Každá čtvrtá pražská rodina se stěhuje do nového bytu kvůli sporům se sousedy. Místo aby si užívali rodinné pohody.
Celých 23 % pražských zákazníků uvádí jako silný impuls ke změně bydlení špatné sousedské vztahy. Uvedla to v tiskové zprávě developerská společnost FINEP. A připojila doporučení, co dělat, když problém nastane: Hlavně je potřeba sousedovi hned říci, co konkrétně nám vadí a proč, případně mu opakovaně domluvit. Ha ha. Ha ha ha…
Říct sousedovi, co mi vadí, vyříkat si to, třeba opakovaně. No jistě. Odhaduji, že pozitivní výsledek takového jednání se může dostavit ve šťastných pěti procentech případů. Drtivá většina podobných pokusů o nápravu a smír je předem odsouzena k nezdaru. Vyříkávání nefunguje. Naopak, právě opakované domluvy spory eskalují a hrotí.
Zmíněná tisková zpráva obsahuje zajímavé údaje. Průzkum ukázal, že z oněch 23 % zákazníků, kteří se stěhují kvůli sousedům, trápil 85 % nadměrný hluk. Znečišťování společných prostor vadilo 40 % z nich, pachy (kouření, zvířata…) nesnesitelně obtěžovalo 31 %. Obětí drobných sousedských naschválů se cítilo 14 % a před hrubým chováním sousedů prchalo 8 %. (Čísla přesahují sto procent, protože někteří účastníci průzkumu trpěli zároveň nadměrným hlukem i drobnými naschvály apod.)
Z bláta do louže?
O tom, jak mezilidské vztahy ovlivňují subjektivní vnímání hodnoty nemovistosti, jsem psal před časem v článku Blbost a jiné lidské faktory. Spory ale vznikají i mezi inteligentními lidmi. V takovém případě mívají obě strany své postoje o to lépe vyargumentované a o to důsledněji si je prosazují.
Trochu účelově zní tvrzení FINEP, že nejvíce potíží zažívají lidé v panelácích a starých činžovních domech. Ano, pokud šel daný průzkum do takových podrobností, nejspíš tento závěr potvrdil. Mezi respondenty totiž velmi pravděpodobně převažují právě obyvatelé takových domů. Ti už ale měli možnost se se svými nočními můrami do určité míry sžít. Ve staré zástavbě v průběhu desetiletí vznikala psaná i nepsaná pravidla, jak dům a okolí společně užívat a eliminovat „územní“ spory.
Sázka do loterie
Co obvykle čeká obyvatele nových domů? Často tenké příčky mezi byty, nedomyšlené umístění balkonů a pidizahrádek, problematické parkování. A soužití s cizími lidmi, mezi nimiž teprve začnou vznikat vazby. To vše vytváří – především v odfláknutých developerských projektech – třecí plochy.
Na této okolnosti je ostatně postavena zmíněná tisková zpráva – FINEP naznačuje, že staví kvalitně, narozdíl od některých jiných developerů. Investicí do poctivě postavené nemovitosti se podobným trablům vyhnete, říká.
Ano, s úrovní projektu a cenou roste i šance, že bude lépe. Tichá rodina možná najde svoji oázu klidu. Majitel špičkového audiosystému Bose možná najde svůj ostrůvek tolerance. Jenže pokud dva světy bude oddělovat jediná, byť velmi kvalitní, stěna, bude zle na obou stranách. Mnozí si bohužel i za velké peníze vytáhnou černého Petra v podobě nekompatibilních sousedů. Není to otázka tenkých příček, ale rozmanitosti lidských priorit.
Nejsme v tom sami
Na dokreslení, jak významně naše životy ovlivňují cizí lidé, které vyfasujeme za sousedy, jeden pohled ze zahraničí. Ve Financial Times vyšel žebříček světových měst, kde se nejlépe žije. Nešlo o ceny nemovitostí a podobná tvrdá data, ale o atmosféru, služby, dopravu, chování lidí. Na prvním místě se umístil švýcarský Curych, za ním Kodaň, Tokio, Mnichov… (Ne, Prahu v žebříčku nenajdete.)
Výsledky srovnání prezentoval sloupkař Financial Times a šéfredaktor časopisu Monocle Tyler Brûlé, vyhlášený znalec světových metropolí. Pro Curych se nadchl už před lety a přestěhoval se tam. Nevydržel ale ani rok – i když měl nádherný byt, kousek od něj skvělou lyžovačku i své oblíbené jezero, všechny radosti přetloukli nepříjemní sousedé.
