Foto: Thinkstock.com
odemčené

Šňupněte si pejska!

Pohled do psích očí vyvolává v lidském mozku chemické reakce, které nás dělají lepšími.

Radkin Honzák

Radkin Honzák
Psychiatr

9. 11. 2011

Pohled do psích očí vyvolává v mozku člověka poměrně silnou neurochemickou reakci. Nabízí otázka, kdo si koho vlastně ochočil.

Oxytocin je savčí hormon, který působí také jako neurotransmiter v některých oblastech mozku. Nejdéle známá je jeho fyziologická úloha při porodu (odtud pochází také jeho řecký název, který lze do češtiny doslova přeložit jako „rychlý porod“), později byla objevena také jeho významná úloha při vytváření připoutávací vazby mezi matkou a dítětem.

U savců byla opakovaně prokázána jeho úloha v posilování prosociálního chování a utváření a upevnění partnerských párů. Oxytocin působící u lidí v centrálním nervovém systému snižuje behaviorální a neuroendokrinní odpověď na sociální stres a velmi pravděpodobně reguluje systém „odměn“ při navazování pevných sociálních vazeb.

V řadě sociálně psychologických experimentů je lidem podáván intranazálně ve formě kapek do nosu (tedy klasické šňupání). V pokusech kontrolovaných placebem vykazuje zlepšení spolupráce především snížením hladiny agresivity, a to jak jejím vnímáním (člověk pod jeho vlivem není zdaleka tak „nastražený“ a nevykládá si kdejakou maličkost hned jako agresi), tak jejím vyjadřováním. Také míra strachu se obdobným způsobem snižuje, vzrůstá důvěra a altruismus. Proto bývá označován také jako hormon důvěry.

Magie psích očí

Jestliže je důvěra mezi lidmi někdy značně problematická, důvěra mezi člověkem a jeho psem je pokládána za samozřejmou. Na magický mechanismus „psích očí“ se zaměřilo v současnosti bádání japonských zoologů a neurovědců, kteří sledovali, co se děje v neurobiochemii člověka při kontaktu s jeho psem.

Autoři zjišťovali, jak se u člověka  bude měnit množství oxytocinu v době, kdy na něj jeho pes „bude hledět“, tedy kdy mezi nimi bude klasický oční kontakt. Stanovovali močové koncentrace oxytocinu za standardních podmínek, dále po 30minutové interakci se psem a po jiných 30 minutách, v nichž byly pokusné osoby vyzvány, aby nevstupovali do žádné interakce se svým psem. Močové koncentrace oxytocinu byly měřeny před 30minutovou experimentální periodou a podruhé 20 minut po jejím skončení.

S použitím shlukové analýzy byli majitelé rozděleni do dvou skupin: první, s delším trváním kontaktu se psem a s těsnějším vztahem ke zvířeti a druhou, s dobou kontaktu kratší a vztahem volnějším.

Koncentrace oxytocinu byly významně vyšší u první skupiny, a to po kontaktu se psem, nikoli však v uspořádání bez kontaktu. U druhé skupiny byly zjištěny významné pozitivní korelace mezi počtem interakcí mezi člověkem a psem a močovou koncentrací oxytocinu.

Autoři uzavírají, že interakce mezi psem a člověkem, zvláště pak ta, která vychází z iniciativy psa, zvyšuje hladinu oxytocinu u člověka.

Kdo si koho ochočil?

Výzkumníci již také zkoumali, jak je to s produkcí oxytocinu u psa, který se dostane do přátelského vztahu s člověkem. Nejen podle radostných projevů jeho chování dospěli k závěru, že to funguje úplně stejně.

Z úhlu lidského pohledu však je možno říci, že jeho vztah ke zvířeti je dost těsný, dokážou‑li „psí oči“ v něm vyvolat tuto neurochemickou reakci. Naléhavě se tak nabízí otázka, kdo koho si ochočil: zda člověk psa, nebo psi nás. Asi oni a trvalo jim to jen něco kolem 14 000 roků.

Že nejsme jejich absolutními pány a že psi mají cosi jako svou osobnost (jak prohlašuje Jaak Panksepp) a v jistém smyslu též svou stupnici hodnot, v níž figuruje významně i smysl pro spravedlnost, naznačují výsledky experimentů, které se svými spolupracovníky provedla Friederike Rangeová ve Vídni.

Využívejte celý web.

Předplatné

Psi byli nacvičeni dát „pac“ a posléze byli rozděleni do dvojic. Za svůj výkon dostávali odměnu v podobě pamlsku (kousek párku). Pokud jeden pes z páru odměněn nebyl, zatímco jeho partner ano, postižený pes váhal a nakonec odmítal dát „pac“.

Toto chování autoři (stejně jako jejich komentátor, známý etolog Frans de Waal) interpretují jako odmítání spolupráce v situaci, která se zvířeti jeví jako „nespravedlivá“.

Nicméně psi jsou k nám laskaví a někteří nás i léčí. Více o tom najdete v hezké knížce Canisterapie, kterou napsaly Lenka a Zdenka Galajdovy a vydalo nakladatelství Portál.

Články k poslechu

Opravdové setkání

Když odložíme masky a krunýře, můžeme s druhým skutečně být. I se sebou.

13 min

Imperativ odvahy

Život po nás chce, abychom šli stále dál a nepřestávali být otevření změně.

19 min

Péče o zlomené srdce

Klíčem je ochota být se svými emocemi. Ukázat si, že já se neopustím.

11 min

Reklamace dětství

Jak mají rodiče reagovat, když jim dospělé děti vyčítají, co udělali špatně?

10 min

Když dospělé dítě řekne dost

Někdy je nutné projít obdobím odcizení, abychom si k sobě opět našli cestu.

15 min

9. 11. 2011

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.