Bez lásky a přijetí strádáme na duši i na těle. „Z výroby“ jsme vztahové bytosti. Bohužel se už v dětství umíme naučit, že o nás nikdo nestojí nebo minimálně ne v naší autentické podobě. A býváme o tom přesvědčení klidně o čtyřicet let později, kdy už to dost možná dávno není pravda.
Třeba Alexovi je 48 let. V dopisu do redakce píše o tom, že v jeho rodině převládala kritika a odsuzování, podpory a lásky zažíval minimum. Od mládí trpí sociální fobií, osamělost zažíval nejdříve emoční, ale později přibyla skutečná sociální izolace. „Často si připadám méněcenný a neschopný,“ píše Alex. A dodává, že nyní cítí velkou touhu po změně, chce se se svou minulostí vyrovnat, najít smysl života a překonat osamělost. Ale kudy do toho?