Vrátila jsem se z pobytu ve vesničce, kam se zájemci sjíždějí pořádně nažrat a nachlastat, podívat se do pekla a přespat za světla svíček ve vysokých duchnách. Možná tento typ atrakce znáte. Chtěla bych se s vámi podělit o to, co se mi honí hlavou po návratu „do civilizace“. Bylo to psycho.
Pokud jste náhodou o tomto výletu neslyšeli, tak jen stručně. Jedná se prostředí, které simuluje (berte to s rezervou) období středověku. Navštívíte krčmu s večerním programem, ubytujete se ve „středověkém hotelu“ a odjedete s nějakou pěknou přezdívkou: třeba cácora, ochechule, baba, holomek a podobně. Pro upjaté dámy v kostýmku, kravaťáky a workoholiky jako dělané.
Musíte se nejprve samozřejmě oprostit od komercializace a masovosti této nabídky. Také si pro sebe nechat blbé poznámky, že takhle to ve středověku rozhodně nebylo. Jinak si nic neužijete. Když se ale trochu uvolníte a překousnete výše zmíněné, možná si odvezete i něco víc než jen nové oslovení.
Co tady s introverty?
Přiznávám se bez mučení (ano, i to nám ukazovali), že bych si takový zážitek dobrovolně nevybrala. Jsem celkem jasný introvert a představa, že na mě někdo řve Co budeš žrát, kopretino? mě do sedmého nebe nepřivádí. Na druhou stranu: zkusit se má všechno. Když tedy jedna z mých blízkých osob usoudila, že to musím zažít, nebránila jsem se. Darovanému koni na zuby nekoukej – a nakonec to byl prima dárek!
S heslem vždy připravena vstupuju do krčmy, v hlavě nachystáno několik rádoby vtipných reakcí na to, co mě asi čeká, a udělám hned první faux pas, když hlasitě pronesu: „Dobrý večer.“ Jako dobrý, ale ono je teprve poledne. Takovou nahrávku na smeč si krčmáři nemůžou nechat ujít, a zařvou: „Ááá, ta už je nějaká nachlastaná, tý nenalejem.“ Takže připravený postoj hlavně se nebrat tak vážně mohu hned uplatnit v praxi.
Přijeli se sem pobavit. Pro upjatost není místo. Na starší paní v šatech obsluha pokřikuje, že tady se malý fakt nechlastá, babo.
Možná se budete divit, proč to tady všechno píšu. A co to má společného s psychologií. Už během večera mi došlo, že docela hodně. (Teď, několik hodin po návratu, se mi zdá, že ještě víc…) S blížícím se západem slunce si zvykám na všudypřítomné šero. V hotelu i v krčmě se svítí jen svíčkami, případně se nenápadně dosvětluje žárovkami u stropu.
A teď si to vemte – uprostřed týdne se z nasvícené kanceláře a z obýváků ozářených obrazovkami (televize, počítačů, notebooků, mobilů) ocitnete v pološeru, kde se za celý den sotva rozkoukáte (a ráno si určitě neuděláte make‑up). Neznám lepší terapii. Kazí mi to ale selfie tyče některých žen – dokumentátorek.
Probuzené pudy
S ubývajícím světlem venku se pak probouzejí v lidech pudy. V některých naoko (přijeli si sem zahrát svoji roli), a v některých (se stoupající hladinou alkoholu) naostro. Já osobně jsem se před nějakou dobou alkoholu při podobných příležitostech dobrovolně vzdala – o to víc jsem zvědavá, jak to tady zvládnu. Objednávám si vodu. „No ty ses teda rozjela, cácoro,“ dostane se mi odpovědi od šenkýřky. Kdo ve společnosti pijících lidí abstinuje, asi mi dá za pravdu, že není lehké to vždy ustát.
A lidé už se pomalu mění. Přijeli se sem pobavit. Pro upjatost není místo. Na starší paní v šatech obsluha pokřikuje, že tady se malý fakt nechlastá, babo. Pivo teče proudem, žrádlo lítá na stoly. Polonahé tanečnice, rytíři a tma a kouř a smrad a velký had, kterého si odvážnější dámy berou na ramena. Je vidět, kdo se krčí v rohu, aby si ho vystupující nevybrali, a kdo se třese, aby se mohl jejich programu nějak zúčastnit. Extroverti versus introverti jdou právě do finále.
