Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Syndrom pomocníka

Kdo by se opovážil říci křivé slovo proti člověku, který se snaží být prospěšný druhým?

Psychologie.cz

12. 2. 2015

Syndrom pomocníka se vyskytuje především v pomáhajících profesích, protože ty přitahují lidi, kteří k podobnému prožívání tíhnou. Lze se s ním setkat samozřejmě i jinde, v celé řadě povolání, kde je nutné být denně v kontaktu s lidmi.

Tento syndrom je záludný v tom, že se pomáhání stává obranou proti vlastním myšlenkám a sebereflexi. Kompenzuje neschopnost prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a potřeby. Člověk se tak nemusí zabývat svými osobními problémy. To z něj ale dělá bezmocného pomocníka.

Projevuje se neschopností vyjádřit své vlastní pocity, těžkostmi v mezilidských vztazích, nepřipouštěním si vlastní bezmoci nebo třeba problémy s nepřiměřeným projevováním agrese. Postižený se snaží vystupovat v roli, která mu naoko zaručí falešnou všemohoucnost a nedotknutelnost. Zdánlivě je schovaný a nenapadnutelný za svou fasádou ochotného dobračiska. Vždyť kdo by se opovážil říci křivé slovo proti osobě, jež se snaží být prospěšná druhým.

U syndromu dále převažuje kontrolované chování, které se zaměřuje jen na výkon a projevuje se vnitřní touha po jeho perfektním provedení. Problémy v zaměstnání zaplavují osobní život pomáhajícího i v čase mimo práci. Jistě znáte ten nepříjemný pocit, když vás vaše pracovní povinnosti pronásledují, kamkoli jdete.

Kdo chce pomáhat druhým, měl by nejdříve rozumět sám sobě, znát svá slabá místa a nedostatky, vědět, jak reaguje.

Pracovník může působit jako nepříliš zábavný, avšak spolehlivý, obětavý, i když lehce mrzout, zanedbávající sám sebe, přesto tak svědomitý vůči druhým. Je na první pohled velmi rozporuplný. Tyto a mnohé další příznaky se mohou objevit kdykoli.

Kdy už je to problém

Co vlastně člověka vede k tomu, aby se sám dobrovolně denně potýkal s nešťastnými nebo bezmocnými lidmi? Podle názoru některých odborníků máte-li sami nepříliš šťastné a uspokojivé dětství, je vysoká pravděpodobnost, že se rozhodnete pro pomáhající profesi.

Každý by si měl ujasnit již dopředu cíl a smysl svého jednání. A asi sami vycítíte, že pokud je k nějakému činu motivem jen finanční odměna, sláva či uspokojení vlastního nenaplnění a potlačení pocitu bloudění, není to ta správná cesta.

Syndrom pomáhajícího často vede k syndromu vyhoření. Problémem se stává kombinace opakujících se příznaků v chování i prožívání, přičemž na první pohled se tento soubor jevů může zdát bez jakékoli souvislosti. Vražedné je však spojení s konkrétní životní historií člověka. Problém pak ovlivňuje profesní výkon pracovníka a zároveň to poškozuje i jeho samotného.

Kdo chce pomáhat druhým, měl by nejdříve rozumět sám sobě, znát svá slabá místa a nedostatky, vědět, jak reaguje. Například přílišný soucit. Ten musí vést k činům, má-li být prospěšný. Jinak vede k neproduktivní přecitlivělosti. Měli bychom být otevření vůči vlastním emocím a naslouchat svým potřebám, nezanedbávat je a neutlačovat.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Pomáhat bez emocí?

Proč je to vlastně takový problém? Vždyť pomáhání je ušlechtilá činnost, to nemůže přeci dopadnout jinak než skvěle. Ano, dobrý úmysl je sice základem jakékoli pomáhající profese, ale zdaleka nestačí pro kvalitní vykonávání pomoci. I s těmi nejlepšími úmysly lze jednat kontraproduktivně anebo zničit sám sebe.

Znamená to tedy, že se má člověk zcela oprostit od emocí? Jistěže ne. To není vůbec nutné a navíc si dost dobře nedovedu představit, jak by to šlo realizovat. Emoce mohou být skvělým pomocníkem, ale také nás mohou zradit. Někdy mohou být příčinou nevhodných postupů. I odborníci vyškolení pro pomáhající profese mohou v důsledku sebestřednosti nebo nedostatku zájmu ohrozit závazky, které na sebe vzali.

Je šlechetné nebýt na tomto světě jen sám pro sebe, ale zároveň je nutné si udržovat určitý odstup a nadhled.

Albert Einstein říká, že jen život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. To je krásné motto, ale může platit jen tehdy, pokud si sami umíme odpovědět na otázku po vnitřní motivaci. Odvrácenou stranou může být snaha získat moc. Dochází pak k vnímání klienta jako bezmocného tvora, který se bez naší pomoci neobejde. Jak říká docent Pavel Říčan, je třeba si neplést touhu pomoci s touhou po moci! Pocit moci lidem dělá dobře, ale znehodnocuje smysl pomoci.

Sama se účastním mnoha aktivit, kde mohu být užitečná a prospěšná druhým. Třetím rokem docházím na dětskou psychiatrii do fakultní Thomayerovy nemocnice. Sama na sobě občas pozoruji, že je náročné odolat dlouhodobému stresu a únavě. Mně osobně pomáhají pravidelné supervize, kde mohu s ostatními sdílet své zkušenosti, rady a konzultovat případné problémy. Je důležité reflektovat svůj stav a pocity (a to i ty negativní) a nezavírat před nimi oči.

Ze své zkušenosti vím, že pro psychickou pohodu není dobré si nosit potíže domů. Člověk pak o nich neustále přemýšlí, ale vlastně nevymyslí nic. Mám kolem sebe přátele a kamarády, se kterými si mohu o všem popovídat u sklenky vína a hned se svět zdá lepší a já jdu domu s čistou hlavou.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dle mého názoru je šlechetné nebýt na tomto světě jen sám pro sebe, ale zároveň je nutné si udržovat určitý odstup a nadhled. Jinak by člověk velmi snadno mohl propadnout pocitům bezmoci či deprese, a to by ho vyřadilo nejen z jeho vlastního života, ale samozřejmě i z jakékoli kooperace a sociálních kontaktů s druhými lidmi. Emoce je dobré držet v určitých hranicích. Moc emocí zkrátka škodí! A to platí nejen na poli pomáhajících profesí.

Diskuse 0