Vy tady jistě budete do sta, řekneme osmdesátiletému člověku, když vyjadřuje obavy, že příští Nový rok už s námi neoslaví. Co ale říci stoletému? Nepřipravujeme svým mlčením o smrti i sebe sama o něco podstatného, o kontakt s přirozenými cykly života?
Nějakou dobu nyní působím v domově pro seniory. Je to velké zařízení, následovník klasických socialistických „důchoďáků“. Jakoby zde i přetrvával duch direktivního řízení a neosobního jednání.
Jedním z velmi zvláštních aspektů zdejší atmosféry je, že se s klienty v podstatě nehovoří o smrti. Neoznámí se jim, že jejich spolubydlící, kterého odvezli do nemocnice, zemřel. Nevisí zde žádné parte. V podstatě se to oficiálně neoznámí ani pracovníkům. Tato informace se rozšíří šuškandou. Smrt jakoby neexistovala, což je v domově pro seniory – jemně řečeno – velmi zvláštní jev.
Kult neustálého růstu, mládí, aktivity, dynamiky odsouvá otázku stáří a umírání mimo zorné pole psychické i fyzické.
Nedokážu posoudit, zda se jedná o podivnou úchylku, nebo je tento přístup běžný i v dalších obdobných zařízeních. Bezpochyby je smysluplné snažit se naplnit čas starých, často i dosti již nemohoucích lidí způsobem, který je bude alespoň do určité míry bavit, naplňovat, umožní jim udržovat tělo a ducha aktivitní. Že se zkrátka nenechají jen čekat na smrt. To bezesporu.
Na druhou stranu tvářit se, že tento závěrečný okamžik lidského bytí neexistuje či je někde ve vzdálené budoucnosti, je vskutku prapodivné nepřijímání reality. Když se celkem přirozeně starý člověk při přání pevného zdraví do nového roku ozve, že už tu dlouho nebude, odpovědí mu bývá žoviální: ale prosím vás, vy tu budete určitě aspoň do sta let! Pikantní v této situaci je, že i stoletá paní tam žije. Co jí se řekne?
Samozřejmě je to citlivé téma a někdo ani nemá chuť jej otevírat. Velká citlivost je na místě. Ale bezpochyby tito lidé či většina z nich o něm musí někdy přemýšlet, cítit je.
Mlčení o smrti
A nekončí to jen zdí tohoto konkrétního domu pro seniory. Je to jeden z podivných rysů dnešní doby a naší společnosti. Jiní na něj již dávno upozornili, pár se jej snaží změnit, ale obecně je situace stále podobná. Kult neustálého růstu, mládí, aktivity, dynamiky odsouvá otázku stáří a umírání mimo zorné pole psychické i fyzické. Jedná se bezpochyby o dlouhodobý a komplexní proces, o proměnu celé společnosti, jejích hodnot, struktur, činností.
Tento proces započal s růstem továren, hromadné výroby, kdy se člověk stal anonymní pracovní silou, neosobním šroubem v soukolí systému. Pokažený, opotřebovaný šroub je prostě nahrazen dalším.
Jednotliví konkrétní lidé to mohou vnímat jinak, ale bavíme se o duchu doby našeho časoprostoru: Kdy přestali být staří lidé zdrojem moudrosti a autority? Kdy jsme je z našich, tedy jejich, domovů začali odsouvat do ústavů s profesionální péčí? Kdy jsme přestali umírat ve svém prostředí a nahradili je neosobním nemocničním pokojem? A co tuto změnu zapříčinilo? Aniž si to možná uvědomujeme, jedná se o ohromnou proměnu v zacházení s člověkem, s jednou naší vlastní životní etapou, a tato proměna musela velmi silně zasáhnout naši duši.
Myslím si, že tento proces započal s růstem továren, hromadné výroby, kdy se člověk stal anonymní pracovní silou, neosobním šroubem v soukolí systému. Pokažený, opotřebovaný šroub je prostě nahrazen dalším. Přestali jsme pracovat s půdou, vyrábět věci vlastníma rukama. Dovednosti, znalosti, moudrost, zkušenosti předávané z pokolení na pokolení, od otce na syna, od mistra k učedníku, nemají smysl. Mizí, protože nejsou potřeba, nemají šanci v konkurenčním boji. Maximálně zůstávají jako jakési skanzenové umění, móda, protože hand made, bio, organic, fair trade je in a děláme něco pro Zemi.
