Foto: Thinkstock.com

Syndrom vyhoření

Z nebezpečné spirály lze vystoupit, pokud rozeznáme, že to, co nás trápí, není obyčejná únava.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

23. 1. 2012

Kdysi jste s chutí a tvrdě pracovali a byli optimisty, zatímco dnes je všechno jinak? Odpovíte-li ANO na kteroukoli z následujících otázek, stojí vám text za přečtení jako podklad k zamyšlení; všechny uvedené symptomy mohou být projevem burn-out syndromu.
  • Cítíte se unavení, frustrovaní, bez iluzí?
  • Máte pocit, že pracujete stále více a přináší vám to stále menší potěšení?
  • Musíte se nutit i do běžných činností?
  • Je vám zatěžko důvěřovat ostatním?
  • Jste bez nálady, otrávení, znudění a snažíte se tento pocit přebít nějakým vzrušujícím zážitkem?
  • Pijete více alkoholu než dříve?
  • Ztrácíte potěšení ze sexuálního života?
  • Potřebujete téměř denně nějaký uklidňující prostředek a téměř každou noc prášek na spaní?

Rok 2011 byl rokem sedmatřicátých narozenin termínu burn-out, který je vcelku přesně česky překládán jako „syndrom vyhoření, vypálení či vyprahlosti.“ Jeho objevitel, Herbert J. Freudenberger, který jej popsal, v jedné z pozdějších publikací (2) přiznal, že se stal na čas také jeho obětí.

„Věnoval jsem se zabezpečování  bezplatné péče, ponechal jsem si soukromou praxi, plně jsem se věnoval rodině a práci v profesních organizacích… Aniž bych začal chápat rozsah problému, otevřel jsem bezplatnou kliniku v East Village, kde dobrovolně pracovalo několik mladých psychologů, sociálních pracovníků a lékařů, většina personálu však přicházela z ulice a potřebovala výcvik. Denně od 8 do 18 hodin jsem provozoval soukromou praxi, pak jsem pospíchal do města, kde se pracovalo do 23 hodin, a po výcvikovém sezení jsem kolem jedné až druhé hodiny směřoval domů. Čím víc jsem byl unavený, tím víc jsem se snažil… Když se mne moje žena pokoušela usměrnit, říkal jsem podrážděně, že nepřichází v úvahu, abych dělal méně, že naopak musím dělat více, protože kolem jsou desítky a stovky potřebných…“

Pokud jde o stres spojený s profesionálními aktivitami, není pochyb, že zdravotníci (podobně jako záchranáři a další pomáhající profese) nemají na růžích ustláno.

Autor dále popisuje zákonité důsledky svého zběsilého počínání: čím více se snažil, tím méně efektivní byla jeho aktivita. Doma se prakticky nevyskytoval, v práci byl předrážděný, hyperkritický ke všemu, co nebylo splněno dost přesně a dost rychle, a lidé z jeho okolí, kteří se zpočátku přátelsky tázali, co s ním je a zda něco nepotřebuje, se od něj začali odtahovat.

Přesto nebyl schopen objektivně posoudit, že něco dělá nesprávně, pociťoval pouze narůstající únavu, trvalé pocity chladu a trvalou předrážděnost. Vánoční výlet s rodinou se neuskutečnil, protože nebyl schopen vstát z lůžka a prospal v něm více než dva dny. Pokusil se tedy o jakousi reflexi svého stavu s tím, že se rozhodl, že denně o něm namluví zprávu na magnetofon, kterou si další den přehraje a bude ji analyzovat. „Když jsem si přehrával první záznam, byl jsem zcela zaskočen tónem svého hlasu. Objevil jsem v něm spoustu emocí, kterých jsem si dosud nebyl vědom: vyčerpání, hněv a vztek, depresi, aroganci a při hovoru o rodině také vinu.“

Z patofyziologického hlediska je syndrom vyprahlosti důsledkem chronického stresu a má všechny jeho atributy.

Víceméně instinktivně zvolil autor ten nejlepší postup: rozhodl se zůstat doma a dokončit svoji „autoanalýzu,“ jejímž výsledkem bylo přehodnocení vlastních postojů a chování. Místo dosud kladené otázky, „co se to kolem mne děje,“ si položil otázku obráceně a začal od úvahy, že většina problémů tkví v něm samotném. Současně pojal problém jako výzvu, což formuloval v hesle: Burn-out nepředstavuje zoufalství, ale naději. V bezprostřední budoucnosti to byla splněná naděje pro něho, protože ho však problém natolik zaujal, že se mu věnoval velmi intenzivně, stal se nadějí pro mnoho představitelů pomáhajících profesí, kteří jsou tímto stavem každodenně ohroženi.

Z patofyziologického hlediska je syndrom vyprahlosti důsledkem chronického stresu a má všechny jeho atributy. Také první popsané příznaky se podstatně více zaměřovaly na somatické pocity a potíže, které výrazně vystupovaly do popředí, a jak je ve všech krajích zvykem, jsou mezi stížnostmi na zhoršený celkový stav prezentovány dříve než příznaky psychické a poruchy v mezilidských vztazích.

