Srdce na rozcestí

Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o něčem, co by se dalo navenek označit jako polyamorie nebo multivztah, přesto jsem několik let skutečně žila dva vztahy současně. Oba byly přiznané, oba silné a oba natolik propojené s mými hlubšími vrstvami, že je nešlo vyřešit jednoduchou volbou. Nebyla v tom lehkovážnost ani touha mít víc, ale vnitřní nemožnost se rozhodnout, aniž by ve mně v tu chvíli něco zásadního zemřelo. Náročné a vyčerpávající období mě opakovaně dovedlo na hranici mých sil. Zároveň mi dalo zkušenost, která mě proměnila víc než cokoli předtím.

To, co zvenku mohlo působit jako komplikovaný milostný život, bylo ve skutečnosti setkání se sebou v té nejzranitelnější podobě. Se spouštěči z dětství, s tím, co si neslo moje tělo, se způsoby, jak jsem se chránila a jak navazuji blízkost. Tyto mechanismy jsem dlouho neuměla rozpoznat, přestože v mých vztazích měly hlavní slovo. Nebyl to příběh o vztazích, ale o mně.

Můj vztah s D. trval asi patnáct let. Byl intenzivní a v mnoha ohledech dobrý. Byla tam skutečná náklonnost. Fascinovala mě jeho osobnost. Působil moudře, klidně, uzemněně. Orientoval se v životě, byl zodpovědný. Bylo mi s ním dobře. Měla jsem pocit, že jsem s někým, kdo mě má rád a dokáže se postarat.

A přesto ve mně dlouho žil pocit, že mi v tom vztahu něco chybí. Jen jsem to neuměla pojmenovat. Moje vztahové zkušenosti nebyly bohaté, neměla jsem pro to slova. Kdykoli jsem se o vyjádření pokusila, s kamarádkami nebo sama se sebou, vždycky jsem to uzavřela stejně. Vždyť on je přece skvělý. Možná jsem to já, kdo má přehnaná očekávání.

Teprve s odstupem si dokážu přiznat, jak silně jsem se na něj navázala skrze dětství. Jak moc pro mě představoval klid a bezpečí, které jsem dřív neznala. Dnes bych řekla, že ten vztah v sobě nesl i něco z role otce, i když tehdy jsem to tak nevnímala. Jen jsem cítila, že bez něj je mi úzko. Že spolu trávíme skoro veškerý čas. A že když si mám představit život bez něj, jako bych ztratila pevnou půdu pod nohama.

Pocit, že mi něco chybí, ale nemizel. Spíš se usazoval hlouběji, až se jednoho dne setkal s něčím, co ho probudilo v plné síle. S M.

Zažehnutá jiskra

Aby toho nebylo málo, D. a M. byli spolužáci a dlouholetí přátelé. Naše rodiny byly propojené. Znávali jsme se roky, trávili jsme spolu svátky, dovolené, víkendy. Myšlenka, že by mezi mnou a M. mohlo vzniknout něco víc, byla ještě nedávno nemyslitelná. Jak pro nás, tak pro okolí. A přesto se to stalo.

Vznikla mezi námi silná blízkost, kterou i přes počáteční snahy nešlo ignorovat. Byla to jiná blízkost než ta s D. Byla tam emoční otevřenost, spontánnost a tělesná živost.

Chvíli, kdy se celý příběh začal rozehrávat, si pamatuju dost přesně. Bylo deset dní do Vánoc, když se ukázalo, že to mezi mnou a M. už nejde přehlížet. Do té doby jsem si namlouvala, že to zvládnu, že o nic nejde nebo že se řešení ukáže samo. V ten den ale všechno vyplulo na povrch.

Ten okamžik mě zasáhl tíhou, kterou jsem cítila i fyzicky. Jako by na mě spadl balvan. Můj závazek k D. byl hluboký a pevný. Kromě mentálního závazku jsme řadu let sdíleli domov, manželství a dítě. A přesto jsem se zamilovala do jiného muže. A ještě ke všemu do jeho blízkého přítele. Po počátečním šoku byli oba ochotni hledat kompromis.