My lidé si rádi myslíme, že se vyvíjíme. Totiž že procházíme rozvojem od něčeho nižšího k vyššímu. Od méně dokonalého k dokonalejšímu.
Starý člověk, jehož přirozeným úkolem bylo předávání zkušeností a moudrosti, zasvěcování do života, je nyní někdy dokonce přívažkem. Bylo by snad lepší, kdyby už umřel, aspoň se nebude trápit a nám se uvolní byt. No tak jej dáme do ústavu, tam se o něj postarají líp, to jsou profesionálové. Vždyť musíme chodit do práce, neměli bychom na něj čas. Takové uvažování nebereme nijak zvláštně. Takhle se to přece dělá. Rodit se v porodnicích, stonat v nemocnicích, pracovat v továrnách a kancelářích, nakupovat v supermarketech, bláznit v blázincích, umírat ve starobincích.
Vše se mění, to je přirozený běh věcí. My lidé si ale rádi myslíme, že se vyvíjíme. Totiž že procházíme rozvojem od něčeho nižšího k vyššímu. Od méně dokonalého k dokonalejšímu. Že je super, když máme stále tenčí mobil a rychlejší počítač. Pro mě to není rozhodně takto jednoznačné. Probíhá změna, ale jestli probíhá vývoj, to nevím. Ne vše, co jsme opustili, „překonali“, bylo dobré opustit.
Co si počít s životem v tomto světě, v této společnosti, která k nám hlasem mediálních jerišských trub hučí do hlav o finančních krizích zároveň s tím, co vše nového je třeba mít?
Kupříkladu u nás takřka vymizely či se vyprázdnily rituály, iniciace do rozdílných životních a společenských fází a rolí. Stále rostou počty osob trpících duševními neduhy. Jakoby čím víc umíme léčit tělo, tím zřetelněji spatříme nemocnou duši. Smysl života pro mnohé není jen otřepaná fráze, ale skutečně palčivý problém.
Přirozený běh věcí
Co si počít s životem v tomto světě, v této společnosti, která k nám hlasem mediálních jerišských trub hučí do hlav o finančních krizích zároveň s tím, co vše nového je třeba mít? Musíme do práce, abychom si mohli koupit ty úžasné moderní věci, či prostě proto, abychom zaplatili hypotéku, nájem, plyn, elektřinu, vodu, jídlo. Není šílené platit za vodu? Budeme platit i za vzduch? Mimo systém žít nelze, jedinou možností je snažit se jej měnit zevnitř.
Život je pozornost. Tam, kam směřujeme svou pozornost, tam právě žijeme, prožíváme.
Život je pozornost. Tam, kam směřujeme svou pozornost, tam právě žijeme, prožíváme. Mnozí z nás to vědí a snaží se s pozorností vědomě pracovat. Některé věci z minulosti stojí za to nechat minulostí, jiné jsme ale opustili, „překonali“ podle všeho zbytečně a nemoudře. Úcta a respekt ke stáří, zkušenostem, moudrosti a zároveň vědomí konečnosti.
Nevím, zda je možné obnovit staré rituály, či zda a jak vytvářet nové. Co je ale možné bez velkých řečí a ceremonií učinit, je prostě obrátit k těmto tématům, skutečnostem pozornost a uznat jejich podstatný smysl. Vrátit jim důležitost v naší duši. Ne, rozhodně ne každý ji ztratil, to naštěstí není pravda. Je ale dost kvasu, aby prokvasil celou společností?
Několikrát, když jsem uvažoval, co v životě dělat, jakou práci, napadlo mě založit pohřební službu. Takovou, kde by pracovali terapeuti, vnímaví lidé, kteří by dokázali z odchodu bytosti učinit skutečný rituál a zároveň by byli podporou pro pozůstalé. Dnešní pohřební rituály jsou většinou unifikované, neosobní, podivné. Dosti často chybí či spíše zmizel smysl pro posvátno, hloubku. Pochopitelně nemálo z nás si tohoto a mnohých dalších vykloubených rysů našeho času je vědomo. Tedy alespoň několik tipů na lidi, kteří pracují s umírajícími a pozůstalými.
- Psychoterapeutické centrum Lávka
- Hospicové občanské sdružení Cesta domů
- Vlčí zóna
