Občas to není hezké pomyšlení, že vnější realita je jen takový náš portrét, který stárne a mění se za nás. Který odráží všechny naše skutečné motivace, hluboké vzorce a hlavně náš stín. Tu naši stránku, kterou nechceme vidět, a tak se ji snažíme zavřít do podkroví. Jenže to jde daleko hůř než s obrazem. A čím více se snažíme hledat viníka a řešení venku, tím více se situace zhoršuje.

Příběh Doriana Graye všichni známe. Krásný čistý mladík, který jednoho dne zatoužil, aby se věci, které prožije či udělá, nepodepsaly do jeho tváře, ale na jeho portrét. Tak se i stane a Dorian zjišťuje, že ať provede cokoliv, ať uběhne kolik chce času, jeho rysy zůstávají stále stejně andělské, zatímco portrét se pomalu mění v jeho zrůdnou karikaturu.

Proč si vlastně Dorian něco takové přeje? První, co nás napadne a co bylo impulzem k tomu, aby své přání vyslovil, je fyzická krása. Dorian nechce stárnout, nechce, aby jeho tvář podepsal čas, nedej bože aby se tam promítly nějaké charakterové nepěknosti. Dorianem zmítá pocit nespravedlnosti – proč má být jeho tvář poznamenána něčím, co se děje venku, co nemůže ovlivnit? On je přece takový, jaký je teď, mladý a krásný, proč by se měl podřizovat něčemu, co se ho vůbec netýká?

Ale hned první příhoda s tajuplným portrétem naznačí, že tady nejde jen o zub času. Po sebevraždě děvčete, které Dorian velmi tvrdě a sobecky zraní, dozná portrét první změny. Obličej již není tak čistý a nevinný, jeho výraz se změní a objeví se v něm známky krutosti. Dorian je rozčarovaný – on přece nebyl krutý, to dotyčná ho trpce zklamala. Jeho reakce byla úplně přirozená a naprosto ospravedlnitelná, on nic špatného neprovedl.

Tady se rýsuje druhý důvod, proč je stárnoucí portrét lákavé řešení. Většina věcí, které se dějí „tam venku“, se nás přece netýkají. Čas běží, děje se spousta věcí, které nemůžeme předvídat, lidé reagují a sebevraždí se dle svého vnitřního nastavení… Co my s tím? Za to přece neneseme žádnou zodpovědnost – daleko spíš jsme často oběti krutých hříček bezcitného osudu.

Pravda je „tam venku“

Dorian Gray má to štěstí, že jeho „zrcadlem“ je portrét jeho vlastní osoby, takže popřít, že jde o něco velmi osobního, ho stojí dost sil a pochybností. Vidí konečně změny ve svojí vlastní tváři, přestože pouze na plátně. Proto také portrét odklidí z dohledu. Ale dává si dobrý pozor, aby ho nezahlédl ani nikdo jiný, čímž dokazuje, že si až tak jistý nepatřičností změn na portrétu není. Jinak by ho jistě rád ukazoval jako kuriozitu.

My, bohužel, ničím takto zjevným nedisponujeme. A právě proto je tak snadné padnout do pasti pocitu, že to, co děje venku, není v mé moci a já s tím nemám nic společného. Já jsem přece velmi dobrý člověk, nicméně mám smůlu na samé zlé lidi. Byl bych vynikající a milující partner, jenže mi žádný vztah nikdy nevyjde. Skutečně usilovně pracuji, ale v každém zaměstnání to vždycky dopadne špatně a musím odejít. A tak dále – určitě každý najde ve svém životě příhodu, kdy si moc přál být „obětí osudu“. Protože kdyby to mělo být jinak, bylo by to moc těžké, moc bolestné… a moc náročné na změnu.

Jak z toho ven? Nejlépe stejným způsobem, který bychom asi poradili Dorianovi. Přijmout skutečnost, jaká je, podívat se jí „do tváře“. A to, co z té tváře vyčteme, přijmout jako část nás samých a vzít ten signál opravdu vážně. Čím méně se nám totiž to, co vidíme, líbí, tím více je to třeba změnit. Ale ne někde venku.

Při pohledu do zrcadla se přece také nesnažím opravit rozcuchané vlasy nebo rozmazanou rtěnku tam, kde to vidím, to jest na zrcadle. Přesto se tak spousta lidí chová – vidí něco, co se jim nelíbí, a vyvinou spoustu energie na leštění zrcadla, utratí horentní sumy za čističe skla, pozvou odborníky na harmonizaci podstaty zrcadla… Ale rozcuchané vlasy v něm vidí pořád.

Oběť, nebo tvůrce?

Ocitneme‑li se v problematické situaci, nejrychlejší cestou k řešení je přijetí faktu, že se v této realitě odrážíme i my sami. Není to příjemné, ale přináší to jednu zásadní změnu – najednou se dostaneme z pozice oběti na pozici tvůrce. V danou chvíli se nám to, co jsme vytvořili, zrovna tedy moc nelíbí, nicméně vidíme, že pokud máme moc vytvořit toto, nejspíš zvládneme i něco jiného. Možná lepšího. Nebo takového, co se nám bude o dost více líbit. Dorian Gray se domnívá, že tím, že přesunul vše negativní na portrét, vyhrál nad osudem. Ovšem ve skutečnosti jediné, co udělal, bylo, že se vzdal moci nad svým životním směřováním.

Zpětná vazba je totiž důležitá při jakékoliv tvorbě a aktivitě. Mohu mít v hlavě vynikající myšlenku, ale teprve když se ji pokusím uvést v život, poznám, jak životaschopná skutečně je. Převratný podnikatelský záměr může být skvělý jen na papíře a naživo neobstojí. Spřízněná duše z internetové seznamky se může jevit nadpozemsky úžasná, dokud s ní nestrávíme pár hodin tváří v tvář. A tak dále. Vnější realita nám poskytuje cennou zpětnou vazbu o tom, jestli investujeme energii správným směrem, jestli naše snažení skutečně vede tam, kam se chceme dostat.

Není totiž v naší moci vždy vše do detailu promyslet. Navíc je spousta věcí a limitujících faktorů, které nevidíme. Můžeme být přesvědčeni o tom, že uděláme skvělou vědeckou kariéru, protože máme všechny předpoklady. Ale co když to chceme jen proto, že nám maminka už od malička říkala, že jsme její malý vědec a že to jednou dotáhneme daleko? Je občas velmi těžké rozlišit – často i po letech usilovné práce na sobě – co skutečně chceme, co je naše cesta a co jsme za své pouze přijali, ačkoliv to s námi až tak nesouzní. A v takový okamžik nám vnější realita nastaví občas kruté, ale vždy pravdivé zrcadlo.

Za  zrcadlem

Kdyby Dorian hned na začátku přiznal změně na portrétu oprávněnost a váhu, kdyby připustil, že jednal egoisticky a krutě, musel by snášet těžké výčitky svědomí. Možná by to dokonce na dlouho či navždy ovlivnilo jeho partnerské vztahy. Ale získal by jednu cennou informaci.

Informaci o tom, že dokáže být krutý a že krutost může zabíjet. Až poté, co nahlédneme to nejhorší v sobě, dokážeme ovlivnit, aby to neničilo ani nás, ani naše okolí. A nejen to: dokážeme rozpoznat i hlubší příčinu.

Dorian se zachoval krutě, protože byl zklamaný. Zklamaný z toho, že Sibyla nesplnila jeho očekávání, že byla někým jiným, než si představoval. Protože když někdo nesplní naše představy, když není tak úžasný a skvělý, jak ho chceme vidět, tak nám to nasadí do hlavy neodbytnou myšlenku, že možná je to stejné i s námi. Že možná nejsme takoví, jak bychom se rádi viděli.

Dorian nechtěl vědět, jak vypadá jeho skutečný obraz, nechtěl to vědět daleko dřív, než pochopil, co se s portrétem děje. Prvním jeho zrcadlem byla Sibyla. Sibyla byla herečka a herečka vytváří iluzi. Ukázala Dorianovi, že to, o co on skutečně stojí, není opravdový život, ale iluze, pozlátko, povrchnost. Ale Dorian nechtěl vědět nic o povrchnosti. Chtěl být duchaplný a hluboký.

Světlo a stín

V knize Princip stínu ukazuje Ruediger Dahlke celou „rodinu“ stínových postav, která v nás přebývá. Nezmizí jen proto, že je nechceme vidět, naopak nám budou čím dál tím víc komplikovat život. Dorian Gray byl dost možná duchaplný a šlechetný. Ale zcela evidentně v něm přebýval i Dorian krutý a povrchní. A jistě to nebylo všechno. Každý z nás v sobě nese aspekty, které by raději neviděl, a hodně se obává, aby je náhodou nezahlédl i někdo jiný.

Ale každá mince má dvě strany a každý aspekt naší osobnosti v sobě skrývá potenciál, který jen čeká na to, abychom jej využili. Krutost jistě není pěkná vlastnost, ale nese s sebou i schopnost rychle se rozhodnout bez ohledu na následky. Může nám také pomoci nenechat se emocionálně vydírat a manipulovat. Jsou situace, ve kterých to hodně oceníme. Stejně tak povrchnost nám může být občas k užitku, když si jí budeme vědomi a nenecháme ji, aby se pletla do věcí, kde není její místo.

Vytažení těchto věcí na světlo a jejich postupné zpracování nám umožní daleko efektivněji využít celý náš potenciál. Právě neochota přijmout vlastní povrchnost zabránila Dorianovi, aby se stal skutečně duchaplným. Jeho potlačená krutost zničila jeho snahy o šlechetnost. Nikdy nebudeme skutečně umět využít své světlo, dokud nezjistíme, jak moc temný vrháme stín.

Dorian se nakonec pokusí svého stínu zbavit. Doufá, že radikální zásah do vnější reality, zničení toho, co nechce vidět, mu přinese úlevu. Že problém skutečně nespočívá v obraze, se ukáže okamžikem jeho zničení. Kvůli totální absenci sebereflexe, kterou symbolizuje odklizení obrazu z očí, ztratil Dorian nad svým stínem zcela kontrolu a tato část jeho osobnosti ho naprosto ovládla. Po pokusu sprovodit ji ze světa skončí mrtev skutečný Dorian, který na sebe vezme svoji pravou současnou podobu, a obraz může znovu zobrazovat to, co malíř původně vytvořil.

Je dobré si ve chvílích, kdy se nám nedaří, na Doriana Graye vzpomenout. Na jeho neochotu přijmout to, že věci možná nejsou přesně tak, jak by chtěl, aby byly. Že přes všechny jeho upřímně míněné dobré snahy v něm možná někde dříme temnota. A že to, co vidí venku, je obraz jeho samotného. A čím lépe ho odklidí, čím vehementněji bude popírat jeho oprávněnost, tím ničivěji na něj bude působit. Všichni máme občas tendenci zavřít to, co se nám nelíbí, někam na půdu, protože to přece nejsme my. A zapomínáme, že právě tím se připravujeme o cennou možnost zazářit v plné síle. Je jen v naší moci, aby ten obraz zůstal stále mladý a krásný.