Vánoční audiobook: volně k poslechu 
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Opustit svá malá štěstí

V samotné změně hloubku nenajdeme, bez ní ale neobjevíme místo, kde hloubku hledat.

17:45

Život je cesta. Život je učení. Život je změna… Tak často říkáme ta slova, až nám zevšední a vyprázdní se. Domníváme se pak, že jde o samozřejmost. Neuvědomujeme si, jak významnou, nepříjemnou a obtížnou realitu tato slova obsahují, když je vezmeme vážně. Poodhalují nám totiž důležitou část pravdy o tom, jak musíme umět život vnímat, chceme‑li jej žít smysluplně.

Je mezi námi mnoho těch, kteří chtějí v životě především stejnost. Jistě, nikoli nudu hloupých rutin – chceme stejnost pohodlí a bezpečí. Stejnost prima vztahu. Stejnost bezvadné práce, stejnost pohody, dovolené v zahraničí každý rok... Chceme předvídatelnost vlastního štěstí. Kdo by se pod to nepodepsal?

Problém je, že štěstí, smysl a spokojenost se nedají plně naplánovat. Můžeme jim připravit terén, obdělat pole. Pšenici ale musíme nechat růst, jak sama bude chtít... Smysl se musí umět také vnímat a hledat. Musíme vědět, kam mu jít naproti. Musí se na něj čekat, jako rybář čeká na svůj úlovek – nikoli pasivně, ale nikoli hektickou aktivitou. Rybář ví, že se musí vydat k rybníku ve správnou dobu, ve správném počasí... ve správný čas. Musí se přizpůsobit dnešním podmínkám a zítra zítřejším: budou dnes ryby více u břehu, nebo více u hladiny?

Obtížnost změny

A jsme u změny a otevřenosti. Změna a otevřenost (mimochodem další slova, která se tak ráda stávají samozřejmými klišé) jsou všechno, jen ne samozřejmé a lehké, jak se snažím upozornit v mnoha rozhovorech a článcích. Umět být otevřený, to neznamená vyhlížet pošťáka, jestli vám dnes přinese psaní s výhrou. Neznamená to těšit se na novou záplavu pozitivních zpětných vazeb a díků neznámých lidí.

Být otevřený (nebo umět se měnit) znamená třeba mít odvahu uvědomit si, že současné místo mi už příliš nesvědčí. A nehovoříme o místu nepříjemném, plném nespokojenosti – u takového místa není umění zjistit, že musíme jinam. Hovoříme o místu vlastně dobrém („na co já si mám stěžovat, pane doktore“), stabilním, docela příjemném, bezpečném.

A právě tady nastává to obtížné: chci jít jinam, ale vlastně nevím, zda má nespokojenost není daná spíše mou „nenasytností“, zhýralostí, neschopností docenit, co mám – nebo je za ni zodpovědné skutečně nevhodné místo, povolání, situace, ve které jsem? Anebo obojí? A jak to změnit? Odejít? Více se snažit? Neodejít?

A i když se rozhodnu, že se vydám na cestu a toto místo opustím, brzy zjistím, že vlastně nevím kam jít a že to nemohu nikdy vědět, dokud neopustím toto své současné „malé štěstí“. A tak jediná možnost je zůstat, kde to znám, ale kde mi není úplně dobře, anebo – jak říká stará ruská pohádka – jít tam, nevím kam, hledat to, nevím co.

Když musím zklamat ty, na kterých mi nejvíce záleží

Být otevřený znamená ochotu uvědomovat si takovou realitu ohledně sebe, své identity, svých voleb a svých chyb, která není příjemná. Jedině takové uvědomění má transformativní potenciál měnit nás k lepšímu. Nikoli mumlání pozitivních afirmací, ale schopnost podívat se nepříjemné pravdě do očí. Právě jsem napsal třetí frázi, která se tak ráda stává klišé. A přitom se jedná o tak obtížné umění.