V tu chvíli jsem měla pocit, že žiju příběh, který by člověk odmítl jako přehnaný béčkový scénář. Jenže život má někdy zvláštní smysl pro humor. Tehdy jsem neuvažovala, že bych vztah s D. ukončila. Dnes už vím, že to nebylo jen o lásce. Bylo to i o tom, jak hluboko se vše dotýkalo mých dětských vzorců, pocitu bezpečí, klidu a opory, který jsem dlouho hledala.

Zároveň to, co se ve mně otevřelo díky M., nešlo přehlížet. Ocitla jsem se mezi loajalitou a nově objevenou částí sebe. Mezi odpovědností a pravdivostí. Pamatuju si obraz, který se mi dodnes vrací. Stála jsem u okna kuchyně a dívala se do zahrady. Pod ohromnou jabloní stáli dva muži, které jsem milovala. Bavili se o tom, jak bychom to mohli uspořádat, aby to bylo pro všechny snesitelné. Cítila jsem směs vděčnosti, dojetí a bezmoci. A věděla jsem, že tohle nebude jednoduchá cesta.

Dnes vidím, že moje snaha najít řešení za každou cenu nebyla odvahou, ale výrazem starého vzorce. Touhy neztratit nic. Udržet všechno pohromadě. Neublížit, neopustit, nezradit. Tenhle vzorec jsem znala z dětství.

Ozvěny starých vzorců

Vyrůstala jsem v prostředí plném napětí a nejistoty. Máma bojovala se závislostí na alkoholu a lécích a byla emočně vzdálená. Někdy to bylo nebezpečné pro ni a někdy i pro mě. Táta byl autoritativní. Máma tvrdila, že pije kvůli tátovi, a táta, že se chová určitým způsobem kvůli mámě. A mezi nimi jsem stála já jako dítě, které se snažilo vyrovnávat, uklidňovat a držet atmosféru v přijatelných mezích.

Brzy jsem se naučila vnímat nálady druhých víc než vlastní. Přizpůsobovat se, aby byl klid. Neprojevovat potřeby, tlumit konflikty dřív, než vzniknou. A hlavně jsem se naučila, že vztahy se udržují za každou cenu.

Je fascinující, jak přesně se tahle dynamika po letech zopakovala. Jen místo rodičů tu byli dva muži, které jsem milovala. A místo dětského strachu z rozpadu rodiny přišel dospělý strach ze ztráty lásky. Znovu jsem se ocitla mezi dvěma póly a znovu jsem měla pocit, že je na mně, aby to celé nějak drželo pohromadě.

Mohlo by vás zajímat

Vztahový detox

Rozchod, konec. Nebo prostě jen nezájem druhé strany. Jak to dostat z hlavy?

Přečíst článek

Můj vnitřní tlak rostl. Jeden vztah přinášel strukturu, klid a racionalitu. Druhý blízkost, emoce a podporu. Každý oslovoval jinou část mě. Jednu dobře známou a jednu, která v mém dětství neměla prostor vyrůst. A já se mezi nimi začala hroutit.

Vinila jsem se za chaos, za nejasnost, za to, že zraňuji oba. Dnes už vím, že to nebyla jen osobní selhání, ale také nevědomý pokus dohrát příběh, který začal už v dětství. To, čemu se v psychodynamice říká reenactment.

Postupně jsem začala chápat, že to, co je nám ve vztazích známé, často působí intenzivněji než to, co je bezpečné. Ne proto, že bychom toužili po bolesti, ale protože se v nás aktivují části, které pořád čekají na pochopení.

Ve vztazích se pak můžeme chovat způsobem, který nedává smysl. Reagujeme silně, někdy proti vlastnímu zájmu. A máme tendenci to hodnotit hlavně morálně. Jenže pod povrchem se odehrává něco složitějšího. Setkání dvou vnitřních map. Souboj identit.

Na dvě strany

U D. jsem tehdy potřebovala hlavně zastavení chaosu, klid a místo, kde můžu dospět v bezpečí. Když jsem pak postupně zesílila, začala jsem v sobě cítit potřebu jiného druhu blízkosti. Ne proto, že by ten vztah ztratil hodnotu, ale protože jsem se v té době měnila já.

Je mi líto, kolik bolesti ten příběh přinesl. Zároveň jsem cítila, že když zůstanu ve vztahu, ve kterém sama uvnitř strádám, nepomáhám tím nikomu. Ten druhý totiž vždycky pozná, když se snažíme dělat, že je všechno v pořádku.

