Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Šest mýtů o psychoterapii

Pro spoustu lidí je pořád obtížné si návštěvu u psychologa obhájit před okolím. Nebo se k ní vůbec odhodlat.

Ze seriálu: Třikrát do stejné řeky

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

6. 10. 2016

„Takže někomu platíš za to, že se můžeš vykecat a on tě polituje?“ „Najdi si radši kamarády a terapeuta nebudeš potřebovat.“ Představy o psychoterapii jsou různé. Filmová zobrazení psychoterapeutů k utvoření reálného obrázku příliš nepřispívají. A je škoda, když kvůli podobným mýtům člověk psychoterapii odmítá, i když by pro něj mohla být užitečná.

O psychoterapii a dalších formách psychopomoci se určitě ví víc než před lety. Přesto se i dnes setkáváme se zkreslenými nebo rovnou scestnými představami. Jaké jsou ty nejběžnější?

1. Terapie spočívá v tom, že se člověk vypovídá a uleví se mu

Pro mnoho lidí je opravdu nesmírně úlevné některé věci o svém životě říct nahlas v podobě, jakou si nedovolí třeba před přáteli nebo před rodinou. Mnohdy mluví o věcech, o kterých neví nikdo jiný, které ještě neřekli nikomu. Ale většinou to „vypovídání“ není všechno. I když problém pojmenujete, neznamená to, že zmizí.

Samozřejmě platí, že roli terapeuta může v něčem převzít dobrý přítel, když dokáže poslouchat a nesoudit. A že když máte pevné a blízké vztahy s lidmi kolem sebe, je to velká pomoc snad ve všech životních situacích.

Terapeutova výhoda je ta, že mívá větší nadhled než třeba rodina a přátelé. Ptá se na jiné věci a mnohdy s jiným záměrem. Umí si všimnout méně samozřejmých souvislostí. Může hluboce soucítit, ale současně se řešená témata nedotýkají jeho osobního života.

2. Terapeut získá informace, najde problém a zajistí řešení

Svým způsobem je tento postoj druhý extrém. Staví terapeuta do pozice opraváře: jako když připojíte auto na diagnostiku, rozsvítí se kontrolky a hned víte, co je kde třeba vyměnit. Není divu – takový postoj chceme obvykle od lékařů. Jsem tu, jsem rozbitý, spravte mě.

Platí už řečené: terapeut často vidí méně samozřejmé souvislosti. Mnohdy má také v hlavě různé hypotézy a třeba i diagnostické úvahy, které vychází z informací od klienta, z toho, co v něm samotném klient vyvolává, i z toho, co vidí v jejich vzájemném vztahu.

Ale neznamená to, že umí číst myšlenky. Nebo někoho z expertní pozice spravit. V důsledku si pomůže klient sám. Nebo se změny dějí ve vzájemném vztahu. Podle některých humanistických psychoterapeutických směrů terapeutický proces jednoduše mobilizuje úzdravné síly a mechanismy, které má každá živá bytost.

3. Když jdu k terapeutovi, znamená to, že něco nezvládám

Pro mnoho lidí je terapie až „poslední instance“, když nic jiného nezabere. Obvyklá představa je taková, že by si člověk měl umět poradit se svými problémy sám.

Zapomíná se na to, že „umět si poradit se svými problémy“ znamená i umět využít možnosti, které mám. Když si potřebuji poradit s rozbitým autem, můžu to vyřešit třeba tak, že zavolám automechanika. Když si zlomím nohu, je přirozené hledat lékaře.

Stejně tak si v určité fázi života můžu říct, že by se mi hodilo využít načas podporu nějakého průvodce. Hledat pomoc v obtížné situaci je spíš známka zdravé snahy o sebezáchovu.

4. U větších problémů pomůžou léky, terapie nemá smysl

Nemá smysl tvrdit, že terapie je vhodná vždy a pro všechny. Ale byla by škoda usoudit, že když máte léky, terapie je automaticky zbytečná. I kdyby měl být její potenciál jen v tom, jak v sobě přijmout nemoc a její projevy, jak k ní zaujmout nějaký konstruktivní postoj.

V některých životních situacích člověk jednoduše není schopný kontaktu s druhým, tedy ani s terapeutem.

Stejně tak může pomoci nést zátěž člověku se závažným fyzickým onemocněním, jako je rakovina nebo třeba roztroušená skleróza. Jednoduše může přispět k celostnímu pohledu na danou obtíž.

Je pravda, že v některých životních situacích a za některých okolností člověk jednoduše není schopný kontaktu s druhým, tedy ani s terapeutem. A tak si nedovede vzít nic z toho, co by mu takový kontakt mohl nabídnout. Jen by byla škoda takovou možnost bez rozmyslu zamítnout, jak se to často děje.

5. Na větší problémy jsou psychologové, na osobní rozvoj koučové

Zase je to pravda jen zčásti. Rozdíl je možná spíš ve způsobu práce, každopádně i psychoterapie může sloužit a slouží k osobnímu rozvoji. Kromě teorií týkajících se toho, jak dostat člověka „z mínus 5 na 0“, existuje oblast pozitivní psychologie, která se zabývá cestou „z 0 na 5“.

Techniky přístupu kognitivně-behaviorální terapie (KBT) mohou velmi připomínat některé techniky koučinku a stejně tak je možné se od koučinku dostat k tématům, kterým by se dalo lépe přiblížit z o kousek hlubší perspektivy psychoterapie.

Využívejte celý web.

Předplatné

6. Terapeut ví, co je normální a správné

Jakkoliv se to může zdát zvláštní, většinu psychoterapeutů v mém okolí normalita a nenormalita zas tolik nezajímá. Měřítkem je pro ně spíš to, zda nějaké chování, prožívání nebo symptom danému člověku komplikuje život, nebo ne. Jestli mu v životě pomáhá, nebo jestli je to něco tak trochu nešikovného, co by se dalo dělat i jinak.

Třeba gestalt terapeuti často jednoduše rozšiřují možnosti. Ať si můžete vybrat, jak v dané situaci budete reagovat. Klidně můžete využít svůj starý způsob. Ale víte, že není jediný možný a že na výběr máte i jiné varianty.

Diskuse 0
Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí