Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Završení osobního růstu

Stáří není porucha nedostatku mládí. Má své vlastní vývojové úkoly.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

14. 3. 2019

Napsala mi jedna starší paní, že čte mé články o radosti, ale kde má hledat radost člověk, který stárne – když přicházejí nemoci, odcházejí přátelé a člověk dokáže čím dále méně.

Tomuto tématu se v budoucnu budu určitě věnovat podrobněji. Dnes bych se rád zamyslel nad odlišnými psychologickými úkoly a odlišným transformačním potenciálem, které jednotlivé etapy života mají.

Je totiž velmi důležité naučit se v kultuře, která preferuje mládí, růst a expanzi, vnímat stáří jako psychologicky mimořádně důležitou etapu života, nikoli jako jeho hořké finále, ve kterém se nám pouze vše, co jsme dříve budovali, porouchá a odejde.

Mládí roste, stáří omezuje

Stáří má jiné úkoly než mládí (když to samozřejmě hodně zjednodušíme). Mládí rozpíná, jeho tématy jsou neomezenost a vstup do toho, co je možné, hojné, nepřeberné. Mládí prozkoumává potenciality a roste. Získává svět a jde dále.

Stáří omezuje, zužuje, naráží na to, že mnohé už možné není. Tato zkušenost (s omezením, opouštěním, cestou zpět z rozpínavostí mládí) by měla ve stáří doplnit už načerpanou zkušenost z mládí. Doplnit, nikoli ji nahradit.

Pro dobré stáří je tedy důležité dobře prožít mládí s jeho optimismem a rozpínavostí, protože na takto zformované duši můžeme stavět. Můžeme ji dále proměňovat – zkušeností stáří. Nesmíme si myslet, že jakmile zvládneme mládí, už máme vše vyřešeno a život už nic nového nepřinese. Pak totiž začneme vnímat nastupující stáří jako „poruchu“ mládí – nedostatek a ubývání toho, co dříve šlo snadno, lépe, bez problémů.

Není tak možné od stáří očekávat totéž co od mládí. Odtud pochází mé časté upozorňování na hloupost představy o důchodu jako „dlouhé pohodlné dovolené“, kdy budeme prostě jen pokračovat ve svém mládí (či středním věku) nerušeným způsobem – nebudou nás rušit děti, kolegové, obtížní klienti…

Takové naivky pak nástup stáří překvapí. Očekávají mládí na druhou, a místo toho přichází úzkost z jeho konce. Pokud se totiž odlišné (a nesnadné) zkušenosti stáří vyhýbáme, s jeho důležitým psychologickým úkolem se mineme a budeme se jej přirozeně děsit. Budeme je vnímat pouze jako to, co už nemůžeme a čeho je méně.

Hledání smyslu života není jen zkušeností toho, co v něm dokážeme

Mladý člověk nachází radost a spokojenost v tom, že může, co všechno může a jak se mu to daří. Starý člověk se musí učit nacházet radost a spokojenost i přesto, že nemůže, že se mu perspektiva zužuje, že se mu vše nedaří tolik jako dříve.

Ba – ještě přesněji – spokojenost a smysl by se měl učit nacházet díky tomuto zužování, nikoli přesto. Omezení, opouštění, narážení na hranice a ubývání možností jsou transformační prostředky pro naši duši, stejně jako jimi jsou rozpínající šance mládí. Jejich účel je však (na rozdíl od mládí) jiný. Prohloubit naši osobnost, naše chápání života, naše přiblížení se smyslu. Nikoli proto, že vše jde a vše je tak, jak očekáváme. Ale právě proto, že mnohé nejde, a právě díky zjištění, že život nedržíme pevně v rukou, jak jsme si představovali v naivitě mládí.

A přesto v něm lze nalézt smysl. Je to ale jiný smysl, než jsme si představovali, když vše šlo a když jsme žili v iluzi kontroly a nesmrtelnosti. Jedná se nikoli o optimistický (a hodnotný) mladistvý smysl, který nacházíme v tom, že vše můžeme. Ale o hluboký smysl bez ohledu na to, co můžeme kontrolovat a co už ne. Smysl, který nalézáme díky (a přes) opouštění toho, co máme rádi a co nás vytváří.

Máme-li dost odvahy a citlivosti, kterou jsme kultivovali předchozím životem, můžeme si všímat toho, co přesto zůstává. Tato zkušenost může být často úzkostná, děsivá nebo depresivní, protože opouštění toho, co nás vytváří, z definice nemůže být radostnou zkušeností. Je to vlastně tak trochu smrt ega, jak jsme je dříve definovali, a ztráta sebehodnoty, kde jsme ji dříve nacházeli. A nutnost hledat ji jinde, kde jsme ji předtím neviděli nebo nedokázali hledat.

Co je obtížné, má sílu nás transformovat

Pokud se naučíme vnímat stáří jako zkušenost, která nás mění, a uvědomíme si, že tato změna má hluboký duchovní význam, přestaneme se ho obávat. Podobně jako nás možná už dříve v životě změnila podobná (ale menší) nepříjemná zkušenost s omezením a odcházením: rozchod, smrt blízkého člověka, nemoc s dlouhodobými následky, nutnost opustit něco, co jsme hodně chtěli.

To neznamená, že je to snadné. Ale pokud by věci, které nás mají potenciál měnit, byly snadné, neměli bychom důvod se měnit. Řekli bychom si (v přirozené cestě nejmenšího odporu, které každý organismus dává přednost) – ale co už, prožívat to je snadné, lehké, tak co bych se nesnadno měnil. Nějak s tím zůstanu, vždy ono to není „tak špatné“. A zůstaneme stejní.

Často až tehdy, když se setkáme s těžkým a obtížným, jsme připraveni měnit své já, aby se to nesnadné stalo méně nesnadným – tím, že ten, kdo tuto bolest prožívá, se změní – a tím se změní i význam toho, co a jak prožívá (a hodnotí). Těžké a krizové události v sobě nesou právě tento transformační potenciál. Ano, stáří je těžké. Ale právě proto v sobě skrývá obrovskou šanci měnit se k lepší, hlubší, prostší, ryzejší a nekomplikovanější verzi svého já.

Zralá osobnost dokáže ovládat stavy své mysli. Psycholog Dalibor Špok sdílí teoretické i praktické zkušenosti v seriálu Kontrola mysli…