K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Šelmy v nás

Sexuální dravost dřímá nejen v pohádkovém vlkovi, ale také v zatím nezkušené Karkulce.

Zuzana Daňková

Zuzana Daňková

17. 4. 2015

Filmové adaptace pohádek jsou dnes v módě. Aby pro nás byly zábavnější, odívají je jejich tvůrci do hávu akčního filmu, hororu, dramatu či komedie. Jsou ale díky takovým aktualizacím automaticky zajímavé z psychologického hlediska? Nebo stojí za to podívat se trochu hlouběji do filmové historie, abychom našli pravý poklad psychologicky zajímavého zpracování pohádkového příběhu?

Pohádky a zvláště jejich originální filmová přepracování jsou nyní v kurzu. Sice se stále můžeme setkat i s klasicky laděným zpracováním, jako například ve zbrusu nové Popelce od Kennetha Branagha, ale častěji se tvůrci snaží klasické pohádkové příběhy nějak oživit či přiblížit naší době, zájmům a trendům současného filmového průmyslu.

  • Pohádky jsou tak třeba přepracovány do podoby populárního akčního žánru o superhrdinech: Jeníček a Mařenka přicházejí v plné zbroji jako lovci čarodějnic zachránit vesnici zděšenou únosy dětí (Jeníček a Mařenka – Lovci čarodějnic z roku 2013).
  • Nebo se pohádkové příběhy mění v akční podívanou se spoustou moderních efektů: Charlize Theron tak září jako zlá královna ve Sněhurce a lovci z roku 2012 a podmanivá Angelina Jolie je stejně magicky zlá ve zpracování Šípkové Růženky z minulého roku (Zloba – Královna černé magie).
  • Pak by se našla nějaká zpracování hororového ražení (například Sněhurka – Příběh hrůzy se Sigourney Weaver z roku 1997) i komediální přepracování – Carcoolka (2005) nebo proslulý Shrek, který se nechává inspirovat mnoha pohádkami.

Nabízí se ale otázka, zda nová zpracování – ať už s příměsí komedie, hororu, akčního thrilleru nebo žánru superhrdinů – představují automaticky nejúrodnější půdu, chceme-li sledovat psychologické prvky, které jsou (více či méně zřetelně) přítomny v klasických pohádkách a díky kterým mohou pohádky zajímat i nás, dospělé.

Vlků bychom se měli bát, ale přesto ti skutečně nebezpeční vlci se skrývají spíše za přitažlivou tváří tajemných cizinců s uhrančivýma očima.

Pokud jde o akční thrillery a žánr superhrdinů, mám spíše pocit, že tato přepracování vystihují ducha doby, v níž jako konzumenti akce a speciálních efektů po filmu vyžadujeme, aby nás nepřestal ani na okamžik zásobovat salvami zábavy.

Hororové zpracování ale k zajímavým pointám a úvahám skutečně vybízí, protože nezřídka otevírá témata zla, provinění, strachu či odplaty – do hororové Sněhurky se Sigourney Weaver jsem tak vkládala poměrně velké naděje. Tohle zpracování po psychologické stránce však nakonec bohužel klouže dost po povrchu – ano, macecha je čarodějnice plná nenávisti a schopná mnoha děsivých kouzel, Sněhurka je atraktivní a trpaslíci rozhodně nejsou slepí k jejím půvabům. Zajímavějších úvah nad žárlivosti macechy nebo nad nevinností i postupně se probouzející dospělostí Sněhurky se ale nedočkáme.

Červená Karkulka – hororový příběh s poučením

Po zhlédnutí pohádek z nejnovější doby jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi jásala nad psychologií pohádky značně staršího data, totiž nad Společenstvím vlků, zpracováním Červené Karkulky z roku 1984. Ano, je to již starší podívaná s nechtěně úsměvným zpracováním hororových efektů – v tomto ohledu se tato adaptace nemůže s těmi současnými srovnávat ani zdaleka. Přesto si ale myslím, že by si z ní po stránce obsahové mohla vzít mnohá modernější zpracování příklad. Rámcově je Společenství vlků také příběhem s hororovými prvky – všudypřítomnost vlkodlaků ostatně nemůže překvapit nikoho, kdo si vzpomene, že režisérem této filmové pohádky je Neil Jordan, autor kultovního Interview s upírem.

Už samotný rámec děje prozrazuje promyšlenou strukturu, neboť se odehrává na třech do sebe zapadajících rovinách.

