Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Síla naslouchání

Důvěra a přijetí otevírají v člověku jeho vnitřní zdroje.

19:16
Lenka Hlavičková

Lenka Hlavičková

12. 3. 2021

Jsou věci, které se nedají popsat slovy. Které nejde úplně rozumově pochopit, přesto fungují. Takovou zkušeností může být psychoterapie. V PCA (person‑centered approach, přístup zaměřený na člověka), jinými slovy „rogersovské terapii“, je úkolem terapeuta především naslouchat. Zdá se to jednoduché, ale není. Přestože PCA terapeut hodně mlčí, stav klientů se zlepšuje mnohdy rychleji, než kdy čekali. Jak je to možné? Přiblížím vám, jak to vypadá, když se přístup založený na třech prostých podmínkách, empatii, autenticitě a bezpodmínečném přijetí, uplatňuje v terapeutické praxi.

Carl R. Rogers (1902–1987) byl významný americký psycholog a terapeut. Jeho myšlenky odpovídají humanistickému směru v psychologii. Možná známější jsou dnes širší veřejnosti někteří Rogersovi žáci: Marshall B. Rosenberg, jehož koncepce nenásilné komunikace vychází ze základů PCA a dál rozvíjí možnosti využití principů PCA při řešení konfliktů, nebo Thomas Gordon, který na Rogersem formulovaných principech rozvinul světoznámou koncepci výchovy bez poražených, anglicky PET (parent effectiveness training, volně přeloženo výcvik v efektivním rodičovství).

To pro úvodní orientaci stačí. Nechci sepisovat ódu na jednoho velikána ani detailně rozebírat teoretická východiska PCA, to už udělali jiní. Ráda bych vám zprostředkovala spíš pár vlastních zkušeností z pozice PCA terapeuta a umožnila vám udělat si představu o tom, co dělá pověstný terapeut, který nic nedělá (ano, jde přesně o ten přístup, který je obecně známý pod spíše pejorativním označením hmm terapie).

„Ne‑nástroje“ PCA terapie a další omyly

Studenti humanitně zaměřených škol by asi dokázali říct, že „nástroji rogersovské terapie jsou zrcadlení a aktivní naslouchání“. Považuji to za klišé a jeden z největších omylů, které o PCA přístupu panují. Za prvé, označení terapie jako „rogersovská“ je samo o sobě zavádějící, protože Rogersovu teorii rozvíjeli i další – třeba v práci s dětmi prostřednictvím terapie hrou se také uplatňují tři základní východiska PCA (tedy empatie, autenticita a bezpodmínečné přijetí), přesto práce herního terapeuta vypadá úplně jinak než klasický rozhovor v duchu PCA.

Takže označení na člověka zaměřený přístup sedí mnohem víc, i když česky zní, uznávám, prapodivně. Zaměřením na člověka je myšleno hlavně zaměření na naplňování jeho specifických potřeb, které se skrývají za veškerým chováním a prožíváním a které máme každý z nás individuální. Někdy je pro mě terapeutická práce spíš prací detektivní, protože tyhle potřeby, které jsou hybateli dění, nejprve musíme spolu s klientem vystopovat – pokud se dosud skrývají.

Sama bych PCA charakterizovala jako terapii vzhůru nohama. Ve výsledku vlastně není terapií, protože v PCA nerozdělujeme klienty na „zdravé“ a „nemocné“. Když to vezmu trochu s nadsázkou, tak potom ani klasické role terapeut – klient tak úplně nevyhovují realitě PCA. Setkávají se v prvé řadě dva lidé – proto ostatně název celého přístupu. Expertem na svůj život je z pohledu PCA každý sám. Pokud je terapeut na něco odborníkem, tak především sám na sebe.

Ano, máme za sebou také dlouholeté výcviky a zkoušky, stejně jako naši kolegové vycházející při své práci z jiných terapeutických směrů. Po ukončení výcviku skutečně dokážeme využívat aktivního naslouchání a za tím účelem třeba i zrcadlit. Nicméně nevyužíváme toho jako nástroje terapie, ale coby způsobu vyjádření empatie, přijetí nebo vlastního autentického prožívání. A v tom je velký rozdíl. Vysvětlím.