Svoji roli tu mají ale hlavně zaměstnanci. Ráno vstanou a tak jako my se oblékáme do pracovního, oni si berou haleny a šaty, a rozdrbané kalhoty. Obdivuji čarodějnici, která nás ubytovává, pak ještě provádí peklem a ráno vítá u snídaně: „Tak co, holomci, jak jste se vychrápali?“ Pro nás je to jednou za rok, zahrát a odpovědět jí něco vtipného. Ona to má každý den. Přemýšlím, jak dlouho tu asi pracuje a jestli už nepociťuje syndrom vyhoření.
Štěstí na dosah?
Peklo tady mají pěkné. Realistické. Ďábel je fakt hnusný a vzbuzuje bázeň. Opakujeme si před ním sedm smrtelných hříchů – pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost. Potřebovali bychom psychologii, kdybychom se jim dokázali vyhnout? Na to ale teď není čas. Protože tady to je dnes v duchu carpe diem (minimálně na dva hříchy – nestřídmost a lenost – večer dojde). Tvrdí se, že středověcí lidé to tak měli.
Mě na tom všem nejvíc baví pozorování lidí, kteří se na takových akcích sejdou. Dívám se na ně a neubráním se v hlavě škatulkování.
Dělala jsem kdysi rozhovor se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou, který o středověku píše. Když jsem se ho zeptala, zda byli dřív lidé šťastnější, než jsme dnes my, odpověděl mi: Oni byli šťastní, byli optimisty a jsem přesvědčený, že měli k životu mnohem pozitivnější přístup, než máme dneska my. Stačí se podívat do kronik, pokud se popisují nějaké katastrofy. Ano, stalo se to, píšou, ale život jde dál, musíme se s tím nějak poprat. Nefňukali! Dneska nám ve skutečnosti nehrozí nic fatálního, ale z médií mám pocit, že nastává apokalypsa.
Naši předkové byli realisti, pokračoval. Oni nemohli snít, protože to by byl jejich konec. Smysl života proto hledali v tom, co bylo dosažitelné. Životními hodnotami bylo uživit poctivě sebe a svou rodinu, mít rodinu a děti a dětem předat majetek. Pokud nepřijde zrovna morová epidemie nebo třicetiletá válka, jsou to touhy splnitelné. Většina předků proto odcházela z tohoto světa s přesvědčením, že naplnili smysl svého pozemského bytí. A proto byli usmíření se světem a Bohem a byli šťastnější než my.
Odborník přes středověké české dějiny Martin Nodl vydal loni knihu Středověk v nás. Teprve se na ni chystám, protože podle anotace by se měla zabývat tím, jak je naše „modernita“ jen zdánlivá a že se středověkým člověkem toho máme společného více, než se na první pohled zdá. Kladu si otázku, nakolik se tedy ve skutečnosti od té doby změnilo každodenní lidské chování a myšlení?
Doba zážitková
Využívejte celý web.
PředplatnéŘíká se, že černým zlatem 21. století jsou zážitky. Jsme za ně ochotni platit více než kdykoli dříve. Zážitková ekonomika roste. A navíc: kdo sedí doma a nic nezažil, je divnej. Platíme si pobyty v úplné tmě, různé adrenalinové záležitosti, hrajeme únikové hry, plavíme se lodí, létáme balonem, zkoušíme jízdy v nadupaných autech, která nikdy nebudeme mít… A narazila jsem na další zajímavé nabídky. Měsíční kurz hormonální jógy pro ženy, například.
Píšu teď obecně. Házím nás do jednoho pytle. Ne každému to samozřejmě vyhovuje a někdo jde raději do lesa na houby. Neodsuzuji ani jedno z toho. Mě na tom všem nejvíc baví pozorování lidí, kteří se na takových akcích sejdou. Dívám se na ně a neubráním se v hlavě škatulkování: a hele, tady je jeden opelichanej kocour s milenkou, a tady dva manželé, kteří se sem přijeli usmířit, a hned vedle se líbá čerstvě zamilovaný pár.
Skládám si hned příběhy a dál je ve své fantazii rozvíjím. (Co si asi myslí oni?) V jednu chvíli jsme všichni (někdy doslova) na jedné lodi. Nejzajímavější asi je, jaké si z toho kdo odnese zážitky a jak s nimi ve svém životě dál naloží.
