Je to skoro rok, co jsme si z porodnice přivezli třetího člena rodiny. A asi rok a půl, co dcerka figuruje v našich životech, co ji poznáváme a tvoříme si k ní vztah. Sama o sobě samozřejmě udělala úžasný veletoč s celou naší existencí, zevnitř, zvenčí a vůbec skrz naskrz. Zajímavé ale je i to, jak se proměnily naše interakce s okolím. O jeden z těch fenoménů bych se ráda podělila. Už rok a půl mi totiž neustále někdo vyhrožuje.
Vlastně se to dělo už před těhotenstvím, jen tak jaksi méně adresně: „Však cestujte, dokud nemáte děti, pak už to nepůjde.“ Ale jakmile se lidi kolem mě dozvěděli, že jsem těhotná, začali mi aktivně a až s bizarním zadostiučiněním předpovídat nejrůznější katastrofy. A když se neděly a my se měli pořád dobře, jen ty katastrofy posouvali dál a dál v čase:
- „Je ti dobře? Však počkej, mně taky ranní nevolnosti začaly až po měsíci.“
- „Pořád je ti dobře? Počkej na třetí trimestr.“
- „Ještě furt je ti dobře? Počkej na poslední měsíc, to už se nehneš.“
- „Pořád si to užíváte? Však jen se vyspi, za týden rodíš a už se nevyspíš nikdy.“
- „Sedni si. Pak už si nesedneš.“
- „Jen si čti. Pak už nic nepřečteš.“
- „Máte s novorozencem pohodu? Uvidíš za čtrnáct dní, to začnou prdíky.“
- „No vlastně ten první měsíc byl docela v pohodě, až ve dvou měsících to začalo.“
- „Dokud leží, to je pohoda. Počkej, až poleze. To to přijde!“
A tak jsem ze začátku opravdu pořád čekala, kdy TO přijde (přitom popravdě ani nevím co). Zatím nic nepřišlo. Není to tím, že bychom měli pasivního andílka bez jakýchkoliv potřeb – dcera je úplně normálně neodložitelná a nepohlídatelná, v noci se budí, je to raketová turbomyš.
Náš byt, ona i já jsme konstantně pokryté vrstvou jídla a v celé naší domácnosti už snad není jediný nepočůraný povrch. Jsme unavení, bolaví a šedivíme. Zkrátka všechno to, co je úplně normálně součástí balíčku. Ale pořád se máme dobře. Žijeme, hrajeme s kapelou, cestujeme a mládě s námi.
Moje předchozí práce byla tak rozpínavá, že teď čtu, chodím na procházky, odpočívám a nakonec i spím víc než před mateřskou. A tak lidi kolem mě momentálně předpovědi katastrof posunuli na: „To je tak hezký, dokud to nemluví. Počkej, až začne mluvit.“ Případně: „Rok a půl, to si zatím neumíš vůbec představit, jak to dítě začne mít svůj názor a chtít přesně tohle zrovna teď.“
Po pár měsících jsem vyvodila, že nemá cenu tomu věnovat pozornost. Služebně starší rodiče mají prostě jenom morbidní zálibu prorokovat služebně mladším rodičům tragédie, běsy a slzavá údolí. Zajímavější je jiná věc: Proboha, proč? Proč tohle děláme sobě i druhým?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
