Na konci června vyšel na slovenském serveru Diva.sk článek o prostituci studentek. Nepříliš objevné téma přineslo teprve následně největší překvapení.
V anketě, která článek doprovázela, totiž 25 procent čtenářek (a jistě i pár čtenářů) uvedlo, že by na sex za peníze bez problému přistoupila také. Dalších 24 procent vybralo odpověď „Nejsem si jistá, záleželo by na okolnostech“. Formulaci „Ano, pokud by mne k tomu donutila finanční situace“ zvolilo 15 procent. To jsou překvapivě vysoká čísla. Ptáme se psychoterapeuta Zbyška Mohaupta, co si o tom myslet.
Jak si vysvětlujete, že by podle ankety každá čtvrtá žena byla ochotna souložit za peníze?
Motivace pro takové chování může být jistě různorodá, také je rozdíl mezi představou a skutečnou realizací. Ne všichni, kteří na danou otázku odpověděli kladně, by sexuální službu byli schopni opravdu poskytnout. Podobně i formulace „neměli by problém“ může být zavádějící: možná s tím problém mají, ale zvládají to.
Jak na vás působí výsledek ankety? Čtvrtina čtenářek říká jednoznačné ANO, další čtvrtina v podstatě říká MOŽNÁ…
Výsledek podle mě není až tak překvapivý. Sexuální služby existují odedávna a je‑li po nich stále poptávka, není divu, že vzniká nabídka. Sexuálních služeb je navíc celá řada, od nekontaktních, chatu (pouze hlas nebo text), přes vizuální (focení, filmování, videokabiny), k nepřímému kontaktu (striptýz, go‑go tanečnice) až k přímému kontaktu (sexuálnímu aktu). Ne každá žena v sexuálním průmyslu je prostitutkou.
Může se taková „brigáda“ nějak negativně projevit na psychice studentek?
To určitě ano, minimálně posouvá hranice sebeúcty. Může souviset jednak s žebříčkem hodnot, prožíváním konfliktních vztahů s muži, strachem či úzkostí, potřebou vyrovnávat vnitřní emoční nerovnováhu vůči mužům. Na druhé straně možná zoufalstvím v dané životní situaci. Zkušenost sexuální služby mění definici a vnímání hranic mezi mužem = klientem a mužem = partnerem. Zároveň jde o naučený způsob získávání peněz, který funguje, o novou roli, sebeobraz ženy. Takové chování může mít příčinu například v traumatické zkušenosti v předchozím životě – zneužití, znásilnění, násilí v rodině, zkušenost odmítaného dítěte apod.
Je z psychologického hlediska rozdíl mezi skutečnou souloží za peníze a jiným kontaktem s klientem, třeba erotikou prostřednictvím internetu?
Ano, minimálně v hranici kontaktu – dotyku, překročení zóny intimity – a vzájemné interakci. Jde trochu o rozpouštění intimity. Zatímco ve videochatu může jít více o hraní role a exhibici, při kontaktním sexu jde o velmi zřetelnou, hmatatelnou realitu.
Mohou rodiče nějak zabránit nebo předejít tomu, aby se jejich dcera stala součástí tohoto „průmyslu“?
Do určité míry snad ano – během celé výchovy v dětství a dospívání, později už jen v omezené míře. Rodiče mohou působit především výchovou podporující úctu a sebeúctu dítěte, tělesnou a duševní integritu, příkladem zdravých a rovnocenných vztahů mezi muži a ženami, respektem k potřebám dítěte, zdravou a přirozenou sexualitou, která není tabu. A v dospělosti pak zájmem o život dcery.
V Česku si podle některých odhadů sexem přivydělává 15 až 20 procent studentek. Vidíte v tom nějaký trend?
To je víc otázka pro sociology a výzkumníky, obecně snad jen trend ve zvyšujícím se počtu vysokoškoláků vůbec, zvětšující se finanční náročnosti studia, i v kolísání hodnoty a schopnosti cítit sebeúctu.
