Dotazy, které lidé posílají, mohou často posloužit jako krátké příběhy. Ten níže uvedený je zajímavý mnohem více tím, co neříká, než tím, co se nám snaží namluvit.

V pohádkách vystupují zlé čarodějnice nebo ježibaby, v našem příběhu je to manželka a terapeutka. I když neznáme skutečnou situaci a musíme ji přijmout v jednostranném tendenčním obraze, vydejme se hledat to, co má náš krátký příběh společného s námi ostatními muži. Možná nám pomůže rozkrýt mnohé z toho, co se nás dotýká a s čím si mnohdy nevíme rady.

Pokud by měl někdo tendenci brát tento text doslovně, musím ho upozornit na to, že se jedná pouze o krátkou symbolickou úvahu nad jedním z mnoha aspektů, proč právě muži jsou těmi, kdo ve vztazích selhávají především. Přečtěte zpověď Vladimíra, který požádal redakci Psychologie.cz o radu:

Jsem milý, pozorný, věrný, komunikativní, oddaný manžel. Nepíšu to jako samolibé chvástání, ale definuji můj problém, jak byl „odhalen“ při nedávné párové terapii. Moje nastavení je prý jedním z hlavních důvodů toho, že o mne moje žena přestala jevit jako o muže zájem. Irituji ji, už jen málokdy se ke mně chová vlídně. Princip chápu, dokonce jsem si vyzkoušel, že když se změním, má to efekt: po jedné hádce jsem se odstěhoval z domu, pronajal si garsonku nedaleko našeho bydliště a (nejprve naoko) přestal o manželku jevit zájem. Po několika dnech jsem se dostal do jakési samotářské pohody a byl spokojený, dcerku jsem si bral obtýden jako při střídavé péči. Manželka nejprve změnu ignorovala, pak vztekle telefonovala, pak do telefonu plakala a nakonec u mne zazvonila a vášnivě se se mnou pomilovala. Že prý si všechno uvědomila a že to probrala s naší terapeutkou (ta jí myslím také vnukla myšlenku, aby „využila ženské zbraně“ a svedla mne). Slibovala, že už bude vše dobré. Jenže po návratu je všechno zase jako dřív. Trvale si hrát na někoho jiného neumím. Vím, že bych byl pro ni atraktivnější, kdybych byl zádumčivější, chodil víc mezi lidi (tj. asi do hospody), kdybych byl jakože pořádný chlap. To bych ale nebyl já. Co s tím vším? Miluji okamžiky, kdy mi moje žena projevuje lásku. Mám nebýt sám sebou, aby jich bylo víc?

Nikde nejsme svědky tak upřímné a průhledné propagandy obrazu sama sebe jako právě u mužů. Když se s tím člověk opakovaně setkává, zavětří, a logicky se začne ptát, co že se za takovou snahou vlastně skrývá. Proč máme potřebu zdobit se sociálně přijatelnou maskou za všech okolností, a to nejen venku, před širým světem, nýbrž i před těmi nejbližšími a dokonce i sami před sebou?

Náš muž si nepřeje být rušen svým emocionálním nitrem. Tak se ho rád zbaví přenesením na svou ženu.

Proč toužíme věřit tomu, že jsme jenom tím, za co se navenek vydáváme? Musí existovat skrytý důvod, proč právě muži věří víc iluzím o sobě samých, jsou více uzavření, podléhají konzervatismu a vzorovým nárokům v otázce mužství a mužské identity?

Kosmologie principů

Pochopit podstatu lidské duše, potažmo principu vztahování, nelze bez vymezení dvou základních principů. Mužský princip, logos, je spojen s duchem. Duch v sobě obsahuje nejen intelekt, ale i citlivost. Duch je principem, jenž v sobě nese životní směrování, míří k nadosobním výškám a usiluje o světlé zítřky. Teprve prožitými zkušenostmi se proměňuje v moudrý rozum, který nelze zaměňovat s prázdným rozumováním, jaké umí jen necitlivý intelekt.

Jeho opozicí je však ženství, éros. Temnota, tíha, zemitost, emocionalita a pudovost ústící v samotné tělesnosti. Tak jako mužskému principu náleží směrování, tak ženskému principu náleží vztahování se.

Udržování těchto základních duševních předpokladů ve vzájemné rovnováze je známkou vysoké duševní kultury, o čemž v našem případě nemůže být ani řeč. Z ukázky na nás přímo čiší typická mužská jednostrannost. Musíme se nutně ptát, kdo nese emocionální břemeno vztahu a kdo z nich se dostává „do jakési samotářské pohody“? Náš muž si nepřeje být rušen svým emocionálním nitrem. Tak se ho rád zbaví přenesením na svou ženu.

Za fasádou milého muže se skrývají jeho další tváře: slaboch, který se nedokáže postavit nárokům života, nebo nebezpečný tyran, který dokáže otrávit krev těm, kteří mu to dovolí.

