Soukromý konec světa

A to nejen proto, že na způsob života, který si momentálně my v Evropě a severní Americe dopřáváme, nemá naše planeta potřebné zdroje. Příčiny jsou i vnitřní, takříkajíc psychologické: ztratil se nám v tomto způsobu žití tak nějak smysl.

Lidskému druhu hrozí bezprostřední nebezpečí zevnitř nás samých. Ztráta smyslu života může být ničivější než přírodní katastrofy.

Nejen pohledem kolem sebe, ale často i do vlastního nitra, můžeme pozorovat varující skutečnost – chybí nám jak pocit štěstí, tak pocit užitečnosti. Oba atributy se nám pozvolna vytrácí. Mizí nám postupně, což je velmi varující.

Znáte jistě ten (na můj vkus dost morbidní) pokus se žábou: Hodíme-li žábu do horké vody, zmobilizuje všechny síly, vyskočí a zachrání si život. Položíme-li žábu do studené vody, kterou pozvolna ohříváme, neregistruje nebezpečí a hoví si ve vodě tak dlouho, až se uvaří.

V našem světě se pozvolna mění spousta věcí, zatímco my si hovíme ve svém blahobytu. Mizí deštné pralesy, ale třeba i motýli – všimli jste, že jich je méně než v dobách našeho dětství? Oproti stavu před sto lety je u nás více než polovina druhů motýlů vyhynulých či ohrožených.

Je vaše štěstí někomu k užitku?

Stejně jako motýli mizí pozvolna i pocit štěstí a užitečnosti z našeho nitra. Prahneme po věcech místo po tom, co nám přináší skutečný pocit štěstí. Vykonáváme práce, aniž bychom viděli jejich výsledek a dopřáli si pak prožití pocitu své užitečnosti. Několik málo generací před námi pracovali naši (pra)prarodiče převážně v zemědělství – zaseli, starali se, sklidili a díky tomu celý rod přežil zimu.

Připadali si tak užiteční. Nebo provozovali řemeslo – uměli okovat sousedům koně a vychutnat si pak pocit užitečnosti. Venkovský učitel byl v těch dobách váženou osobou a lokální autoritou, což zajisté také vyvolávalo pocit užitečnosti.

Celý den přehazujeme čísla z jedné rubriky počítače do druhé. Připadá nám docela normální, že to neděláme proto, abychom byli někomu prospěšní, ale proto, že za to dostáváme mzdu.

Dneska trávíme mnoho hektických hodin pracovní doby jako zaměstnanci bank, státních úřadů a ti snaživější dokonce evropských institucí. Přehazujeme čísla z jedné rubriky počítače do druhé a produkujeme tisíce stran textu, který povětšinou nikdo nečte. Pracujeme v továrnách a prodejních řetězcích, kde primárním cílem není produkt, který bude někomu užitečný, ale zisk. A připadá nám docela normální, že to neděláme proto, abychom byli někomu prospěšní, ale proto, že za to dostáváme mzdu.

Smysluplný výsledek své práce nevidíme. Zběsile pracujeme nikoliv pro naplnění pocitu užitečnosti, ale pro peníze, které z části utrácíme za věci, které nepotřebujeme, z části splácíme půjčky, kterými jsme se zatížili, aby se náš životní standard vyrovnal sousedům. Ti nejúspěšnější z nás potom přebytečné peníze hromadí jako cifry v počítačích finančních institucí (potencionálně bez jakékoliv užitné hodnoty). A divíme se, proč štěstí nepřichází.

Jak z toho ven?

Naše ego s tím může výrazně nesouhlasit, ale skutečnost je prostá – nemůžeme být šťastní, pokud nejsme užiteční celku.

Čím větší je okruh příjemců tohoto přínosu, tím větší je moje uspokojení z dosaženého cíle.

• Dělejte práci, ve které najdete užitek. Nezapomínejte přitom na starou pravdu: „Dělat to, co mám rád, je svoboda, mít rád, co dělám, je štěstí.“ Nalezení užitku v tom, co dělám, je často jen ve vnitřním postoji, nikoliv v pracovní náplni. Můžu najít užitek i v práci pokladní chamtivého obchodního řetězce – třeba tím, že ke každému nákupu přidám úsměv.
• Nebojte se změny. Pokud nejste šťastní v tom, co děláte a jak žijete, tak se to nebojte změnit. Že to bude těžké? Člověk vydrží daleko víc, než si myslí. Nebojte se udělat krok do neznáma, je to vždy lepší než zůstat tam, kde nejsem šťastný.
• Buďte užiteční svým bližním. Upevňujte své sociální vztahy tím, že budete užiteční své rodině a lidem, kteří jsou vám blízcí. Ten skutečný pocit užitečnosti je dán tím, že poskytnu (nebo jsem připraven poskytnout) něco, za co nečekám žádnou protihodnotu. Není žádný vnější soudce, který nám řekne, do jaké míry jsme užiteční – je to jenom na nás, na našem vnitřním pocitu, a ten se nedá oklamat.
• Přemýšlejte, jak být prospěšným co největšímu počtu lidí. Platí jedna zákonitost, kterou připomínám každému klientovi, když si definuje své životní cíle: nikdy nenajdu uspokojení z toho, co jsem udělal, pokud to není zároveň přínosem i pro někoho dalšího. Čím větší je okruh příjemců tohoto přínosu, tím větší je moje uspokojení z dosaženého cíle. To je důvod, proč naše celebrity ze světa podnikání, politiky či show-businessu nebývají často příliš šťastní lidé, přestože z našeho pohledu k tomu mají veškeré (materiální) předpoklady.
• Buďte skromní. Patříme k 20 % populace této planety, která spotřebovává 80 % zdrojů. Na vědomé úrovni podléháme mediální masáži, kterou nám dopřávají mocní tohoto světa a jejímž účelem je vyvolat zdání, že je tak všechno v pořádku. Na podvědomé úrovni nám ale selský rozum klade otázku, co se stane, až zbývajících 80 % lidí bude chtít stejný životní standard, jako máme my. Našemu duševnímu zdraví prospěje, když nepodlehneme soukolí konzumní společnosti a nebudeme si pořizovat věci, které nepotřebujeme nebo na které si nedokážeme vydělat.

Nebuďte toho součástí. Mějte odvahu žít jinak. Nebojte se být jiní. Není nás tak málo, jak by se na první pohled zdálo. Věřím, že zánik tohoto světa nebude apokalyptický, ale dojde k transformaci do jiného způsobu naší existence na této planetě. Do způsobu, který si zatím sice nedovedeme moc představit, ale který nám vrátí zejména pocity užitečnosti a štěstí.

Začněte hned. Nevěřte těm, kteří vám říkají, že jste biologické stroje nepatrného významu. Kvantová fyzika už dávno potvrdila, že teprve fakt pozorování vytváří realitu. Záleží na každém z nás, co chceme ve svém světě vidět. Věřím, že každý jedinec je nesmírně důležitý pro celý vesmír. Je podstatné, jak myslíme a jak vidíme svůj svět. Především na nás záleží, jaký bude další vývoj tohoto světa. Na výběr máme patrně z nekonečného počtu možností. Jestli bude konec světa či nikoliv, závisí pouze na nás.