším na britských ostrovech.
Takže existují způsoby, jak se na Manu rozveselit?
Ano, lidé se sem jezdí potápět, přebývá tu žralok velký a tuleni, moře je opravdu živé. Dneska jsem měl setkání se svým kolegou psychiatrem z Jihoafrické republiky, který býval docela sklíčený, a dnes to řeší jízdou na silných motorkách. Na Manu je neomezená rychlost a on popisoval, že se ježděním dostává do určitého transu, navozuje si změněný stav vědomí. Každý má svůj způsob. Jsou tu i nádherné pěší stezky, místní jezdí na kole, všude jsou mariny s lodičkami. Třeba v neděli jsem byl na mořském kajaku. Jeli jsme podél pobřeží, zajížděli do jeskyní a potkávali tuleně, to bylo velmi občerstvující. Ale mít dobré vztahy, to je na skále nakonec to nejdůležitější. Včetně dobrých vztahů s vílami.
Rozhovor vyšel v týdeníku Respekt.