Bezpečí ve vztahu

Navázání bezpečného vztahu stačí k tomu, aby se člověk začal vnitřně proměňovat. I v tom je PCA přístup trochu „punk“. Ano – to, aby se klient ve vztahu s terapeutem cítil bezpečně, dnes pokládají za nutný předpoklad úspěšné terapie všechny terapeutické školy. Rogers jde ale dál, když považuje vztah za jediný faktor změny. Kde bezpečný vztah existuje, tam se děje změna. Tečka. Nic dalšího netřeba.

A jsme u toho: co je bezpečný vztah, co musí splňovat? O tom by se dalo mluvit hodiny. Zkuste si odpovědět sami. Nakonec dojdeme všichni k témuž: jedině ve vztazích, kde se k sobě lidé chovají autenticky, empaticky a přijímají jeden druhého takového, jaký je, se nemusíme bát. Pak jde o vztah partnerský. Odpadá tlak na výkon a soutěživost, otevírá se prostor být sám sebou a s ním i pocit životního naplnění a vnitřního klidu. Proto tři podmínky PCA: empatie, autenticita a bezpodmínečné přijetí.

Vypadá to snadné, ale není: hodnotíme častěji, než si myslíme, a v sobě se vyznáme taky spíš málo – ačkoli žijeme v opačném přesvědčení. Empatie je schopností, která se dá rozvíjet. Proto tvrdím, že PCA terapeut musí především znát sám sebe. Musí rozumět vlastním emocím a reakcím a umět je oddělit od emocí svého klienta. Jedině tak může pomáhat druhému pojmenovávat, co prožívá, aniž mu podsouvá své vlastní pocity a témata.

Musí velmi dobře znát své typické reakce, aniž sám sobě cokoli nalhává. Jedině tehdy umí transparentně vyjádřit, co sám prožívá, pokud by to mohlo klientovi pomoci, aby se lépe orientoval, necítil se ztracený nebo v nejistotě, případně získal zpětnou vazbu, která mu chybí. Teprve poté dokáže ovládat sám sebe a učinit tak vztahy, které utváří, skutečně bezpečnými – nejednat impulzivně, nebýt nevyzpytatelný. Zůstávat v klidu, ať se děje cokoli. Přijímat nejprve sám sebe takového, jaký je: aby dokázal podpořit tuto schopnost i u svých klientů.

To je bezpodmínečné přijetí. Je přesným opakem permanentního hodnocení, kterým jsme bez přestání bombardováni, aniž si to třeba uvědomujeme, aniž o ně žádáme. Okolí nás totiž hodnotí přímo i nepřímo, vědomě i nevědomě, přímo i skrytě. Tato hodnocení často přijmeme za své, nevědomky ovlivňují náš pohled na sebe a vlastní sebehodnocení.

Setkávám se v praxi s tím, jaké šrámy může na duši zanechat třeba nadměrná kontrola ze strany rodičů, která je vlastně vyjádřením nedůvěry, nebo dobře míněné rady, za jakými jde hledat totéž, a které jsou většinou odrazem vnitřní nejistoty toho, kdo je komunikuje – aniž by si to ovšem uvědomoval. Hodnocení se skrývá i v tom, že a priori některé názory odmítáme a o jiných naopak nepochybujeme. Aby se nám bez „berliček“ nepodlomila kolena.

Někdy to ústí ve vtipné absurdity: sama jsem si třeba až letos uvědomila, že moje zimní chmury souvisí s tím, že automaticky hodnotím tmavé chladné večery jako ne‑dost‑dokonalé podmínky k životu. Sama se chytám do pasti pasivity, místo abych viděla, že dlouhé večery znamenají taky klid, zpomalení, teplo domova, tajemno. Takže i z nich jde vytěžit dost užitečného, jen tyhle možnosti uvidět. Člověk se zkrátka učí celý život.

