Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Síla zranitelnosti

Psychickou zranitelnost často ztotožňujeme s nedokonalostí, slabostí nebo přílišnou citlivostí.

Vladimír Marček

Vladimír Marček

9. 5. 2013

U druhých obvykle nemáme problém nahlížet na nezdary se soucitem. K sobě jsme mnohdy tvrdší. Stydíme se přiznat, že jsme nedokonalí a citliví. A tak hledáme cesty, jak svou zranitelnost maskovat a své niterné potřeby sytit náhradními způsoby. Místo jejich naplnění si tak zaděláváme na další potíže.

Zranitelnost těla i duše je něco, co je nám jako lidem vlastní. Takovou odřeninu při fotbalu bereme jaksi samozřejmě – dalo se to čekat, stává se to i těm nejlepším – a ani nás nenapadne hledat problém v tom, že naše kůže je příliš měkká. Stejně tak když někdo hodně sportuje a občas si natrhne vaz, nezpochybňujeme proto jeho kondici nebo schopnosti, spíš fandíme aktivnímu životnímu stylu.

Naproti tomu psychickou zranitelnost často ztotožňujeme s nedokonalostí, se slabostí nebo přílišnou citlivostí. Neradi si přiznáváme, že jsme zranitelní, snažíme se to skrývat nebo alespoň kompenzovat. Tento způsob vyrovnávání se se zranitelností však zůstává na povrchu, a proto i kdybychom v něm uspěli, naše uspokojení bude spíš povrchní.

V situacích, které se dotýkají našich citlivých míst, cítíme reálnou psychickou bolest a ohrožení.

Proč mě to bolí?

Proto může být přínosné podívat se na náš vlastní, subjektivní zdroj zranitelnosti. Někdo může být velmi citlivý na svou inteligenci, sociální schopnosti nebo vzhled, zatímco jiného to nechá chladným a zraní ho lhostejnost nebo hněv. Zasáhnout nás může taky nepochopení, odmítnutí, opuštění a mnoho dalšího.

V situacích, které se dotýkají našich citlivých míst, cítíme reálnou psychickou bolest a ohrožení. Můžeme ztuhnout, můžeme chtít uniknout (psychicky či fyzicky) nebo bojovat proti tomu, kdo nás zranil. Zejména hněv bývá jakýmsi anestetikem, které může krátkodobě pomoct našemu sebevědomí, ale i poškodit konkrétní vztah.

V naší kultuře je vysoce ceněna autonomie. Neradi odhalujeme druhým, jak moc jsou pro nás důležití.

Tyto reakce jsou naprosto pochopitelné a v rámci „první pomoci“ občas i užitečné. Nicméně samotnou zranitelnost tím spíš jen maskujeme. Máme k tomu dobrý důvod – vystavili bychom se totiž riziku, že z okolí nedostaneme přesně to, co právě potřebujeme (soucit, ocenění, vřelost atd.).

Navíc v naší kultuře je vysoce ceněna autonomie, a my neradi odhalujeme druhým, jak moc jsou pro nás důležití. Tohle všechno by dost možná vyžadovalo víc odvahy, než má většina z nás k dispozici, proto radši volíme jednodušší a bezpečnější cesty (únik, hněv) než otevřenou diskusi o tom, co postrádáme. Bohužel tím spíš snižujeme šanci na skutečné naplnění.

Co doopravdy potřebuju?

Kde tedy získat sílu k větší otevřenosti ohledně svých potřeb, tím spíš, když jsme třeba v konfliktu?

  • V první řadě: už v momentu, když začneme hledat u sebe, si můžeme gratulovat – odvádíme vysloveně náročnou a záslužnou práci jak pro nás, tak pro vztah s druhými.
  • Dalším krokem může být uvědomění, že všechny naše potřeby jsou v pořádku – záleží spíš na způsobu, jakým je naplníme. I taková touha po droze může být ve skutečnosti touhou po stimulaci, relaxu nebo po ukončení něčeho nepříjemného.

Když objevíme své skutečné potřeby a uzavřeme s nimi příměří, může to být velkým zdrojem sebepodpory.

Místo vnitřní kritiky v sobě můžeme zkusit najít soucitný a chápavý postoj vůči sobě samotným, který si zasloužíme.

Akceptování vlastní zranitelnosti je taky jednodušší, když je pro nás v pořádku být nedokonalý a dělat chyby. Jednou z cest, jak toho dosáhnout, je nahlížet na své nezdary se soucitem. U druhých s tím takový problém nemáme – když nám třeba kamarádka vypráví o tom, jak jí nadřízený zkritizoval nějaký její výkon, třeba i oprávněně, soucítíme s ní.

Ovšem když jsme v její roli, často se stydíme, vyčítáme si, že nejsme šikovnější nebo alespoň asertivnější vůči kritice. Vadí nám jak samotný nezdar, tak i naše vlastní reakce. Místo této vnitřní kritiky v sobě ale můžeme zkusit najít soucitný a chápavý postoj vůči sobě samotným, který si zasloužíme.

Zranitelnost neoddělitelně patří k lidskosti. Když ji akceptujeme, přibližujeme se sami sobě a zároveň tak rozšiřujeme možnosti své svobodné volby.

Pokud vás téma zranitelnosti zaujalo, doporučuji paralelně napsaný článek Pavla Špatenky Ochromená citlivost.

Diskuse 0