  1. V první rovině v časově neurčeném odpoledni (ač přítomnost automobilu prozrazuje nedávnou minulost) si dospívající dívka dopřává odpolední siestu a její sen o Červené Karkulce tvoří druhou rovinu příběhu.
  2. V tomto druhém příběhu představuje spící dívka krásnou dospívající Rosaleen, jejíž sestra byla v lese zabita vlky. Vesnice, v níž dívka žije, je vyděšena přítomností vlků v okolí a muži se vydávají na jejich lov. Když je nakonec obrovský vlk, který napadá lidi i stáda, lapen do pasti, muži z vesnice se nestačí divit, když v pasti místo chyceného vlka naleznou pouze neznámého muže. Děsivé nebezpečí přítomnosti vlkodlaků se tak dostává na scénu a tvoří nejmetaforičtější rovinu filmu.
  3. Klíčové odhalení, že někteří vlci mohou být i něčím jiným – a něčím nebezpečnějším – než divokými lesními zvířaty, je pak ilustrováno třetí rovinou příběhu, která je tvořena bájemi vyprávěnými v rámci snu o Červené Karkulce. Babička tak vypráví Rosaleen příběh o tom, jak se kdysi místní žena vdala za tajemného cizince s pronikavými očima a srostlým obočím; když skončily oslavy a nachýlilo se ke svatební noci, cizinec se manželce omluvil, že musí na chvíli ven a už se nikdy nevrátil; jen byl celý dům najednou obklopen mnohohlasým vytím vlků.

Babiččiny rady se zdají srozumitelné – vlků bychom se měli bát, ale přesto ti skutečně nebezpeční vlci se skrývají spíše za přitažlivou tváří tajemných cizinců s uhrančivýma očima. Krásná dospívající Rosaleen v jasně rudém kabátku se jednoho odpoledne, poučena mnohokrát opakovanými radami babičky, vydává na cestu lesem, kde zčistajasna potkává přitažlivého cizince – zcela jiného, než jsou nezajímaví vesničtí chlapci – a babiččiny rady jsou najednou zapomenuty. Tajemný cizinec předstihne Rosaleen na cestě k babičce a po příchodu vidí Rosaleen už jen zbytek dohořívajících babiččiných vlasů v krbu. Ocitá se v pasti, s mohutným, nebezpečným cizincem, který v sobě skrývá divoké zvíře nebezpečnější než smečka vlků, která jednohlasně zpívá před babiččiným domem.

Anebo je to přece jen jinak? Cizinec se s Rosaleen vsadil o polibek, pokud dorazí k babičce dříve; a Rosaleen se po cestě za babičkou nějak podezřele ráda nechává rozptýlit všemi zvuky lesa a vším, co jí po cestě padne do oka. Když tedy babička vyděšeně vykřikne, co že to muž Rosaleen udělal, má on pravdu – nic, co by ona sama nechtěla. Karkulka totiž není v tomto příběhu pouze pasivní dívenka padající do spárů zlého vlka – naopak ho nakonec podivuhodně lehce dokáže zkrotit ve své náruči.

Vlk převlečený za babičku ji vyzve, aby „k němu šla do postele“. A co udělá Karkulka? Sundá si šaty a vleze do postele! Poté se nahlas podivuje nad překvapující velikostí rozličných částí „babiččina“ těla.

Příběh Karkulky v podání Neila Jordana v sobě bezesporu obsahuje to, co od pohádek často očekáváme – ponaučení. A ponaučení, které je Karkulce mentorsky a vědoucím hlasem vštěpováno babičkou, zní: všichni, zvláště pak ale dospívající dívky, by si měli dávat pozor na všechna divoká zvířata; ale zvláště pak na ta nejnebezpečnější, která jsou schovaná za pronikavýma očima všech tajemných cizinců.

Může se zdát, že takové ponaučení je čitelné pouze dospělým, a nikoli dětem, kterým chceme před spaním číst příběhy o dobru a zlu, které od sebe lze jednoduše na první pohled rozlišit. Zajímavé však je, že původní verze pohádky byla stejně málo nevinná a plná obdobných „dospělých“ rad jako její Jordanovo převyprávění. Než totiž pohádku vyprávěli slavní bratři Grimmové, kteří její pointu trochu uhladili, napsal její první literárně dochovanou verzi v 17. století Francouz Charles Perrault (k přečtení v angličtině).

Jaká je vlastně původní Karkulka?

A k našemu překvapení je tahle stará verze nabitá sexuálními narážkami – vlk se dostane k babičce dříve, protože Karkulka „záměrně zpomalí“. Poté, co se vlk vrhne na babičku a sežere ji, dorazí Karkulka a vlk převlečený za babičku ji vyzve, aby „k němu šla do postele“. A co udělá Karkulka? Sundá si šaty a vleze do postele! (Proč by si však svlékala šaty, kdyby předpokládala, že si jde lehnout do postele ke své nemocné babičce?)