Na začátku bývá stres

Abychom lépe porozuměli celkovému klinickému obrazu, je nutné si ujasnit, co si pod pojmem STRES představovat. Stres není zvýšené pracovní vypětí, nedostatek času, pocit frustrace z nedocenění, ani nedostatek spánku; to jsou STRESORY. Stres je fylogeneticky prastará reakce organismu, která má připravit jedince na útok či útěk (poplachová fáze), nebo v případě neúspěšnosti této strategie na přežití v krajně nepříznivých podmínkách (fáze rezistence). Ke zhroucení dochází, když se oba tyto postupy zcela vyčerpají.

Burn-out ve zkratce

1. Chronický pocit únavy, vyčerpání, vysílení, pocit tělesné nemohoucnosti
2. Zlost na jedince, kteří něco požadují a vyžadují
3. Nemístně sebekritické postoje za to, že nemohu požadavkům vyhovět
4. Cynismus, negativismus, předrážděnost
5. Pocit, že mě vše obtěžuje
6. Nepřiměřené emoční výbuchy kvůli nepodstatným věcem
7. Časté bolesti hlavy a trávicí obtíže
8. Úbytek, nebo naopak přibývání na váze
9. Nespavost a deprese
10. Pocit nedostatku vzduchu a zkráceného dechu
11. Podezíravost
12. Pocity beznaděje
13. Zvýšená tendence riskovat

Otáčky vražedné spirály

Poplachová fáze s především adrenergní aktivací vyvolá zvýšení celkového nabuzení (arousal), zvýšení svalového napětí, které se může projevit i třesem, a je následováno pocitem až bolestivé svalové únavy, zvýšením srdeční aktivity, mobilizací látek poskytujících energii a zvýšení přísunu krve ke svalům se zákonitým odkrvením periferie a útrobních orgánů, zrychlením dechu až hyperventilací. Přestoupí-li stresová reakce určitou mez, přestává být vnímána jako nabuzení k boji neboli předstartovní stav, ale začíná být interpretována jako úzkostí či agresivitou doprovázená chorobná symptomatologie.

Fáze rezistence je doprovázena naopak aktivací parasympatiku a ve vegetativní oblasti se zde setkáme s příznaky z GIT a dýchacího systému, stejně jako v poplachové fázi je alterovaná imunita a pokud jde o behaviorální projevy, je popisována „rezignace na teritorium,“ tedy určitá forma sociálního stažení.

Je zvýšená plačtivost a především korové hormony jsou odpovědné za zhoršení paměti a dalších kognitivních funkcí. Po určité době se objevuje fáze vyčerpání vyznačující se zhroucením se ztrátou souhry regulačních funkcí a příznaky obou uvedených okruhů spojenou s pocity vyčerpanosti a bezmoci.

První popisy (1) se zaměřovaly především na aktivované vegetativní projevy: pocit únavy až vyčerpání, pocity chladu, dechová tíseň, tenzní bolesti hlavy, často bolest dolních zad (low-back pain), nespavost, divné pocity na kůži (stresová „husí kůže“), trávicí obtíže a další.

Řada stresorů nemusí být významná pro jedince, kteří jim nepřikládají váhu, jsou však stresory z oblasti životních ztrát a pocitu ponížení, které mají téměř univerzální působnost.

psychických a behaviorálních příznaků to byly především předrážděnost na jindy neutrální podněty, plačtivost, viditelně nevyprovokované záchvaty zlosti a hněvu, objektivně patrný smutek, podrážděný tón hlasu, nekontrolované verbální projevy zlosti, podezíravost až vztahovačnost, vyhýbání se pracovním povinnostem, letargie.

Při delším sledování problematiky burn-out byly konstatovány také trvalejší osobnostní změny ve smyslu apatie, skleslosti, redukce v oblasti vyšších citů (sociální, estetické, etické), explozivity a agresivity, nebo trvale vztahovačného nastavení.

Řešení, nebo další problém?

26. – 29. ledna 2017

Komunikací k sobě (seminář)

Psychologie.cz

Ke konceptu stresu se neodmyslitelně váže pojem coping postihující různé strategie, kterými jedinec čelí jednak stresorům a jednak příznakům automaticky probíhajících stresových projevů.

Řada stresorů nemusí být významná pro jedince, kteří jim nepřikládají váhu (nedělá mi vrásky skutečnost, že můj návrh nebyl akceptován, nebolí mě porážka mého favorita, bez větší emoční reakce přijmu skutečnost, že pečivo opět podraží), jsou však stresory z oblasti životních ztrát a pocitu ponížení, které mají téměř univerzální působnost.

Za zevní stresující podmínky se považují vysoké požadavky při nízkých kompetencích, vysoká angažovanost spojená s nízkou návratností, monotónní práce, nízká úroveň sociální podpory a nedostatek času.