Emoce jsou výrazem ženského principu mužské duše. I když se jim pracně vyhýbá, stejně se s nimi setká. Pokud je doopravdy sám necítí, jsou vězni v jeho nevědomí a odtud se přenášejí na ženské protějšky či jsou přenášeny do těla, kde se somatizují a vytvářejí buď příznaky nemocí nebo funkční poruchy. Pokud není takový stav včas vědomě reflektován, ústí v nemoc či v osobní krizi.

Má strach, bojí se vlastního stínu

Na tomto místě se shodně ptáme: co si konfliktní situace po muži z našeho příběhu žádá, aby se pohnul z místa? Kdybychom nechali promluvit bohyni moudrosti Sofii, asi by mu řekla: Sundej tu masku hodného a milého manžela a podívej se za ni. To, co tam uvidíš, jsi také ty.

Za sociálně přijatelnou fasádou úctyhodného a milého muže se skrývá jeho další tvář. Na jedné straně to může být slaboch, usmrkánek, maminčin lítostníček, ušmudlaný třasořitka, zkrátka ta část muže, která se nedokáže postavit nárokům života. Ale zrovna tak to také může být nebezpečný tyran, který svou krutostí dokáže otrávit krev těm, kteří mu to dovolí. Možná je na místě zamyslet se nad nepsaným pravidlem: čím větší usilování o vnější ctihodnost, tím ubožejší či větší zvíře v nás.

Vnější osobnost, nebo chcete‑li společenská maska, je ta část psychiky, která stojí mezi „já“ a vnějším světem. Je to stavba zbudovaná člověkem. Můžeme ji přirovnat k tarotovému archetypu věže. Každá lidská bytost buduje v sobě ochranné iluzorní struktury, aby se ochránila před životem a aby skryla své méně přijatelné stránky před sebou i před ostatními.

Za maskou je stín, skrytá tvář agresivního primitiva. Bojovníka, jenž nedisponuje sebereflexí a analýzou, zato však schopností řídit se svými instinkty.

Věž je tedy obrazem sociálně přijatelné masky, kterou si budujeme, abychom utajili temná tajemství duše a umlčeli ono děsivé zvíře v nás, které tolik chce získat svobodu. Schováváme se za své profese, za své úctyhodné postavení, známosti, za kontakty s institucemi, bankami a obchodními společnostmi, za profesní úspěchy, pracovní posty, za zdvořilé úsměvy. A hlavně za falešnou morálku, kterou nám od malička vštěpuje nejen rodina, ale i celá společnost. To vše jen proto, abychom unikli před sebou samými.

Naše civilizované já si každé ráno oblékáme jako kostým, ve kterém vstupujeme na jeviště v touze ohromit svět svou vlastní velkolepou dokonalostí. Ale to se nedaří stále. Věž se jednoho dne začne hroutit. Tenká skořápka zdvořilého milouše praská a na povrch se vylévá láva emocí, nenávisti a potlačené agresivity. Je to právě ona temná, stínová, pudová stránka života.

Je to sám Pan, bůh podsvětí, který nám nastavuje zrcadlo, abychom se podívali do tváře své zvířecí nízkosti, své krutosti či temné emocionalitě a bezcitné touze po moci a ovládání a vědomě je přijali za své. To vše je korunováno strachem z nezvládnutelné síly vlastní nereflektované agrese.

Za maskou je stín, skrytá tvář agresivního primitiva. Bojovníka, jenž nedisponuje sebereflexí a analýzou, zato však schopností řídit se svými instinkty. Pryč jsou doby, kdy Oscar Wilde jezdil pozvedat svými myšlenkami duše hrubých a primitivních dělníků. Civilizovaný moderní muž to má přesně naopak. Svého primitiva se vzdal ve prospěch ničím nezatíženého intelektuála.

Směrem od matky

Mužský duch nezatížený tělesností a emocionalitou může poměrně dlouho filosofovat a snít o čemkoliv, může vytvářet nekonečné duchovní a myšlenkové konstrukce. Avšak zbaven konfliktu se přestává vyvíjet, zakrní v dětském kabátě. Vlastní nezpracované emoce udržují muže stále v područí matčiných hodnot a přikázání, i když naoko se pochopitelně tváří jinak. Nahlédnuto psychologicky, jeho psychika je, zejména ve vztahu k ženám, ovládána mateřským komplexem.

Tím, že jsme se vzdali cítění ve prospěch myšlení, onemocněly naše vztahy, onemocněl náš život. Onemocněl mocnou iluzí: obrazem muže, který na cestě za zvládáním životních povinností není rušen svým nitrem.

