Den nezačal úplně nejlíp. Na detailech nezáleží: prostě někdo vyjádřil nesouhlas s něčím, co byla z velké části moje práce. Nestalo se vůbec nic hrozného – nic, nad čím by se „normální“ člověk vůbec musel pozastavovat. Jenomže já nejsem normální.

Já jsem nula, která se při sebemenším náznaku kritiky sesype jako domeček z karet. Protože to tak má odjakživa. Protože se to naučila od někoho, koho tehdy považovala za poloboha, a netušila, že je to taky „jen“ člověk, který ji vychovává, jak nejlíp umí, ale který taky někdy nemá svůj den, a tak to, že jí často opakuje, že něco dělá špatně (ať to udělá jakkoliv, ať se snaží sebevíc), nemusí nutně znamenat, že je vážně taková nula k ničemu.

Připomíná mi to takový ten vtip o cukroví: před Vánoci rodina slyší Nežerte to! – a po Vánocích Vy to vůbec nežerete! A teď si představte, že nikdy nevíte, jestli je před, nebo po. Ať uděláte cokoliv, vždycky máte 50% šanci, že to bude špatně… a zákon schválnosti funguje spolehlivě. Věřte pak tomu, že jste k něčemu, když jste malé dítě, které nerozumí velkému světu. Neuvěříte.

Blbé je, že i když už vám není pět, ale třicet, takže už byste tomu velkému světu rozumět měli, máte pořád v sobě to malé dítě, které se na svět zas a znovu dívá přes brýle, které mu kdysi někdo nasadil, a neumí si je z těch očí jen tak sundat.

Co víc, trestá samo sebe za věci, za které ho kdysi trestal někdo jiný, a myslí si, že to tak má být, i když je to nesmysl. Mechanismy reakce, které se do hlavy kdysi zapsaly, se spouští zas a znova, navzdory tomu, co říká rozum. Cvak, někdo zmáčkne jeden čudlík, a úzkost už jede a všechno válcuje.

Neboj, jsem tady

Dost možná to tak nemáte. Já to tak mám. A tak tady zase sedím se slzami v očích, nejradši bych se schovala před celým světem a „velká holka“ ve mně se zase marně pokouší vysvětlit tomu „malému dítěti“, co ve mně taky pořád bydlí a teď právě brečí a brečí a má pocit, že je nula k ničemu, že je přece všechno v pořádku.

Je to přece jenom práce. Žádný kvalitář nikdy nebude ve firmě oblíbený. Neber si to osobně. Nic se neděje.

Časem to malé dítě přestane brečet. Jenomže velká holka moc dobře ví, že stačí tak strašně málo, aby začalo brečet znovu – a zase ho bude muset uklidňovat a zase to bude jen na chvíli… A už je unavená. Proč se to ta malá mrcha nenaučí? Proč ten jeden čudlík ne a ne přestat fungovat zajetým způsobem?

Ano, kdysi bývalo hůř. Ta malá tu byla sama, ztracená v naprosté tmě svých zajetých mechanismů, kterými by jednoho krásného dne sežrala samu sebe zaživa, kdyby se před ní neobjevilo světlo na konci tunelu. Děkuju moc, Louise, tam nahoru. Díky You Can Heal Your Life je tu se mnou i ta velká holka, která už rozumí tomu, odkud se to všechno vzalo, a ví, že všechno je v pořádku – jen tu malou naučit, aby tomu jednou provždy uvěřila. To jí prostě nejde.

Vysvětlování nestačí a afirmace velká holka opakovat neumí, protože jim sama nevěří. A teď neví, co dál. Má to nějaké řešení? Utéct od práce kvalitáře, která holt není vždycky vděčná? Ale kam? Jinde to bude stejné, nebo horší!

Všude jsou lidi

Kdysi, snad na konci základky, abychom se líp rozhodli, kam jít dál na školu, jsme dělali nějaké testy, na základě kterých mi pak řekli, že bych se hodila na práci ve službách. Vytřeštila jsem tehdy nechápavě oči. Já a ve službách? Tam jsou přece lidi! Moc lidí! A lidi mě nesnáší a já to s nimi neumím…

Poslední dobou nad tím občas přemýšlím, ale ta představa mě děsí pořád stejně. Musím uznat, že bych mnohem radši dělala něco pro někoho (samozřejmě pokud to nebude v rozporu s mým vědomím a svědomím), než abych někoho nutila do něčeho, co dělat nechce (což je běžná součást práce kvalitáře). Jenže nic jiného, než dělám teď, stejně neumím. A když už by se něco našlo, tak něco nekvalifikovaného za cenu poloviční výplaty. A ten byt pak bude splácet kdo, hmm?

Hlavně taky není kam utéct. Jak řekl můj „skoro‑švagr“ na otázku, jak se má v nové práci: všude jsou lidi. A já se navíc snažím utéct hlavně sama před sebou. Jenže jak dlouho spolu budeme bojovat, přemáhat se, nutit se jít dál? Jak dlouho potáhnu tu malou za sebou jako kouli na noze? Do konce života? Jestli ano, tak už aby ten konec byl!

Chtělo by to nějaké další světlo na konci tunelu, nějakou zaručenou kuchařku na to, jak se té malé mrchy konečně zbavit, ďáblík na skvrny na duši nebo tak něco. Pohádky přece mívají dobrý konec, ne?

Hanka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.