Jde o nastavení mého hodnotového systému (konzumně orientované osoby preferující koncept „mít“ před konceptem „být“ budou hůře snášet materiální nedostatek či ztráty), ale také o intenzitu stresoru (povodeň velkého rozsahu zasáhne řadu lidí, i ty, které přímo nepostihla).

Pokud jde o stres spojený s profesionálními aktivitami, není pochyb, že zdravotníci (podobně jako záchranáři a další pomáhající profese) nemají na růžích ustláno. Za zevní stresující podmínky se považují vysoké požadavky při nízkých kompetencích, vysoká angažovanost spojená s nízkou návratností, monotónní práce, nízká úroveň sociální podpory a nedostatek času.

Je však současně naprosto nezbytné analyzovat, kolik stresu si každý z nás vyrábí sám. Vystihuje to velice trefně stará anekdota: Dva dělníci vybalí svačinu a jeden z nich začne nadávat, že má zase ty zatracené housky se salámem. „Tak řekni manželce, ať ti dává k svačině něco jiného,“ radí druhý. „Jaké manželce?“ táže se udiveně první. „Já si připravuju svačiny sám!“

Řekni mi, jak žiješ…

Co nás přivádí do stresu? Naše (někdy nezkrotná) touha po společenském uznání, nereálné požadavky na vztahy mezi lidmi, představa, že vše „musí jít jak po másle“ a snaha tuto představu uskutečnit.

Jsou to však též myšlenkové chyby, stává se, že příliš rychle zevšeobecňujeme, že z detailu zbrkle usoudíme na celek, že máme černobílé vidění problémů. Stává se, že přeháníme závažnost potíží, přeceňujeme nepodstatné prvky nebo personalizujeme tím, že vztahujeme nepříjemné okolnosti k vlastní osobě.

…a já ti povím, jak to skončí

Odtud je už jen krok k tomu, že místo věcného řešení problémů „ad rem“ začneme jednat „ad hominem“, tedy nikoli: toto není správné řešení, ale: ty jsi blbec! První fáze strategií „coping“ tedy směřuje k tomu, že se stresový mechanismus vůbec nespustí.

Druhá fáze těchto strategií nastupuje při zvládání příznaků stresu; jde tedy do jisté míry o jakousi sekundární prevenci. Zde je opět několik možností: všichni dobře víme, jak užitečné je rozumné rozvržení práce ve vztahu k odpočinku, tělesný pohyb, který vyplavuje endorfiny, a další postupy včetně upevnění nejbližší sociální sítě. Člověk zatahovaný spirálou burn-out toto vše také dobře ví, většinou to však nerealizuje s odvoláním, že už na to nemá síly.

Nasazuje pak bohužel destruktivní strategie, počínaje sebelítostí a autoagresí ve sféře psychické, přes pokusy stres „ujídat čokoládou,“ až po chemické podpory (nikotin, kofein, alkohol, event. nějaká ta měkká droga) s velkým rizikem vývoje dalšího problému – závislosti. Zdravotníci mají navíc k dispozici celý arzenál psychofarmak s rizikem nemenším.

Jak léčit burn-out syndrom?

Nejlépe s pomocí zkušeného psychoterapeuta, který se v dané problematice vyzná a pomůže nám najít skutečný smysl naší existence.

Kudy naopak cesta nevede? Freudenberger píše, že standardně používané postupy spočívající v neangažování se, distancování se od problémů, netečnosti a dělání „mrtvého brouka“ nepomáhají.

Nechme procitnout dítě v nás a zase si hrát, přát si něco, něco jiného, než být pilným udřeným vzorňákem, o němž si ostatní myslí, že je primadona a nikdo se s ním nechce bavit, přestože to by bylo jediné, co by mu pomohlo.

Doporučuje naopak nalezení větší blízkosti k lidem, které máme rádi a na které nemáme kvůli pracovnímu tempu a následnému vyčerpání čas. Nemusí to určitě být jen sexuální partneři/partnerky, ale zkrátka lidé, s nimiž můžeme být intimní.

Transakční analýza učí, že v každém z nás dříme dítě, kterým jsme byli, když nám bylo 5–6 let, dítě se svými touhami, radostmi, ale i smutky a strachy. Nechme to dítě procitnout a zase si hrát, přát si něco, něco jiného, než být pilným udřeným vzorňákem, o němž si ostatní myslí, že je primadona a nikdo se s ním nechce bavit, přestože to by bylo jediné, co by mu pomohlo.

Naučme se aktivně vyhledávat dobré stránky života, radovat se z nich – nemusí to být zrovna jackpot ve Sportce, naučme se těšit se z maličkostí. Naučme se dobré věci dělat sami pro sebe, to není rozmazlování, to je naplnění základních psychologických potřeb. Naučme se postarat se o ně, postarat se o sebe vlídně a účinně.

1. Freudenberger HJ: Staff burn-out. J.Soc.Issues, 30, 1974, s.159–165
2. Freudenberger HJ, Richelson,G: Burn-out; The high cost of success – and how to cope with it. London, Arrow Books Ltd., 1980

Otevřít diskuzi 0