D. jsem potkala v období, kdy se mi během krátké doby rozpadl svět, jak jsem ho znala. Táta zemřel na rakovinu, máma se nakonec upila a nedlouho poté odešla i poslední žijící babička. Byla jsem vyčerpaná a neuměla se v životě zorientovat. A on byl prvním člověkem, vedle kterého se můj nervový systém po dlouhé době uklidnil. Vnímala jsem ho jako záchranu. Moje vděčnost za to byla obrovská. Tak velká, že se postupně proměnila v tichý dluh. Pocit, že nemám právo chtít něco víc.

Když se pak objevila situace s M., hledala jsem řešení, která dnes mohou znít absurdně, ale tehdy byla výrazem zoufalé snahy všechno udržet. Psala jsem makléři s poptávkou na dvojdomek. Snila jsem o komunitě a jiných formách soužití, ve kterých by nikdo nemusel zmizet ze života toho druhého.

Zároveň jsem odpovědi hledala i v kartách, energiích a nacítění. V představě, že to celé má nějaký vyšší smysl. Že se to děje z důvodu, který přesahuje běžné lidské měřítko. Tyhle cesty mi na chvíli přinášely úlevu. Skutečný klid ale přišel až ve chvíli, kdy jsem se na celý příběh začala dívat psychologicky. Kdy jsem pochopila, že nejde jen o složitou vztahovou situaci, ale o hluboký vnitřní proces.

Paralelní vztah nám dlouhodobě nefungoval. A tak přišly rozchody, konkrétně dvanáct rozchodů. Když se to řekne, zní to jako chaos a nerozhodnost. Ve skutečnosti to byl cyklus, ve kterém se střídalo odhodlání, strach, bolest, naděje a vina.

Po každém rozchodu přišla nejprve úleva, kterou brzy vystřídala panika. V ní jsem hledala, co jsem ztratila. U jednoho vztahu bezpečí a strukturu, u druhého živost a blízkost. Každý odchod bolel víc než ten předchozí. Věděla jsem, že zraňuji dva lidi, které jsem milovala, a zároveň zraňuji sebe. Tak moc jsem se snažila neublížit, až jsem ubližovala dvakrát, respektive dvanáctkrát tolik.

Chvíle rozhodnutí

D. měl pro mou potřebu hledat něco jiného do určité míry pochopení. Nebylo to pro něj jednoduché, ale snažil se porozumět. To, co ho zraňovalo nejvíc, nebyla samotná situace, ale její dlouhé trvání. Neustálé odchody a návraty a moje neschopnost udělat jasný krok.

Krom bolesti v tom příběhu byla i zvláštní živost. Intenzita, která mě učila vnímat sebe v celé šíři. A byly chvíle, kdy mi to připadalo až posvátné. Tři lidé se snažili zůstat pravdiví v něčem, co bylo křehké a těžké.

Mým partnerem zůstal M. To rozhodnutí nepřišlo náhle. Zrálo pomalu, z vyčerpání a pozvolného procitání. Z okamžiků, kdy se na sebe přestanete dívat jen zevnitř a poprvé se uvidíte i z nadhledu.

Věřím, že láska se v čase mění. Že ta romantická nemusí být na celý život, alespoň ne tak, jak ji chápu já. Ale ta lidská by měla přetrvávat. Protože i když se cesty rozcházejí, úcta a lidské pouto by měly zůstat.

A přesto ve mně zůstává hluboká lítost nad tím, kolik bolesti ten příběh přinesl. Mrzí mě, že jsem tehdy neuměla mluvit jasněji. Že jsem nedokázala říct, co mi chybí a čeho se bojím. Mrzí mě, že jsem zraňovala lidi, které jsem milovala.

Zároveň vím, že to nebyl omyl. Ten příběh mě naučil vidět sebe jinak. Rozlišovat mezi intenzitou a bezpečím. Pochopit, jak hluboko sahají kořeny našeho chování ve vztazích. A přijmout, že někdy se člověk loučí ne proto, že by přestal milovat, ale proto, že se poprvé skutečně setkává sám se sebou.

Pokud tenhle článek pomůže alespoň jednomu člověku cítit o něco méně studu a viny za vlastní vnitřní rozpory, pak měl smysl.

Bára, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.