Karkulka se poté nahlas podivuje nad překvapující velikostí rozličných částí „babiččina“ těla – oči jsou velké, aby „babička“ Karkulku lépe viděla, a ruce – aby ji mohla lépe obejmout! Vlk, převlečený za babičku, se nakonec vrhne na Karkulku a celou ji sežere. To je ostatně konec pohádky – žádné zachránění myslivcem, známé z grimmovské verze, se nekoná. Vlk je skutečně nebezpečný a od jeho nástrah nemusí být úniku. A jak to má být, pohádka je zakončena poučením. A jaké že ponaučení nám podle Perraulta pohádka předává?

Děti, a zejména přitažlivé, dobře vychované mladé dámy, by nikdy neměly mluvit s cizími lidmi – mohly by se totiž lehce stát pokrmem pro vlka. Říkám „vlk“, ale existují různé druhy vlků – také takoví, kteří jsou okouzlující, nevtíraví, skromní, jemní, laskaví a milí, a kteří doprovází mladé ženy domů a sledují je na ulicích. A bohužel jsou to právě tihle něžní vlci, kteří jsou ze všech nejnebezpečnější. A obdobně končí film „jednoduchou pravdou“: Nikdy nesejdi z cesty – ten s nejsladší řečí má nejostřejší zuby.

Dívky se radami babiček, strachujících se o jejich dobrou pověst, zase tak moc řídit nechtějí. Ale ono to tolik nevadí – dívky si totiž s divokými vlky umí často velmi dobře poradit.

V narážkách na nebezpečí v podobě vlků číhajících za okouzlujícím chováním a tváří mužů není tedy tolik nového – zřejmě bylo v pohádce přítomno od nepaměti. Na Jordanově verzi je však zajímavé nejen to, že tohle polozapomenuté vyznění klasické pohádky vytáhl znovu elegantně na světlo, ale také, že toto ponaučení nakonec přebíjí poučením jiným – divoké šelmy v sobě skrývají i ženy; a možná, že jsou to takové šelmy, proti kterým se i divocí vlci jeví jako poslušní beránci.

Tak když Karkulka přistihne své rodiče „při činu“ a ptá se následně maminky, proč jí tatínek působil bolest a proč vypadal jako divoký vlk, maminka uvádí věci na pravou míru – pokud v sobě mají muži divokost vlků, pak v sobě mají ženy ještě mnohem silnější vášnivost divokých kočkovitých šelem. A od vlků si nenechají líbit nic, co by samy nechtěly.

Pohádka ve feministickém hávu

V Jordanově verzi Karkulky se tak střetávají dvě psychologicky podnětná vyznění – moralistické dobré rady, které jsou dospívajícím dívkám vštěpovány světaznalými babičkami. A pak realističtější pohled, který naslouchání dobrým radám uvádí na pravou míru – dívky se radami babiček, strachujících se o jejich dobrou pověst, zase tak moc řídit nechtějí. Ale ono to tolik nevadí – dívky si totiž s divokými vlky umí často velmi dobře poradit. A tohle druhé poučení nakonec dostává vrchu nad tím prvním: Rosaleen nejprve zkrotí vlčího muže, a potom se mu poddá a odchází s ním jen proto, že ona sama chce.

Proč tato druhá rovina nakonec filmovému vyznění dominuje, lze vysvětlit tím, že film je adaptací povídek ze sbírky Krvavý pokoj od Angely Carterové, která se navíc sama podílela na napsání scénáře. Tato spisovatelka feministického ražení, nespokojená s pasivní rolí, která je v pohádkách většinou ženám přiřazena, v této povídkové sbírce zcela záměrně přepracovala klasické pohádky – od Modrovouse přes Krásku a zvíře právě po Červenou Karkulku – do takové podoby, v níž jsou pohádkové dívky aktivními tvůrkyněmi svého osudu.

Využívejte celý web.

Předplatné

V různých přepracováních motivů z Červené Karkulky, tj. v povídkách Společenství vlků, VlkodlakAlice-Vlk, Carterová zdůrazňuje téma dospívání, nevinnosti přeměňující se v sexuální touhu a aktivní roli, kterou ženy při jejím uspokojování přebírají.

Pohádka o Červené Karkulce tak v Jordanově filmovém i původním povídkovém zpracování zdůraznila sexuální motivy, které jsou samotné pohádce vlastní, a navíc je doplnila o moderní vyznění, v němž jsou pohádkové dívky vytrženy ze své pasivní role. V povídkách Angely Carterové se k obsahové zajímavosti přidává krásný literární styl vyprávění a v Jordanově filmové adaptaci nádherné hororově laděné vizuální zpracování. A co víc si od moderní verze pohádky přát?

Diskuse 0

Zuzana Daňková

Studentka psychologie a filozofie, publicistka, soukromá lektorka psychologie a angličtiny