Že jsou věřící lidé v životě spokojenější, není žádná novinka. Nedávný výzkum poodhalil, proč tomu tak je. Klíčem není víra jako taková, ale její sociální aspekt, tedy především síla náboženské komunity.

Poslední předvánoční číslo odborného časopisu American Sociological Review se tematicky věnovalo i otázce náboženství. Prezentovalo výsledky výzkumu „Náboženství, sociální sítě a životní spokojenost“, který se snažil vysvětlit, proč jsou lidé chodící do kostela ve svých životech šťastnější a spokojenější než lidé nevěřící. Co je tedy tou „tajnou přísadou“ náboženství, která údajně zaručuje mentální zdraví?

Všechno je to o lidech

Vedoucí výzkumník Chaeyoon Lim z Univerzity Wisconsin‑Madison shrnul zjištění výzkumu následovně: „Naše studie přináší přesvědčivé důkazy, že za životní spokojeností se skrývají spíše sociální aspekty náboženství než teologie nebo spiritualita. Opravdu za tím není jen samotné chození do kostela, naslouchání ceremoniím a modlení se, ale v první řadě vytváření intimních sociálních sítí.“

Za tajnou ingredienci náboženství, která dělá lidi šťastnějšími, tak Chaeyoon Lim a jeho spoluřešitel, známý sociolog Robert D. Putnam, považují především hlubší přátelství vybudovaná v rámci náboženských komunit.

Lim s Putnamem pracovali se sekundárními daty z výzkumu „Faith Matters“ (Na víře záleží). Tato panelová studie zkoumala v letech 2006 až 2007 reprezentativní vzorek dospělých Američanů a její výsledky byly detailně představeny v nedávno vydané knize „American Grace“ od autorů Putnama a Davida E. Campbella.

Analýza dříve sesbíraných dat ukázala, že celých 33 procent respondentů, kteří pravidelně navštěvovali bohoslužby a měli několik blízkých přátel v rámci náboženské komunity, sami sebe označili za „extrémně spokojené“ se svými životy (na škále od jedné do deseti označili desítku).

Z respondentů, kteří chodili do kostela jen několikrát ročně, ale přesto zde měli několik blízkých přátel, se jich za extrémně spokojené označilo 23 procent.

Pro porovnání vezměme pár dat, jež vypovídají o lidech bez přátel v náboženské obci. Za extrémně spokojené se označilo jen 19 procent lidí, kteří sice chodili pravidelně do kostela, ale neměli zde přátele. Stejné procento takto spokojených lidí pak najdeme ve skupině, která do kostela nikdy nechodila a neměla zde ani žádné přátele.

Každý potřebuje někam patřit

Na první pohled tedy najdeme nejvíce subjektivně šťastných lidí mezi věřícími, kteří svou víru sdílejí se svými přáteli, ačkoli záleží i na tom, jak často bohoslužby navštěvují.

Vysvětlení je poměrně jednoduché – každý člověk potřebuje mít pocit, že někam patří. Jak doplňuje Lim: „Jednou z důležitých funkcí náboženství je dát lidem pocit náležitosti k morální komunitě založené na náboženské víře.“

A i když tato komunita může být vzdálená nebo abstraktní, úzký okruh bližších přátel, kteří sdílejí podobnou identitu, činí celou náboženskou komunitu pro jedince uchopitelnější a skutečnější.

Výsledky výzkumu byly konzistentní napříč třemi hlavními křesťanskými tradicemi USA, tedy mezi katolíky, protestanty a evangelíky. Podobný model se nabízel i v odpovědích Židů a vyznavačů mormonské víry, ale jejich vzorek nebyl dostatečně reprezentativní. Je nicméně pravděpodobné, že vysoký význam přátelství v rámci náboženské komunity bude mít globálnější platnost.