Dokázat se ve své sebereflexi nevyhýbat ani nepříjemnému zjištění, že smysl nebo směr, jak jsem ho doposud vnímal, je už pryč, že vítr ustal, že plachty – ještě včera naplněné – jsou dnes zplihlé. Že včerejší sebepřesvědčení dnes neplatí. Že mi nepomůže včerejší dobrý kurz, že je zbytečné opakovat dobré včerejší rutiny, abych našel zítra novou cestu. A bez vzletného filozofování: že musím opustit milé kolegy, milé kamarády, super sousedy, tolik milý status a sebevědomí, hezký plat, plácání po zádech, ujišťování o tom, „jak moc tě tu potřebujeme“.

Pokud vyrazíme tam, kam potřebujeme, nutně jako první věc narazíme na ty blízké i vzdálené, které zklameme a kteří s námi budou nesouhlasit. Nebudou to naši nepřátelé, budou to ti, na kterých nám nejvíce záleží. Lidé, kteří to s námi „myslí dobře“. Kteří se o nás bojí. Kteří se domnívají, že naše „malé štěstí“ by nám mělo stačit. Kteří si myslí, že nás znají lépe než my sami...

A toto je, milí přátelé, otevřenost a změna, toto jsou její důsledky. Toto je život jako cesta. To už nezní tak srdíčkově, že?

Hloubku nikdy nenajdeme ve změně. Ale bez změny také ne

Na začátku této úvahy jsem psal, že přemýšlení v termínech změny a otevřenosti je pouze „polovinou pravdy“. Extrémy jako vždy škodí. Chtít se houpat pořád a jenom doleva znamená, že se houpačka nikdy nerozhoupá. Chtít pořád a jenom změnu (ať ji nazýváme jakkoli) se může stát útěkem před důležitými aspekty stejně hodnotné, ale opačné životní polarity: stabilitou, kvalitou, hloubkou.

Hloubku nenajdeme ve změně. Hloubku a kvalitu najdeme ve struktuře, opakování, rutině, které nám umožní – stoupat výše. První stolařův stůl ani první kuchařův guláš není nikdy nejlepší, i když ho může nejvíce „bavit“. Teprve dvoustý padesátý stůl – přesně ten, při jehož tvorbě je už unavený a možná i rozmrzelý a přemýšlí nad vším jiným, než že by ho fotil na Instagram – bude teprve kvalitní, skvělý, mistrovský.

Ke smyslu tedy nevede pouze nalezení správného místa (které hledáme tím, že životem cestujeme, měníme se, jsme otevření). Ke smyslu vede následná ochota zůstat, i když už to není zábavné. Chceme-li do hloubky, musíme na místě – kopat. Tedy zcitlivovat se, těžit z téže situace hlubší a hlubší zkušenost, vařit stejný dvoustý guláš. Jedině tak se můžeme stát experty – na stoly, na vaření, ale i na pochopení principů vlastní duše. Jedině tak můžeme dojít ke vhledu, jak vést vlastní život, aby byl naplněný.

Pokud chceme těžit, musíme umět vykopat důl. Důl nevykopáte za týden. Vykopáte ho jedině tak, že dokážete zůstat na místě, být stabilní (a umět to), nalézat kvalitu v tom, co se opakuje... tedy kopat, kopat, kopat. Třídit hlušinu od cenné rudy – a postupně klesat do hloubky. A tedy zaměřovat se na důležitější věci než na ústřední narcistní otázku našeho století: „Baví mě to kopání?“

Ve změně samotné nikdy nenajdeme hloubku. Ale beze změny nikdy nenalezneme místo, kde hloubku hledat.

Supermarket rad na život

Povrchní návody na hledání smyslu života, aby se dobře prodávaly, nás mystifikují pouze jednou dobře pochopitelnou polaritou: „Hledej, hledej, hledej... jdi dále, věř si, dokud nenajdeš.“ A až už to nikoho nebaví a nikdo to nekupuje, přijde přesně opačná móda: „Vytrvej. Zatni zuby a zůstaň na místě!“ Hurá, zde odborník uhodil hřebíček na hlavičku. A vezeme se dále, v kolotoči plané naděje a příliš snadných řešení a následně nutných zklamání, které vyžadují: nové plané naděje.

Moderní psychobestsellery redukují složitost života na jeden jeho miniaturní element, který ovšem vybaví především tím, co zákazník vyžaduje – krátkostí vět, designovou zajímavostí, údernými historkami, nesprávně interpretovanými vědeckými výzkumy a zásobárnou příběhů o tom, co dělají všichni úspěšní.

