Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Šest chyb věčných srovnávačů

Z mnoha způsobů, jak si škodit, po těchto sahají lidé posedlí srovnáváním nejčastěji.

Petr Jarolímek

Petr Jarolímek

29. 8. 2016

Jako psychoterapeut se setkávám s mnoha lidmi, kteří se neustále srovnávají s jinými. Přirozenou tendenci ke srovnávání, která slouží k jakémusi příležitostnému upravení kurzu, u nich vystrnadila neurotická potřeba stále ve srovnání s jinými vycházet dobře, když ne nejlépe. Člověk takovou vlastností trpí. Nedá mu nikdy odpočinout a stále ho vrhá do úvah o vlastní hodnotě.

Tématem se hlouběji zaobírám v článku Peklo srovnávání a souvisí také s mým starším článkem o sebevědomí – Nejsem dost dobrý.

Dnes nabízím přehled tendencí, s nimiž se při práci s chronickými srovnávači setkávám. Není to výčet kompletní, mnoho mi jistě stále uniká. Také nechci tvrdit, že všichni lidé, kteří se ve zvýšené míře srovnávají s ostatními, trpí těmito charakteristikami. Ale obecně jsou nabízené body tím, s čím se setkávám nejčastěji. Jaké chyby tedy děláme?

1. Porovnáme se s mnohem zkušenějšími

Je celkem logické, že když se chceme posunout v nějaké dovednosti dál, vzhlížíme k lidem, od kterých se máme co učit. Srovnávání s méně zdatnými nám prospěch příliš nepřinese; kromě okamžiků, kdy si potřebujeme trošku posílit své ego.

Když se však jako čerstvý magistr trápím proto, že nerozumím svému oboru tak jako docenti, kterých si považuji, nebo když nejsem tak rychlý sprinter jako profesionální závodníci a neustále se takovými myšlenkami v úzkostech zaobírám, jde o způsob, jakým se uvrhuji do větší a větší zoufalosti.

Je zvláštní slyšet 22letou ženu mluvit o tom, že v životě nic nedokázala. 

V tomto případě v podstatě dochází k neuvědomování či vnitřnímu nepřijetí přirozeného řádu věcí. Vždy svým klientům kladu otázku, jestli by pro ně bylo příjemnější, kdyby byli o tolik „lepší“ lidé, kteří žádný titul nemají nebo jsou výrazně mladší místo o tolik starší, než jsou. Samozřejmě, že taková varianta bývá mnohem nepříjemnější.

Je přirozené, že člověk, který se svému oboru věnuje intenzivně dvacet let, je zkušenější a má vyšší postavení než stejně schopný (i třeba schopnější) člověk, který takto funguje deset let… Jde o přirozený řád věcí, který jen sem tam naruší nějaký supertalent.

2. Přehlížíme rozdílné podmínky pro úspěch

Každý máme jinou výchozí pozici. Nejsme na tom stejně. Ano, svět je jeden jediný, ale my se nerodíme na stejném místě stejným rodičům se stejnou genetickou výbavou do stejné doby. Přes mizerné podmínky jde dosáhnout úspěchu, ale je to pracnější a pomalejší proces. Ne každý si může dovolit jím projít.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Přesto mnoho lidí, kteří se srovnávají s jinými, neberou v potaz odlišnosti životních příběhů. Jednou si mi pán stěžoval, že ve svých 40 letech nedosahuje na vysoké škole, kterou se rozhodl studovat, stejných výsledků jako ostatní studenti, kteří byli někdy i o téměř dvacet let mladší.

Ptal jsem se ho, jestli tuší, kolik z nich při studiu pracuje tak jako on. A kolik z nich se musí starat o dvě pubertální děti (tak jako on) a zároveň myslet na všechny platby, servis auta a ostatní „dospělácké“ starosti.

Měl zkreslenou představu, že pokud i přesto není schopen být ve studiu stejně výkonný, je určitým způsobem nedostatečný. Přičtěme k povinnostem i přirozené biologické změny, které okolo jeho věku zvolna probíhají, a najednou je zřejmé, že není možné, aby byl stejně „výkonný“ student. Paradoxně vzhledem ke svému mimoškolnímu zatížení byl tento muž mnohem výkonnější než jeho spolustudenti. 

3. Vlastní kvality a úspěchy bereme jako něco samozřejmého

Považovat své kladné stránky a dovednosti za něco, co opomínáme oceňovat, se může zdát jako malichernost. Ale není. Pokud se nám podaří vychovat slušné děti a nezpůsobit při tom jim ani sobě větší trauma, je to skvělý úspěch, ze kterého je v pořádku se radovat celý život. Když se naučíme něco prospěšného, zvládneme určitou dovednost, je přeci skvělé umět se tím těšit.