Psychický vývoj a jeho dynamika je proces, který nelze vymyslet ani naprogramovat. Je to přírodní zákon, který nikoho nemíjí. Stržení masky a nahlédnutí do nitra není tudíž samoúčelné. Zrod stínového primitiva má svůj význam. Hodný syn. To je ten obraz, který nám matky vštěpovaly, a tolik touží, abychom jej naplnili. Muž z naší ukázky je toho typickým příkladem. Hodný, milý, věrný.

Žitá skutečnost nám říká, že v manželské rovnici vždy přežívá obraz matky, někdy nenápadně, někdy zjevně. Každý muž si nevědomě ve své ženě žádá napřed svou matku, ale jen jeho vlastní stín mu může pomoci ukončit pro manželství tolik zhoubnou hru iluzí na hodného a dobrého a vymanit se z područí nežitých emocí. Proto je partnerka tak emocionální a partnerství tak konfliktní.

Jenže milý pán se rozhodl, že tu fasádu nedá, nebude přeci někdo jiný, když je pořád tak známě stejný – milý, hodný a věrný. To, co tím od své ženy nevědomě žádá, je souhlas jeho matky, že je přesně takový, jakým ho matka chtěla mít, a za to chce být milován. Jenže to pro zdravé partnerství nestačí.

Pasivní resistence pod vlivem mateřského komplexu, provázená úbytkem (domácího) libida, je sice běžný, normou posvěcený způsob, jak přežít manželství, ale jistě ne cesta, ke které nás nabádá sama příroda. Příroda chce celého muže. Muže duchem přítomného ve svém těle, potažmo ve vztahu. Četl jsem, že Japonci již vyvinuli roboty, kteří jsou schopni si sami zlepšovat vlastní inteligenci. Udělali to zcela jednoduše. Přidali jim umělé emoce. Jak prosté.

Cítit – to je ambice

Jako děti jsme se báli stínů a přízraků. Jak to, že už to jako dospělí muži necítíme a neuznáváme? Jak to, že věříme nemocným iluzím? Cítit – je to tak velká ambice? Tím, že jsme se vzdali cítění ve prospěch myšlení, onemocněly naše vztahy, onemocněl náš život.

Vymyslíš zákony a pravidla na podporu svých lží. A už se nikdy nedozvíš, jak moc jsi mimo.

Onemocněl mocnou iluzí: obrazem muže, který na cestě za zvládáním životních povinností není rušen svým nitrem. Iluzí, která říká, že když přestaneš cítit, přestaneš trpět a budeš silný a mocný jako hrdinové, budeš mít moc a ta ti dává legitimní nárok vzít si jen to, co ty chceš.

Vymyslíš zákony a pravidla na podporu svých lží. A už se nikdy nedozvíš, jak moc jsi mimo. Chybí ti cítění, chybí ti sebereflexe. Bez cítění nejsou vztahy, bez cítění není nitro, bez cítění nejsou reflektovány prožitky, bez cítění není nic živé a skutečné. Jen intelektuální prázdnota.

Prázdnota rodí povrchnost a z ní se časem rodí jakákoliv zvrhlost. Svět je plný zvrhlostí. Myšlení oddělené od cítění nerozliší dobro od zla. Nadbytek myšlení zabíjí duši. Byl jsem svědkem situace, ve které se mladý právník – exekutor „chlubil“ tím, že mu dělá radost dostávat ubožáky na ulici. Upřímně se holedbal tím, že má tak nad nimi moc a že mu to dělá dobře. Ve které stanici pekla se zastaví taková zvrhlost?

Prolog na závěr

Podle objevu genetiky z počátku devadesátých let 20. století dává soubor genů přítomných v chromozomu Y (SRY = sex‑determinig region Y) osm týdnů po oplodnění pokyn pro vznik mužských pohlavních orgánů lidského zárodku. Zdá se, že na začátku nitroděložního života jsme všichni stejně nic či obojí. V osmém týdnu je u jedinců, kteří mají přítomný chromozom Y, spuštěna reakce, která zarazí vznik ženství. Že by psychický vývoj do určité míry kopíroval ten embryonální?

Mužství není vrozené ani dané, ale získané. Mužská identita se opírá o dva základní pilíře vymezení. Muž je tím, čím není. Není ani dítětem a není ani ženou. Pokud však chce splnit tyto dva základní nároky, musí se uvnitř sama sebe odlišit od dětské pasivní psychiky a musí se naučit žít své vlastní emoce. Pochopit, že život není bezkonfliktní selanka. A vztah už vůbec ne.

Autentický, přirozený, moudrý a morálně vyspělý muž neožívá jen tak, jako Golem z hlíny, ale je to poctivě prožitá a pracně získaná životní zkušenost, o které se mnoho neví, o které se málo mluví, která se považuje za samozřejmou. Přitom všichni víme, že v mnoha případech je to právě jen kašírovaná maska a že na trhu je těch opravdových mužů hrozivě málo.

Někde ve vašem nevědomí se krčí dítě. Je postižené výchovou. Najděte ho a pomozte mu: Oběti výchovy