Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Taky jste lepší než ostatní?

Vnímat sebe sama jako dobrého je obecnou tendencí naší mysli. Má na to své mechanismy.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

8. 4. 2013

Pravděpodobně se domníváte, že jste čestnější než většina lidí. To si totiž myslí skoro všichni, odsouzené zločince nevyjímaje. Jak je to možné?

Vzpomínám na rozhovor dvou žen na téma úplatků. Profese jednu z nich vystavovala pokušení úplatky přijímat, druhou úplatky dávat.

  • „Lidi jsou vyloženě sprostý. Chtěj po mně, abych udělala podvod, který jim přinese miliony. A mně za to nabídnou směšných pár tisíc! Férové by bylo nabídnout mi půlku,“ rozčilovala se jedna.
  • „Ne. Neféroví jsou úředníci. Vyjít mi vstříc pro ně znamená jedno razítko – ale co oni za to nechtějí!?“ oponovala jí druhá.


Když jsem se jim přimíchala do hovoru a namítla, že úplatky jsou nemorální jako takové, principiálně by neměly být nabízeny a už vůbec ne přijímány, pustily se do mě svorně obě. S mnohem větší vervou, než jak se hádaly mezi sebou. Jako bych píchla do vosího hnízda. Jedna na mě křičela, ať jí laskavě zajistím odpovídající plat za slušnou práci; druhé mám zase zařídit razítko, na které má právo. Pak prý mohu něco povídat.

Nechápavá, nepřející a namyšlená

Obě ženy se přitom považují za čestné osoby s vysokou morálkou. To ve společnosti je to špatně nastavené, ony pouze reagují. Já jsem pak v jejich očích nechápavánepřející.

Podobně jsem se od spolužáků dozvěděla, že jsem namyšlená, když s hrdostí povídám o svojí diplomové práci. „Každý jsme to tak trochu ošulili, ne?“ vysvětlil mi jeden z nich. Ošulit diplomku tedy je v pořádku, s hrdostí hovořit o diplomce neošulené nikoli.

Závist, lakota, podvody – to vše vnímáme a odsuzujeme mnohem lépe u druhých lidí. Pokud se druzí chovají nečestně, je to proto, že jsou nečestní, pokud se nečestně chováme my, dohnaly nás k tomu okolnosti nebo nějaká bohulibá motivace s nezamýšleným vedlejším efektem.

Zvěrstva v koncentračních táborech páchali příkladní otcové od rodin, kteří „plnili rozkazy“. Udavači gestapu jen „říkali pravdu“.

Tendence vnímat sebe sama jako dobrého je obecnou tendencí naší mysli. Disponujeme řadou psychologických mechanismů, jež nám to umožňují.

Na vině je oběť

Ještě více zarážející než u drobných úplatků a ošulených diplomek je představa o vlastní morálnosti u pachatelů násilných trestných činů. Jak je možné, že se za charakterní jedince považují i ti, kteří druhým viditelně ublížili?

Klíčem k pochopení jejich pozitivního sebeobrazu pro mě byly například práce Havlíka (2010), Gerlové a kol. (2008). Volně dle nich:

  • „Moje mašina burácí, až uši zaléhají. Kdo neslyší a neuhne, má smůlu,“ vyjádřil se motocyklista, který na přechodu zabil sedmiletého chlapce.
  • „Nemohu za to. Byl to mikrospánek,“ ospravedlňuje se sedmatřicetiletý profesionální šofér, který zavinil již třiatřicátou dopravní nehodu.
  • „Tím, jak byla oblečená, si o to přímo říkala,“ domnívá se pachatel znásilnění.
  • „Kdyby mě manželka neodmítala, nemusel bych exhibovat,“ hájí se exhibicionista.

Poškození oběti je bagatelizováno, vina je přesouvána na oběť, na společnost, na okolnosti…

Žebříček hodnot

Dalším mechanismem, jímž dochází k ubližujícímu chování za současného zachování pozitivního sebeobrazu, je prosté nadřazení jedné hodnoty nad hodnoty jiné, občas za spolupůsobení zkresleného vnímání reality.

