Svoboda jako podmínka růstu

Na poutní cestu ostatně vyráží spousta lidí kvůli svobodě. Protože doma je práce, rodiče, expartneři, telefonáty, přátelé, účtenky, známé prostředí, všechny ty věci, které nás poutají.

Člověk si zas tak moc nepomůže, protože nakonec dojde většinou k tomu, že vůbec nejvíce se znesvobodňuje sám, když si říká tohle nemůžu, na tohle nemám, na tohle jsem málo toto a příliš ono, nemluvě o české klasice v tomhle státě to prostě takhle chodí.

Ale je pravda, že odstřihnout se aspoň od všech těch vnějších faktorů pomůže, protože zaprvé je přes ně najednou trochu vidět, zadruhé už se na ně nelze vymlouvat.

Svoboda je klíčem zájmu existenciální psychoterapie. Například amerického psychoterapeuta Rollo Maye. Jeho knihu Man’s Search for Himself neboli Člověk hledá sám sebe jsem měla s sebou. Jak mi ubývaly kilometry, ubýval i počet zbývajících stránek. A protože z díla toho pána prostě nepřestávám být uchvácená, musím se s vámi podělit aspoň o pár střípků.

Pracovat s tím, co máme k dispozici

Ono se řekne, svoboda. Jenže jak se cítit svobodně, když jste se nenarodili v bohaté rodině, své vysněné povolání nikdy nebudete dělat, protože vás za komunismu vyhodili ze školy, vaše praštěné příbuzenstvo vám naložilo traumata z dětství na zbytek života, celý týden se točíte v kolotoči práce, dětí a placení faktur.

Někdy jsou lidské možnosti opravdu omezené. Zpravidla ale máme aspoň nějaký ostrůvek prostoru, ve kterém si řídíme věci podle svého.

May je sympatický v tom, že neopomíjí limity, které člověk má. Svoboda člověka se podle něj ukazuje právě v tom, jak se staví k realitě, k tomu všemu, co ho determinuje. Představte si, že stavíte dům. Do obrovské míry se musíte zařídit podle toho, jaké jsou možnosti a vlastnosti cihel, dříví, malty. Je naprosto nutné, abyste znali materiál, který máte k dispozici. A taky všechny limity toho materiálu. Ale to, jak bude dům ve výsledku vypadat, v jakém slohu ho postavíte, to už je na vás. Jde o to, jak s elementem svobody využijete toho, co máte k dispozici.

Někdy jsou lidské možnosti opravdu omezené. Zpravidla ale máme aspoň nějaký ostrůvek prostoru, ve kterém si řídíme věci podle svého; kde sami určujeme, co chceme a nechceme, kde můžeme tvořit. Většina rodičů zažije perné chvilky se svým dítětem ve chvíli, kdy se potomek naučí sdělovat a prosazovat, co chce a nechce.

Na nesvobodný život není lidská bytost stavěná. V dlouhodobém měřítku většinou raději sama sebe zničí, než aby se své svobody vzdala. Někdy tak fungují i příznaky duševních poruch – když si toho ani pořádně nejsme vědomi, že se necháváme zavírat do klece, ale naštěstí pro nás, cosi uvnitř nás se tomu brání a křičí.

12. září 2020

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Svoboda a zodpovědnost

A pak to celé má ještě další rozměr, totiž ten odvěký konflikt svobody a zodpovědnosti. Když se ve vzpomínkách vrátím zpátky do Španělska na pouť, vybaví se mi, jak sedím u večeře s korejskou kamarádkou Ashley a ta mi vykládá, jak to chodí v Koreji. Čeká se tam od vás, že si spořádaně najdete práci, ve které strávíte všechen svůj čas od rána do pozdního večera, začnete kariérně růst a poroste šťastně až do smrti.

Prý jí to nějak moc nejde. Jednou za dva tři roky je z toho tak vyčerpaná, že musí udělat nějakou bláznivinu, a tak většinou dá výpověď a odjede z Koreje pryč. „Pořád nevím, jestli volit svobodu, nebo zodpovědnost,“ říká Ashley. Rodiče pokaždé doufají, že už dává výpověď naposled a že už bude normální. Koulím na Ashley oči a říkám jí kristepane, nebuď normální, nepřestávej být Ashley. Zatím se jí nikdy nestalo, že by si novou práci nenašla. Na běžná měřítka je úspěšná, dokáže si spočítat, kdy si může dovolit práci pustit a najít si posléze novou. A takhle je šťastná.

Pravda je, že není svobody bez zodpovědnosti a zodpovědnosti zase bez svobody. Říkají to nejen existenciální filosofové a psychoterapeuti, nejen Rollo May, ale i Viktor Frankl, podle kterého nejsme svobodní od něčeho, ale k něčemu.

Jsme svobodní k tomu dělat za sebe svá životní rozhodnutí. Nejen svobodní, ale vlastně od toho v důsledku ani moc není úniku. A nezbytnou součástí je to, že za tato rozhodnutí poneseme zodpovědnost; že někdy prostě něco zcela svobodně pokazíme, a pak za to poneseme důsledky.

Svobodně se rozhodujeme, čím se necháme limitovat, protože to považujeme za správné. To, natolik s sebou svoboda nese zodpovědnost, jde až dokonce tak daleko, že někdy musí člověk udělat i to, co připadá zodpovědné a správné jemu – nikoliv okolí. A pokud Ashley ví, že nemůže fungovat korejským modelem, který se po ní vyžaduje, pravděpodobně je zodpovědnější jednou za tři roky vystřídat práci, než později střídat psychiatrická oddělení nemocnice.

A to jsou právě ty děsivé důsledky. Vpravdě děsivé. Jsme na to sami. Sami musíme rozhodovat, a to i tehdy, když nemáme ponětí, jaké rozhodnutí je správné a jestli bychom další den neměli více informací a nerozhodli jinak. Nikdo za nás zodpovědnost nepřevezme, protože to nejde – byť se o to mnozí pokusí právě z toho důvodu, aby nemuseli přebírat zodpovědnost sami za sebe.

Na závěr ještě citát, který jsem na tu zeď v ubytovně načmárala zase já. Ať mají budoucí poutníci co číst, až dočtou obal od náplastí na puchýře.

„Svoboda nikdy není opak zodpovědnosti. Svoboda znamená otevřenost, připravenost k růstu; znamená být flexibilní, připravený se měnit v zájmu vyšších lidských hodnot. Svoboda se kumuluje; jedno svobodně učiněné rozhodnutí umožňuje větší svobodu pro každé další. Svoboda neznamená jen říct Ano či Ne nějakému konkrétnímu rozhodnutí: je to síla formovat a utvářet sám sebe. Svoboda je kapacita stát se tím, kým skutečně jsme.“