Vědomí svých kvalit a úspěchů nám dává sílu a buduje pevnější sebevědomí. Hodně se hovoří o sebelásce. Mít se rád za to, co se mi povedlo a co se mi daří stále, za vše dobré, co ve mně je a jaký jsem, to je nutný protipól k té stránce naší osobnosti, která je zodpovědná za sebekritiku. Když takový protipól není, je málo věcí, kterými můžeme sami sebe potěšit a cítit se díky nim dobře.

4. Ke svým slabým stránkám jsme zvýšeně kritičtí

Sebekritika je cosi, co nám obyčejně jde snadno. Na každou věc, kterou zvládneme skvěle, najdeme u sebe pět takových, které jsme pokazili. A těmi se sžíráme a připomínáme si je, činíme je ve své hlavě čímsi všudypřítomným a všeotravujícím. Nutkavě se nám vrací v mysli pořád dokola.

Sebekritičnost dokáže dávat našim nedostatkům až magický přesah. Zpětně nás nutí zpytovat svědomí z chyb, kterým jsme dopředu prostě nemohli zabránit. Byly mimo naši kontrolu.

Přesto trpíme pocitem, že jsme mohli chybám předejít, a nutkavými myšlenkami sami sebe trápíme výčitkami. Zvláště v nevýhodě bývají perfekcionistické osobnosti. I malý nedostatek pro ně nabývá obrovské důležitosti. 

5. Vidíme jen profesní kvality

Proč někteří lidé tak strašně potřebují být úspěšní v práci? Na tuto otázku lze odpovědět i poměrně snadno. V práci trávíme podstatnou část života a je přirozené, že nechceme svůj život marnit. Ale čím to, že z práce občas uděláme středobod všeho a přestaneme vnímat jiné kvality, které s prací nesouvisí? Z praxe mohu popsat několik důvodů.

  • Srozumitelnost pracovního prostředí je někdy za tím, že se v zaměstnání cítíme nejbezpečněji. Ostatní části života jsou plné vztahů, které mohou být nesrozumitelné, nejasné, frustrující. Upnout se na profesi znamená i přesměrovat pozornost výhradně na záležitosti s ní spojené. Takový postoj může poskytovat iluzi bezpečí.
  • Rodičovské vzory mohou být dalším důvodem. Když jsou rodiče kariéristi upřednostňující v životě zaměstnání, budeme v takovém modu existence vyrůstat a třeba mu rozumět jako něčemu přirozenému. Neplatí to vždycky, že děti na kariéru zaměřených rodičů budou stejně laděné. Dětství v takové rodině si často vyžádá úplně jinou daň v podobě psychické újmy plynoucí z nenaplnění dětských emocionálních potřeb. Ovšem s pocitem, že pokud „něčeho“ v pracovním životě nedosáhnu, nebudu zcela plnohodnotným člověkem, se setkávám u klientů přicházejících z podobných podmínek poměrně často. I když se snaží žít jinak, ten červíček pochybnosti je nahlodává a připomíná jim jejich rodičovské vzory s jejich hodnotami a přístupem k životu.
  • Sociální tlak se všemi svými uznávanými odznaky úspěchu, mezi něž patří i kariéra, kterou si vybudujeme, rozhodně umí podpořit v představě, že jsme hlavně to, co děláme. Ostatní věci snadno zapadnou a ujdou naší pozornosti.

5. Opomíjíme vynaložené úsilí

Zapomínat na cestu, která vedla tam, kde jsme teď, patří k životu chronických srovnávačů často. To, co umíme a známe, jací jsme, to není samozřejmost. Vyvíjíme se léta, celý život. Bývá užitečné připomenout si, co nás stálo úsilí a času dostat se tam, kde jsme. Bez ohledu na to, jak na tom jsou ostatní.

6. Spěcháme

Chceme úspěch a chceme ho hned. Jak je zvláštní slyšet 22letou ženu mluvit o tom, že v životě nic nedokázala. Trochu mi to přijde jako trápit se tím, že jsem zatím nezávodil ve formuli, když jsem ještě nedostal ani řidičák na skútr. Setkávám se s podobnými případy. Fakt, že se tak mladý člověk cítí zoufale neúspěšný, může plynout z mnoha příčin. Osobně se domnívám, že jde hodně o přemíru vzorů, kterých máme naservírováno až moc.

Všechny ty zpívající a hrající -náctileté hvězdy a sportovci, kteří působí jako vzor skvělého života, jsou chytlavými příklady. Dosáhnout něčeho výjimečného se člověku podaří většinou po létech a desetiletích usilovné práce. Příklady mladých celebrit jsou přes to, že je vidíme všude kolem, jen mizivým procentem z populace. Navíc daň za úspěch není malá, což není fakt, který bychom si chtěli často připustit.

Diskuse 0