Za charakterní se takto považovali i mnozí nacisté páchající zvěrstva v koncentračních táborech. Tito často příkladní otcové od rodin a citliví ke zvířatům např. jen „plnili rozkazy“. Udavači gestapu zase „říkali pravdu“, lhát se přeci nemá…

Skutečnost nebývá černobílá a příkré odsudky, stejně tak jako absolutní nadřazení jedné hodnoty nad jiné, dobro světa nezvyšují, ba právě naopak.

Ostatně: i zrůdné hony na čarodějnice v raně novověkém křesťanstvu byly motivovány snahou vymýtit ďábla.

Vědomí vlastního stínu

Diskuse pod článkem Dítě nechci. Nebo chci? se točila okolo příběhu ženy, jež bez souhlasu a vědomí partnera po několika letech vztahu vysadila antikoncepci, ochotná postarat se o dítě sama. V názorech pod článkem byla odsouzena:

  • Je to pěkná sviňárna.
  • U mě by tím partnerka skončila a o nějakém pokračování našeho vztahu by nemohla být řeč.

Odsuzující komentáře mne neudivují. Je lákavé a jednoduché zavrhnout druhého, obzvláště neříkáme-li mu to do očí. Pohoršení, jež vyjadřujeme nad nemorálním jednáním druhých, nás navíc staví do lepšího světla. Prezentujeme se jako charakterní před ostatními a cítíme se lépe před sebou samými.

Skutečnost však nebývá černobílá a příkré odsudky, stejně tak jako absolutní nadřazení jedné hodnoty nad jiné, dobro světa nezvyšují, ba právě naopak. Však i ty čarodějnické procesy ďábla ze světa nevymýtily, ale spíše jej na svět přiváděly.

Byl to ode mě podvod, a bývala bych pochopila, že na mě Karel už v životě nepromluví. Ale to, že mě přijal i s mým selháním, mě znovu utvrdilo v mojí lásce.

Zkusme domyslet, jaké důsledky by mělo, kdyby se pan Karel zachoval tak, jak navrhovali někteří diskutující čtenáři, kdyby svou ženu zapudil. Absolutní odsouzení od milovaného muže by způsobilo zase ztrátu její důvěry – ztrátu důvěry v to, že lidé si mohou odpouštět. Vzájemná nedůvěra by se přenesla do dalších vztahů expartnerů, vryla se do mozku dítěti a táhla světem dál.

Skutečný pan Karel naštěstí svou ženu nezavrhl. Odpustil jí její selhání a příběh se vyvíjí úplně jiným směrem. Pestrost života a mnohost hodnot myslím dobře ilustrují slova samotných protagonistů:

  • Karel: „Že je Veronika mrcha mě nikdy ani nenapadlo, po osmi letech života s ní jsem dobře věděl, že je to hodná ženská. To já jsem roky zanedbával její potřebu… A vlastně je zajímavé, že mluvíme o jejím selhání, protože svým způsobem byla silnější než já. Já bych sílu udělat tak vážné rozhodnutí v sobě nenašel…“
  • Veronika: „Byl to ode mě podvod, a bývala bych pochopila, že na mě Karel už v životě nepromluví. Ale to, že mě přijal i s mým selháním, mě znovu utvrdilo v mojí lásce, důvěře a obdivu k němu. Miluju ho od té doby snad ještě víc než předtím.“

Pozitivní vývoj v příběhu Karla a Veroniky umožnila skutečnost, že oba vnímali pozitivní stránky toho druhého a byli ochotni připustit negativní stránky svoje. Naopak jsem si již nesčetněkrát uvědomila, že lidé, kteří selhání druhých nejostřeji odsuzují a přednášejí o své čestnosti a poctivosti, nebývají ani zdaleka těmi nejčestnějšími a nejpoctivějšími.

Literatura:
Freud, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál.
Gerlová, E., Weiss, P., Ptáček, R. (2008): Implicitiní teorie a kognitivní distorze u pachatelů sexuálních deliktů. Československá psychologie. LII (5) 493–499.
Havlík, K. (2010): Osudová střetnutí. Rozhovory s lidmi, kteří přežili dopravní nehodu. Praha: Triton.

Diskuse 0