Jinak řečeno: každá mince má dvě strany. Anebo slovy papeže Františka: Kdo jsem já, abych soudil. Je to až trochu „východní“ vidění, ale přesně tenhle předpoklad odlišuje PCA od „běžného povídání“. Jako PCA terapeut oceňuji pestrost životní reality – neexistuje „zdravé“ nebo „nemocné“, cokoli se děje má svůj smysl, který můžeme odhalit, až když odložíme hodnoticí brýle.

Ráda se nechávám překvapovat. Vnímám jedinečnost vnitřních světů druhých jako zdroj obohacení a v tomhle smyslu se od svých klientů učím. Pokud bych se odlišným pohledům uzavřela (což se děje často nevědomě), uzavírám se tím sama v sobě a o tenhle úžasný zdroj rozšíření vlastních obzorů skrze opravdové vztahy, ve kterých panuje vzájemná upřímnost a důvěra, se připravím. Začnu se mentálně izolovat a stagnovat.

Jak to vypadá v praxi?

Na PCA sezení vlastně není vůbec důležité to, o čem se mluví, ale to, co přitom klient prožívá. I pro mě je často pozoruhodné, k čemu dojdeme, když padne bariéra všudypřítomného hodnocení. Tak třeba jedna z nejintenzivnějších konzultací, které jsem kdy prožila, se celá točila kolem tématu Hvězdných válek. Přesto byla z hlediska terapeutické změny maximálně efektivní.

Protože Hvězdné války jsou niterným světem, v kterém dotyčný klient žije. A já jsem byla první, kdo to akceptoval, naslouchal a mohl se mu tak přiblížit. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Jakkoli uznávám, že mě téma rozhovoru překvapilo a zdaleka jsem si nebyla jista tím, kam povede. Klientovi se podařilo prolomit bariéru vnitřní izolace a prožít radost z lidské blízkosti, spojenou s obrovskou úlevou, kterou si pak odnesl do každodenního života. A to je moje práce: vnímat, co klient potřebuje, a poskytovat mu to.

V PCA je důležitější intuice než racionální pochopení. Prožitek uvolnění než nalezení vysvětlení. Přijetí faktu, že racio má svá omezení a nikdy nebudeme rozumět všemu. Ano, základ PCA tvoří víra. Ve schopnost každého jedince stávat se lepším, slovy Rogerse aktualizační tendenci. Když vytvoříme vhodné podmínky, začne se člověk rozvíjet – stejně jako brambory na světle a v teple začnou klíčit (to je také Rogersova metafora).

Právě tenhle předpoklad bývá nejvíce zpochybňovaný, protože nelze vědecky dokázat. Ve své praxi ale dennodenně zažívám, že pokud člověk dostane prostor, využije ho podle svých potřeb – které vnímá jen on sám. Někdo se potřebuje zorientovat v minulosti, někdo dovolit si uvidět prázdnotu po rozpadu vztahu nebo ztrátě blízkého či zmatek uvnitř sebe a nebýt na to sám – terapeut je pro něj pevným bodem v rozbouřeném moři emocí, kterého se může chytit, aby se neutopil. Až když věci uvidíme takové, jaké opravdu jsou, začínáme žít v realitě. Znamená to plný život.

Emoční archeologie

Žít plný život je schopnost prožívat emoce naplno, ať už jsou jakékoli. Naučit se zůstat v klidu, přestože vím, že někdy je líp, někdy hůř. Protože taková je životní realita. V PCA rozhovoru klient zažívá bytí tady a teď přijetí. Právě ta mu terapeut zprostředkovává. Protože člověk se učí prožitkem, začne dotyčný umět přijímat a žít v přítomném okamžiku i v každodenním životě. Zcela přirozeně, bez tlaku na výkon.

 Jakmile odložíme úporné úsilí o změnu způsobené hodnocením sebe sama a únavu z neustálého boje s vlastními emocemi, které vyhodnotíme jako málo přijatelné, rozhostí se uvnitř klid a mír. Změní se „základní nastavení“. Představte si, že na počítači běží data na pozadí: celý systém to zpomaluje, programy se sekají, internet padá. Práce na takovém přístroji je k vzteku. Pokud defragmentujeme disk a pozavíráme zbytečná okna, práce nám jde od ruky, máme z toho radost, máme dřív hotovo, protože nás nic neruší, a dřív i čas na jiné aktivity.