Vytrvalost. Vůle. Motivace. Sebevědomí. Konec lenosti. Vztahy 2.0. Je tak moderní dávat dnes knihám jedno- nebo dvouslovné názvy, protože (podle jejich filozofie) více netřeba. Zákazník by větší komplikovanost neunesl. Podívej, čtenáři: Zde je hlavní příčina tvé nespokojenosti, tvé neschopnosti hltat smysl plnými doušky. Tato dvě slova vyřeší vše. Toto ti totiž nejvíce chybí. A až toto změníš, pak bude už dobře.

Co nám ve skutečnosti nejvíce chybí, je uvědomění, že nám nic nejvíce nechybí. Že naše chyba je v neschopnosti pochopit, že kvalita života leží v přiměřenosti mnohého, nikoli maxima toho nebo onoho. A přiměřenost se nenastavuje, k přiměřenosti se dospívá. Nenaučíme se ji tím, že si koupíme bestseller Přiměřenost. Přiměřenost se učí jedině skrze narážení na extrémy, chybování v nepřiměřenosti, ochotou (a otevřeností) k tomu se poučit a zkusit to jinak. To neprodáte. Skutečná změna je obtížná, proto prodáváme triviální parodie na změnu.

Změna je tedy důležitá a těžká. Změna ale není cíl sám o sobě. Umět změnu je jen jeden z nástrojů života. Přesto změnu tak rádi v psychologii zbožšťujeme. Pochopitelně tím, že ji trivializujeme, protože skutečná změna je tak obtížná, že s ní nikdo nechce zůstávat trvale jako s jedinou životní strategií.

Skutečná změna není technika a není tím, co děláme na workshopu nebo meditační žíněnce. My (jako klienti, čtenáři, terapeuti) si ale změnu vysvětlíme jinak. Řekneme si, že změnu „nastavujeme“ nebo ji „přivoláváme meditací“ nebo se „dostáváme do flow“, které ji zaručeně přivodí. Předestřeme si techniky, jak vše udělat. Naučíme se mindfulness a těžkost života odvysvětlíme rádoby buddhistickými frázemi, protože přece „netlač řeku, teče sama“, že?

Změna jako terapeutické klišé

A když nám – jako poradcům, psychologům, terapeutům – někdo položí skutečně důležitou složitou otázku, místo poctivého zabývání se jí ji trivializujeme do mechaniky terapeutických postupů:

  • Kde cítíte napětí? (Jako by popis napětí v tělesných partiích byl cestou k pochopení smyslu života.)
  • Jaký byl váš otec? (To je úplně nejjednodušší strategie, protože na rodiče se dá hodit vždycky vše.)
  • A když už nevíme, tak místo odpovědi jen hlasitě zatleskáme a pýříme se, že jsme vlastně zenoví mistři. Nikoli, jsme jen jejich trapnou parodií.

Místo ochoty k složitým, nedokonalým, opatrným, ale poctivým odpovědím stupidizujeme klienty pomocí stále stejných terapeutických klišé a interpretací a emoční abreakcí za každou cenu a vše opepříme neurobláboly, jungiánskými archetypy nebo šamanismem – dle naturelu a inklinace.

Ať už jako klienti, čtenáři nebo terapeuti: Myslíme si, že touto magickou manipulací (touto stále stejnou technikou, tímto vysvětlením) jsme konečně změnu k hloubce nastartovali. Kroutíme povýšeně hlavami nad těmi, kdo náš slovník neovládají. A když se klient nesmíří s trivialitou terapeutické odpovědi, je nasnadně terapeutizovat jeho postoj jako „odpor“, „nepřipravenost“ nebo „neochotu k vhledu“.

Netvrdím, že psychologické knihy nebo metody nemohou pomoci. Problém nastává, když je povýšíme na životní styl. Když je zaměníme za skutečnou cestu za poznáním. Když je zaměníme za samotný život. Když terapeutické nebo spirituální techniky přibližující nás umění hledání smyslu života zaměníme za smysl života.

