Náhlé vytržení z celoživotního stresu nám v období lockdownu nabídlo příležitost řadu důležitých věcí promyslet, přehodnotit, změnit. Jak na sobě poznám, že tyto příležitosti jdou mimo mě? Že se v našem nitru místo toho odehrává zhoubný katastrofický scénář? A jak takový vývoj mohu obrátit do ozdravného procesu? Povídáme si s psychologem Janem Bendou.

Co prožíváme a co budeme prožívat v dalších dnech po vytržení z běžného života? Dokážete to odhadnout?
Vzhledem k tomu, že fázi popírání nebezpečí máme už nejspíš za sebou, očekávám určité znejistění, chvílemi i strach, nejspíš hledání viníka, a nakonec snad smíření se se ztrátami, které utrpíme. Terapeutická praxe mě ale naučila vidět v krizích, které všichni někdy zažíváme, příležitosti. Dokonce bych řekl, že se rozvíjíme vždy tak trochu nedobrovolně a pod tlakem. A tak se dívám i na současnou situaci jako na šanci k rozvoji. A není to jen nějaká laciná útěcha. Je holý fakt, že díky viru můžeme konečně zpomalit. Zastavit se. Být s blízkými. Dělat věci, na které jinak „nemáme čas“. Vir nám ale připomíná i naši smrtelnost a nutí nás přemýšlet o smrti a o smyslu života a našeho běžného konání. A to nám, myslím, vůbec neuškodí.

Všichni jako bychom to pozastavení potřebovali.
Ano, vždyť téměř všichni lidé, které potkávám, si stěžují na příliš rychlé pracovní tempo, přetíženost. Mluví o potřebě nějaké zásadní společenské změny. Jenže v tom zběsilém tempu se nad tou změnou vlastně ani nestíháme zamyslet. Jsme v začarovaném kruhu. A teď tedy máme k zamyšlení šanci. Smrtící vir nám přitom ukazuje mnohé. Například naši vzájemnou propojenost. Včera Čína, Itálie, dnes ČR. Jsme propojení. Nemůžeme fungovat a nestarat se o druhé. Sami to nezvládneme. Vir nás nutí komunikovat a spolupracovat. A platí to i v menším měřítku. Potřebujeme nemocnice, potraviny, dopravu, školy. Potřebujeme jeden druhého. 

Všichni vnímáme vlnu solidarity, lidé jsou vstřícní, pomáhají si. Vydrží nám to? Může nás to trvale změnit?
Máme příležitost zažívat, jaké to je, udělat něco pro druhého, pro dobrou věc a nejen pro peníze. A můžeme objevit, jaký pocit z toho máme. To může být opravdu cenná a potenciálně transformující zkušenost. Pro jedince i společnost. Ano, díky viru samozřejmě nemůžeme některé věci dělat, ale o to více můžeme být – sami se sebou a také s našimi blízkými. Pokud jde o nás samotné, možná se během karantény konečně trochu vyspíme. A možná si v tom zastavení konečně připustíme, co nám chybí, co potřebujeme, po čem toužíme. A třeba se rozhodneme pro nějakou změnu. A pokud jde o druhé? Co když někdo z rodiny viru podlehne? Bude‑li ležet na infekčním oddělení, možná nás k němu nebo k ní ani nepustí. Možná právě a pouze teď máme jedinečnou příležitost mu nebo jí říct: „Mám tě rád. Odpusť mi, jestli jsem tě někdy ranil. Mrzí mě to.“ Dnes máme ještě možnost setkat se, zavolat. A výjimečně máme i čas. Využijme ho.

Jste autorem knihy Všímavost a soucit se sebou. Mohou nám všímavost a soucit nějak pomoci zvládat stávající situaci?
Samozřejmě, v mnoha směrech. Zvýšená všímavost nám v první řadě může pomoci fyzicky se chránit před nákazou. Vždyť za běžných okolností děláme automaticky a neuvědomovaně mnoho věcí, které by nás nyní mohly ohrozit. Při setkání či loučení si podáváme ruce. Chce‑li se nám zakašlat, automaticky si dáme ruku před pusu. Možná si při jídle ze stánku bezděčně i olízneme prst… To vše ale nyní může být nebezpečné. Plně si tedy uvědomovat vše, co probíhá v přítomném okamžiku, je nyní ještě užitečnější než jindy. Může nám to zachránit zdraví. Všímavost nám ale může pomoci také proti panice, která vzniká z katastrofických představ produkovaných naší myslí. 

Jak?
Přemýšlíme: Co když se nakazí moji blízcí? Nebo já? Co když zemřu? Všímavost nás ale vždy vrací do přítomnosti a pomáhá nám rozlišovat skutečnost a představy. Teď a tady sedím u počítače a přemýšlím. To je skutečnost. To ostatní jsou „jen“ představy. Neznamená to, že bychom měli brát riziko na lehkou váhu. Riziko je reálné a je v pořádku se rozumně chránit. Strach má ale často příliš velké oči.

A soucit se sebou? Jak ho využít a jak ho praktikovat?
Nevím, zda nebo jaké u nás nový koronavirus způsobí ztráty na životech. Všichni ale bezpochyby pocítíme ekonomické dopady pandemie. Budeme se muset uskromnit. Možná se ocitneme i v existenční tísni. A soucit k sobě a druhým budeme bezpochyby potřebovat. Soucit nám v takové situaci totiž především může pomoci chápat, že každý někdy zažívá potíže a to, že nyní je zažíváme třeba my, z nás nečiní něco míň, než jsou ti druzí. Soucit nám tedy umožní nelámat nad nikým, tedy ani nad sebou hůl a raději si podat pomocnou ruku.