Úzkost dělá s člověkem podobnou věc: otevírá další pomyslná okna a jako temný podtón zní na pozadí všech dalších prožitků. Takový „ultrazvuk“ běžně nepostřehneme. Přesto nás unavuje a bere nám kapacity plně si užít cokoli dalšího. Nedá se přebít jinou aktivitou. Můžeme si ji představit i jako ponornou řeku: po nějakou dobu není vidět, nevíme o ní, kudy teče. V určitý moment se ale prodere na povrch obrovskou silou, která si vytrvalým tlakem najde cestu ven. Kudy, to si určí sama. A odnese s sebou vše, co jí stojí v cestě.

Když jí prostor poskytneme, můžeme ji uvidět a tlak korigovat tím, že proud upouštíme postupně. Stihneme ji i prozkoumat, protože neteče tak prudce. To je důvod, proč si tempo terapie určuje klient tak, jak sám potřebuje. Mnohdy se dostaneme rychle velmi hluboko, když odložíme tlak na výkon. Umožní nám to zbystřit smysly a vidět, co bychom jinak neviděli, pokud bychom si nechali klapky na očích – tedy hodnotící prizma toho, co je přijatelné a co ne, co do terapie patří a co ne, nebo co je a co není správný výsledek terapie.

Ano, PCA terapie si nestanovuje cíle. Život nám totiž může ukázat i lepší cesty, které si třeba jen zatím nedovedeme představit. Stačí začít vnímat. Že jsem klientům průvodcem, mi přijde jako klišé. Možná si připadám víc jako archeolog, který objevuje neznámé světy pod povrchovými nánosy. Poklady. Perličky na dně, které v sobě nosí každý z nás. I když někdy jsou zaplavené nánosem roští s ostny, nánosem těžkého bahna, starého haraburdí nebo plevele, který bere živnou půdu užitečnějším druhům.

To, co umím, je rozumět spodním proudům a neutopit se v nich. Praxe empatie vypadá třeba tak, že pozorně a trpělivě naslouchám, snažím se porozumět a díky tomu pojmenovávám třeba i to, pro co druhému chybí slova. Nemění se život sám, ale to, jak mu rozumíme a jak se na něj díváme. A čím víc se orientujeme, tím spíš se můžeme svobodně rozhodovat o tom, jak s danou situací naložit. Aniž bychom přehlédli kompas emocí, který nám ukazuje cestu.

PCA pro mě vlastně není přístup, ale způsob bytí; to tedy taky pojmenoval Rogers, jen teď už líp rozumím tomu, co tím myslel. Praktikovat PCA neznamená osvojit si metody, ale ztotožnit se s určitými hodnotami. A pokud jde o hodnoty, ty člověk buď ctí, nebo ne. Terapeutická situace je jen jednou z životních rovin, kde se uplatňují. Nejde zkrátka hodnoty žít jen někde. Terapeut se účastní terapeutického procesu jako člověk, svým plným bytím. Na nic si nehraje, je, jaký je, a tím dodává klientovi odvahu, aby činil totéž. Protože to funguje – autentičtí lidé utvářejí autentické, chcete‑li opravdové a naplněné vztahy.

Proto: nebojte se, pokud váš terapeut „nic nedělá“: je to výhra, protože od něj dostáváte o to víc prostoru, který můžete využít k vlastnímu růstu. A berte prosím všechno, co bylo řečeno, jako můj subjektivní názor. Kolik terapeutů, tolik způsobů, jak empatii, autenticitu a bezpodmínečné přijetí naplňovat. Život je skvělý právě proto, že je pestrý!

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Sladká nevědomost

Když něco nevíme, náš mozek nás před touto informací velmi dobře chrání.

17 min

Otevřít audio sekci