Být fixován na změnu znamená být pořád stejný: fixovaný na změnu

Mnozí zákazníci psychologických škol se stávají povrchními nomády sebepoznání, skáčou z trendu na trend, dneska si koupí workshop konstelací a zítra si sundají boty a budou chodit naboso, protože to je prý ta nejdůležitější zkratka k duchovní hloubce... Tomu říkají cesta, tomu říkají změna.

Jsou však pořád stejní – fixovaní ve své představě, že život je „cesta“ od workshopu k workshopu, od zaujetí jednou knihou k zaujetí jinou knihou, od terapeuta k lepšímu terapeutovi. Domnívají se, že smysl nám někdo dokáže ukázat. A když ne u nás, pojedeme do Indie. Myslí si, že na jejich životní příběh někde existuje už napsaný návod. Že až si přečtou všechny moudré knihy, budou moudří. Že místo pečlivé a bolestivé každodenní reflexe je lepší zaplatit experta, který vás za víkend pohodlně osvítí nebo k tomuto osvícení alespoň radikálně přiblíží.

A terapeuti, guruové, koučové tuto poptávku slyší a mnozí z nich ji ještě kreativněji přiživují:

  • Publikují zjednodušující návody na život, které lidé chtějí slyšet, ale které jim kvůli své jednoduchosti nikdy nepomohou.
  • Produkují psychologické truismy a typologie na způsob astrologických horoskopů, kdy obecné tvrzení platící o každém člověku rétoricky umně zaobalují jako hluboké expertní poznání.
  • Ti nevzdělaní operují kvazipsychologickými pojmy, kterým nerozumí, ale které skládají do rádoby učených vět, které znějí uchu laika jako velká odpověď na všechny myslitelné otázky. Je ale naší každodenní psychologickou zkušeností, že stačí jen trochu úsilí a fantazie a i v bezesmyslném podnětovém materiálu najdeme zajímavý smysl a význam (na tomto principu ostatně pracují tzv. projektivní testy: i rozmazanou skvrnu můžete vnímat jako netopýra či uhánějícího buvola).
  • Ti vzdělanější stále dokola a nerozlišeně nabízejí – bezpečně, rutinně, snadně, šablonovitě – tytéž omezené terapeutické postupy (asociuj, vykřič se, řekni mi o tom více...) a tím činí z psychoterapie, o které se na svých webech pyšně vyjadřují jako o „cestě k individualizaci“, podivnou sériovou výrobu.

Soustředíme se na psychologické techniky a pomůcky, které by jistě mohly být (omezeně) prospěšné, kdybychom je nezaměnili za zdroj svého sebevědomí. Kdybychom si z nich neudělali zábavné a snadné bůžky životního smyslu nebo slávy. Jak my jako terapeuti, tak klienti a čtenáři psychologických rad.

Protože sundat si boty, napsat si deníkový zápis, v terapeutickém křesle hodinu vzpomínat na dětství nebo si pečlivě opakovat afirmace – rozuměj: „hluboce pracovat na sobě“ – je snadné. Je to stokrát pohodlnější a zábavnější než jít obtížně a nepohodlně dělat v životě něco, co by mohlo skutečně pomoci – vám, druhému, dobrému dílu, vašemu oboru, přírodě, komunitě, lidem... v nesnadné otevřenosti a změně i v nesnadné ochotě zůstat a budovat kvalitu. A dělat to stále dokola.

Ano, život je cesta. Je to mnohem těžší cesta, než si vzájemně líčíme na psychowebech, v románech o psychoterapii a na vylhaných fotkách s notebookem na pláži. Ale jedině o takové cestě má myslím smysl vůbec mluvit. A zcela rozhodně: Jedině takovou cestou má smysl jít.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Coming out očima rodiče

Jste otevření a tolerantní. Ale ve chvíli, kdy jde o vaše dítě, je najednou těžké …

7 min

Vyhoření

Co když se syndrom vyhoření týká vašeho blízkého, který si to zatím moc nepřipouští?

8 min

Být vědomě v těle

O vědomém přístupu k tělu s psychologem Michalem Petrem: Nasměrujte pozornost a dívejte se.

22 min

Na vlnách života

Život není hra, ve které postupujeme na vyšší a vyšší level.

10 min

Citový hlad

Snaží se zaplnit prázdnotu jídlem, které hned vyvrhují. Potřebují totiž něco úplně jiného.

13 min

Otevřít audio sekci