Jaké myšlenky nebo jaký vnitřní monolog může takový stav provázet?
Co v tuto chvíli potřebuji? Co pro sebe můžu udělat? Co bych řekl a co bych udělal, kdyby v takové situaci byl můj nejdražší přítel nebo malé bezbranné dítě? Takové otázky nám mohou pomoci zaujmout k sobě soucitný postoj. A samozřejmě máme příležitost vnímat také druhé lidi s porozuměním. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že vědomá konfrontace s bolestí je přesně tím klíčem, který otevírá naše srdce. Paul Gilbert – jeden ze světových expertů na soucit – mluví o tom, že jsme až příliš často motivováni strachem nebo snahou prosadit se a téměř nezapojujeme zklidňující systém, který je v našem mozku spojen se soucitem. Pokud se však svobodně rozhodneme pomáhat druhým, aktivujeme tuto část mozku, a tím prospějeme i sobě samým. Máme příležitost.

Mluvíte o příležitostech. Jaká jsou rizika? Jak na sobě, budu‑li všímavý, poznám, že tyto příležitosti míjím, nechávám je nevyužité? Jaký může být nežádoucí vývoj vnitřního světa?
V danou chvíli dává smysl zamyslet se nad tím, jak se můžeme chránit. Pokud si ale všimneme, že jsme fascinováni katastrofickými představami a nedokážeme se vlastně soustředit na nic jiného, je nejvyšší čas naši všímavost posílit. Buddhističtí mniši, mezi kterými jsem kdysi žil, považují strach za jednu z forem nenávisti. Když se něčeho bojíme, odmítáme to a přinejmenším vnitřně s tím bojujeme. Zaslepený útok ani útěk ale ke štěstí nevedou. Je to vždy vědomí‑poznání, které skutečnost transformuje. Riziko tedy vidím v možnosti, že bychom zaslepeni mohli podléhat panice. Následnou agresi bychom pak mohli ospravedlňovat snahou přežít. Ale nejde přitom jen o přetahování se o dezinfekční mýdla v supermarketech. Chronický strach narušuje naši imunitu. A šíření strachu také velmi vyhovuje všem mocným, kteří nás chtějí ovládat a využívat pro svůj prospěch. Strach a totalita se přitahují. To jsou rizika. Naštěstí soucit a solidarita jsou také nakažlivé. Také se šíří jako virus. Pojďme je tedy šířit záměrně. To je podle mě ten nejlepší protilék. Duševní, fyzické i sociální zdraví se prolínají.

Poradíte mi praktickou meditaci vhodnou pro tyto dny?
Jistě. Nyní se opravdu může hodit. Zkuste začít jednoduchým cvičením Ruku na srdce. Chcete‑li si ho vyzkoušet, rozhodněte se nejprve vnitřně dopřát si malou pauzu… Oči můžete nechat otevřené nebo je na chvíli zavřete… Uvědomte si svou tělesnou pozici, zvuky z okolí, uvědomte si, jak se cítíte a všimněte si také, jaké myšlenky vám běží hlavou. Pozorujte chvíli, jak tělo samo dýchá a dovolte svému dechu najít klidný rytmus. Vzpomeňte si pak na nějaký zážitek, který se dotkl vašeho srdce a přinesl vám pocit radosti, klidu a spokojenosti. Možná jste v tom okamžiku byli sami, možná s někým, koho milujete nebo třeba s vaším domácím zvířetem… Dovolte si usmát se při té vzpomínce… A zkuste si představit, že zlehka dýcháte skrze své srdce, a nechte ho pookřát a trochu se roztáhnout… A nyní jemně položte svou otevřenou dlaň do oblasti srdce… Vnímejte ten dotek a teplo… Jaké to je? Vnímejte pocity ve své dlani, v hrudníku, na povrchu i uvnitř… Jaké účinky vnímáte v těle a v mysli? Změnila se nějak vaše nálada? Přijměte tuto zkušenost tak, jak je.

Jsou různá cvičení pro různé části dne?
Třeba cvičení, které se jmenuje Dobré ráno. Je ideální ho provádět hned po probuzení. Když si ráno uvědomíte, že jste již vzhůru a za chvíli budete vstávat, zkuste si vzpomenout na někoho, ke komu jste cítili anebo stále cítíte opravdovou lásku. Snad jste alespoň jednou v životě byli opravdu zamilovaní anebo jste byli zaplaveni štěstím, když se vám narodilo vaše dítě. Zkuste si vybavit ten hřejivý a radostný pocit i vnitřní postoj k dané osobě. Pak zaujměte stejný pocit k sobě tady a teď. A v duchu nebo nahlas řekněte sami sobě: „Dobré ráno, (vaše jméno).” Uvědomte si pak, jak se cítíte. A věnujte chvíli pozornosti sami sobě. Usmějte se na sebe. A pak se rozhlédněte kolem, můžete se podívat z okna, a usmějte se na svět. „Dobré ráno.“ A věřte, že vše, co vysíláte do světa, se vrátí jako ozvěna.