Pro dítě je zdravější, když je začleněno do života pracujícího a spokojeného rodiče, než když je středobodem světa rodiče vystresovaného a vyčerpaného.

Kamarádka Edita, maminka půlročního Adrianka, je na pokraji sil. Je na malého sama a celý den ho vláčí na rukou, protože jinak by brečel. Domácí práce dělá, když Adrian usne. Tedy pokud se ho podaří odložit. Na spánek jí zbývá šest sedm hodin, a to ještě dvakrát vstává ke kojení.

Adrianek je přitom docela normální nemluvně. Nejde o dítě nemocné, dráždivé nebo nespavé. Naopak: kypí zdravím a silou. Vnucuje se tak otázka: co je špatně, že matce bere tolik sil? A čím to, že matky, jako je Edita, nejsou žádnou výjimkou? Proč je pro dnešní rodiče péče o malé děti tak vyčerpávající? Vždyť dříve ženy zvládaly kupu dětí a ještě hospodářství.

Stejně jako Edita si to mnohdy děláme těžší, než je třeba, a dokonce než prospívá našim dětem.

Dítě nesmí plakat

Pramenem Editina problému je, že chce být ideální matkou. Noční kojení by už mohla vypustit, ale nechce. Dokonce namísto toho, aby si malého prostě přivinula a ve tmě a polospánku ho nakojila, vstává, rozsvěcí a pouští televizi. Proč? Prý proto, aby u toho neusínal a pořádně se napil. Taky nechce připustit, že by dítě plakalo, a ona se alespoň nesnažila mu pomoci.

Dítě příliš starostlivé matky nemá možnost naučit se samo zvládat frustrující situace, nemůže psychicky růst.

Podle konceptu britského pediatra a psychoanalytika Donalda Winnicotta (1896–1971) je Edita „příliš dobrou matkou“. Matka vždy trpělivá a obětavá, plnící přání dítěte pokud možno ještě před tím, než si je dítě samo uvědomí, není podle Winnicotta výhrou. Dítě takové matky nemá možnost naučit se samo zvládat frustrující situace, nemůže psychicky růst.

Nikdo jiný

Dalším z důvodů Editiny vyčerpanosti je to, že žije sama. Když ve svých čtyřiceti zjistila, že ideální muži neexistují, „pořídila“ si aspoň dítě. Tento způsob přístupu k partnerství a rodičovství dříve nebýval. Od životního partnera se nečekalo, že bude dokonalým mužem nebo dokonalou ženou, a rodičovství se neodkládalo tak jako dnes. Lidé žili ve větších rodinách a společenstvích. Miminko klidně pohlídala třeba sousedka nebo starší děti.

U přírodních národů je pak pomoc v péči a výchově ještě markantnější: dítě vychovává celá vesnice. Vzpomínám si na přednášku cestovatele J. R. Shepperda o výchově v jiných kulturách. Zejména hovořil o svých afrických zkušenostech, které mu přirostly k srdci. V tomto duchu také Shepperd odpověděl na otázku, kolik má dětí: „Biologicky tři. Prakticky jsem ale rodičem každého dítěte, které je v mé přítomnosti. Jakýkoli dospělý se v Africe chová jako rodič k jakémukoli dítěti z kmene, je‑li mu na blízku.“

Africkou vesnici Edita Adriankovi nesežene a vlastní otec jako tatínek fungovat taky nezačne. Ani Editini rodiče nepomohou – otec je již po smrti a matka trpí Alzheimerovou chorobou. To však neznamená, že se nelze obrátit jinam. Sousedé i kamarádi pomoc nabízeli. Jenže zase narážíme na Editinu touhu po ideálu – nikdo se jí jako „vhodná chůva“ nezdál. Ani já ne.

Šup do šátku

Velmi vyčerpávající je pro Editu osmikilové nemluvně „neustále vláčet“. Adriankova potřeba být v náručí je přitom přirozená. Děti chtějí být součástí života svého rodiče. Chtějí vidět, co dělá, poslouchat, co si s kým povídá atd. Nechtějí být odložené.

Splnit Adrianovi jeho potřebu ale nemusí být tak těžké. Stejně jako z máminy náruče může pozorovat svět ze šátku nebo nosítka na jejím těle. Editě by se tak uvolnily ruce, vykonala by řadu domácích prací a ve chvíli, kdy malý usne, by se mohla věnovat vlastním potřebám.

Šátky nejsou jen instrumentem k přemísťování dětí, ale způsobem péče. Umožní vám pracovat a zároveň se starat o miminko.

Aktivně se miminku věnovat – povídat si s ním, hrát si – stačí poměrně krátce. Většinu bdělého času se malý kojenec zabaví prostě tím, že se dívá, co se kolem něj děje. Musí se ovšem něco dít a on musí být v mámině (tátově) fyzické blízkosti.

Šátky nejsou jen instrumentem k přemísťování dětí, ale způsobem péče. Způsobem, který vám umožní udělat, co potřebujete, a zároveň přitom pečovat o miminko. Výzkumy ukazují, že nošené děti méně pláčou, jsou spokojenější a klidnější.

Jak to bylo dál

Editino vyčerpání se v průběhu dalšího půl roku ještě zhoršovalo. Malý stále méně spal, navíc začal lézt a pak chodit. To sice Editě na první pohled uvolnilo ruce, ona však za ním všude běhala, aby ho chytala, kdyby náhodou padal.

„Nech ho, nic se mu nestane,“ nabádám ji. „Maximálně spadne na zadek, a tam má stejně plínu.“ Edita však nesnesla pomyšlení, že by „dítě neuhlídala, aby nespadlo“.

„Hele ty se asi vyčerpávat chceš,“ říkám nakonec rezignovaně. Edita dlouho mlčí, snad poprvé to vypadá, že přemýšlí nad tím, co říkám. „A víš, že možná jo?“ řekne nakonec. „Je mi jednačtyřicet a je to mé první a asi jediné dítě. Chci si mateřství vychutnat až do dna! Jsem zralá na terapii, viď?“

„Jo, a až budeš u psychologa, tak malého hlídám, jasný?“

Raději na pohodu

Edita je extrémní příklad, ale mnozí rodiče (hlavně mámy) se dnes chovají podobně. Zbytečně se vyčerpávají, stresují a ničí, a jejich dětem to přitom neprospívá.

Je zdravější, je‑li dítě začleněno do života pracujícího spokojeného rodiče, než když je středobodem světa rodiče stresovaného a vyčerpaného.

Winnicott hovořil o dost dobré matce (good enough mother). Taková máma má své dítě ráda, ale nerezignuje kvůli němu na své vlastní potřeby. Pro dítě je dobrá máma lepší nežli máma „perfektní“.