K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Stateční na ústupu

Žijeme ve velice bezpečné společnosti. Adorujeme bezpečí. Proč už se odvaha necení?

Pavla Koucká

Pavla Koucká

14. 6. 2016

V poslední době informovala média o řadě případů, kdy v MHD došlo k napadení. Spousta očitých svědků, oběti se však nikdo nezastal. 10. května byla napadenou dokonce těhotná žena: cizí muž ji začal mlátit poté, co mu odmítla půjčit telefon. Spolucestující přihlíželi, pomoc žádná.

Kdybych byla obětí, ani nevím, z čeho bych měla větší trauma  zda ze samotného útoku, nebo z absence pomoci. To jsme tak neschopní?

A co já sama? Párkrát jsem se zastala, když šlo o slovní útok. Jak bych však reagovala, kdyby v mé blízkosti došlo k fyzickému napadení? Asi bych neměla na to dospělého muže fyzicky zadržet. Volala bych tedy policii? Rozhlížela se po spolucestujících a hledala spojence? Nebo bych se taky nezmohla na nic?

Ne, že by nikdo statečný nebyl, celkově mám ale dojem, že hodnota této ctnosti (jedné ze čtyř kardinálních ctností!) v naší společnosti klesá a odvážných ubývá. Musím říct, že mě to mrzí. Obzvláště u mužů.

Statečný panovník

Pouhé čtyři dny po napadení těhotné ženy v autobusu uplynulo 700. let od narození Karla IV. Chtěla jsem o našem slavném panovníkovi povyprávět dětem a uvědomila si při té příležitosti, že o něm mnoho nevím. Tak jsem si o něm aspoň něco přečetla.

A víte, co mě při té četbě nejvíce zaujalo? Jeho odvaha. Mimo jiné jsem zjistila, že se i jako nejvyšší státník sám účastnil turnajů a utrpěl řadu zranění. K nejvážnějšímu došlo roku 1350.

Chceme, aby si s námi naši muži povídali, v domácnosti pomáhali. Aby si nás všímali, byli něžní.

Panovník byl tehdy čtyři měsíce nemocen, příčina se tajila. My ji dnes, díky prozkoumání ostatků, známe: úder dřevcem králi vlomil bradovou část čelisti dovnitř. Kromě masivní deformace celé dolní čelisti včetně kloubního spojení došlo vinou zvrácení hlavy ke krvácení do páteřního kanálu. Král dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny.

My si dnes vůbec neumíme představit, že by se něco tak nebezpečného, jako byly rytířské turnaje, konalo. Natož, že by se riziku vážného zranění či dokonce smrti vystavovali vysoce postavení státníci. Žijeme oproti minulým staletím ve velice bezpečné (a bezpečí adorující) společnosti.

V žádném případě nevolám po návratu turnajů či nějaké jejich obdoby. Chci však říci, že ona vzývaná bezpečnost má i druhou stranu mince: statečnost se dnes již zdaleka tolik neuplatňuje – a necení. Její hodnota klesá, a když pak najednou potřeba je, nikdo statečný není v dosahu.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

A možná se na tom podílíme i my ženy. Chceme, aby si s námi naši muži povídali, v domácnosti pomáhali. Aby si nás všímali, byli něžní. Že bychom si měly přát také to, aby byli muži stateční, nás většinou ani nenapadne. Možná ve snu.

Muž na stráži

Osobně to mám trochu jinak, i když mi také trvalo, než jsem si to v sobě srovnala.

Čekáme s Pavlem na tramvaj, já něco povídám, plně na svého muže napojena. A on se rozhlíží, věnuje pozornost okolnímu dění, na mě téměř nereaguje. Po chvíli to nevydržím: „Hele, Pavle – já se nebudu bavit s dvaceti procenty tvé pozornosti!“ Naše partnerská klasika. Tedy byla – první dva nebo tři roky. Pak jsem to pochopila a přijala, takže se už dvanáct let nerozčiluju.

Můj muž přichází domů s rozseklým rtem.

  • „Co se ti stalo?“
  • „Nic.“
  • „Nic?“
  • „No: v tramvaji byl ňákej blb.“
  • „Hmm –
  • „Takovej nabušenec z posilovny,“ rozpovídává se muž. „A já koukám, jak hrabe jedný ženský do tašky. Tak sem ho za tu ruku chyt.“

Mladík s vyholenou hlavou a ostravským přízvukem vše popřel a tvářil se, jakoby nic. Na zastávce pak, když už řidič zvonil na znamení konce výstupu a nástupu, uštědřil Pavlovi ránu pěstí a vyskočil ven. Pavel ještě stihl vyskočit za ním a praštit ho podobným způsobem.

Od té doby jsem byla několikrát i naživo svědkem, jak v MHD v podobných situacích zasáhl. Zatímco já si ničeho nevšimla. Nebýt Pavla, kapsář/ka by v pohodě dokončil/a svou práci.

Ale proč to píšu: pár let mi totiž trvalo, než se mi tyhle příhody spojily. Než mi došlo, že mi Pavel prostě nemůže věnovat plnou pozornost. Mimo domov automaticky monitoruje okolí, hlídá možná nebezpečí. A má to svou cenu!

Není to snadné

Zasáhnout v případě napadení vyžaduje odvahu, ale i rychlost. K odhadu rizika se hodí zkušenost, kterou dnes většina z nás nemá. Ideální by přitom byla spolupráce: představuji si, že by se v případě fyzicky zdatného útočníka dva muži  ve zlomku vteřiny dorozuměli pohledem, a šli do toho spolu.

Vím, že to není to snadné. Do terapie ke mně chodí jeden mladý muž, říkejme mu třeba Vladimír. Pracuje jako lektor cizího jazyka a za svými klienty dojíždí. V MHD stráví značnou část svých dní, a často tento čas řeší:

  • Jak to zařídit, aby mě ty jízdy psychicky nevyčerpávaly?
  • Lze ten čas nějak využít?
  • Co můžu dělat pro to, aby mě nerozčilovali lidé, kteří zaclánějí u dveří?…

A pak se dostáváme i ke strachu z toho, že by se mohlo „něco semlít“. „Jak bych se zachoval?“ ptá se Vladimír sám sebe a přiznává, že neví. Oceňuji, že má odvahu podívat se svému strachu do tváře. A ujasňuje si i své schopnosti, možnosti a hodnoty: „Jak bych se v kritické situaci zachovat chtěl?“ přemýšlí. „Dělám něco pro to, abych to uměl?“

Chci říci, že Vladimírovi fandím. A spolu s ním všem lidem, kterým není lhostejné, co se v jejich okolí děje. Kteří vnímají statečnost jako ctnost.

Diskuse 0