Nedávno jsem zhlédla zajímavý dánský film, který měl být promítán v rámci festivalu Jeden svět. Jmenuje se The Self Portrait a zachycuje život mladé ženy, která trpí nejtěžší formou anorexie. Jde o modelový příběh, mapu živého vztahu. Doporučuji ho nejen těm, kteří téma v rodině přímo řeší. Otevřel ve mně otázky o silách a energiích, které se při anorexii dají do pohybu.
Lidé si často myslí, že kdyby ty holky začaly jíst, bude tím všechno vyřešeno. Obvykle se i rodiče domnívají, že si holku prostě ohlídají, aby už nehubla. Tato manifestní složka, symptom, po kterém má každý chuť skočit, je to viditelné, volající po rychlém řešení, protože probouzí úzkost.
Jsou samozřejmě chvíle, kdy je důležité být zaměřený na symptom a je potřeba jít po jeho léčbě. V případě anorexie lze použít příměr k drogové závislosti. I zde je možné sledovat chování, pod kterým je vrstva hlubinně psychologická. Ve chvíli, kdy drogy dostanou určitou podobu, kdy to jedince ničí a je v ohrožení života, je potřeba řešit nejprve to, co se ukazuje jako akutní.
V případě anorexie je to nutná hospitalizace s cílem dodat tělu živiny a dosáhnout určité váhy. To hlubší, z kterého všechno vzniká, není podstatné. Dělat v tuto chvíli terapii by bylo i složité, stejně tak jako ji dělat s člověkem na pervitinu, který ji bude používat jako alibi. Nic zásadního se dít nebude.
Bohužel právě v tom je konflikt mezi manifestní a skrytou rovinou. Mezi symptomem a tím, co se děje uvnitř. Mezi „dejte té holce svobodu“ a „omezím tě, dostaneš umělou výživu, pokud nebudeš jíst a nepřibereš“. Tyto dvě roviny jdou bohužel krutě proti sobě. A to je problém.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
