Co je pravdy na tom, že si do života sami přitahujeme události, které nás potkají?
Jsi pesimista, nebo optimista? Věříš lidem, nebo ne? Věříš v dobré konce, nebo spíš věci dopadají špatně? Dokážeš se na druhé spolehnout, nebo si raději všechno uděláš sám? Je jasné, alespoň většině z nás, že svět není černobílý. Na takové otázky byste asi odpověděli: „Jak kdy, jak komu, záleží na situaci…“ Ale pravda je taková, že k jedné z odpovědí, k nějakému postoji máme prostě sklony.
Jeden můj klient mi nedávno řekl: „Kdybyste zažil to, co já, byl byste také pesimista a lidem nevěřil!“ Ve třech krátkých příbězích se pokusím ukázat, že naše postoje k druhým a naše prožívání světa nejsou jen reakcí na to, co se nám kdy stalo. Náš vztah se světem tvoří naši budoucnost.
Na rodinnou terapii přišel devítiletý Filip s oběma rodiči. Důvodem návštěvy byla velká úzkost chlapce při ranním odchodu do školy. Při předchozím telefonickém domlouvání společného sezení jsem si zpočátku myslel, že půjde o některou z forem školní fobie, a účast celé rodiny jsem považoval za nutnou nejen kvůli věku dítěte, ale také pro efektivní řešení situace se školou.
Brzy jsem ale pochopil, že jde o něco jiného. Od Filipa jsem se dozvěděl, že „venku je to přeci hodně nebezpečné, v MHD řádí zloději, před školou mohou čekat násilníci a po ulicích se toulají lidé, kteří by mi mohli ublížit...“
Tento zúzkostňující pohled na svět podpořili rodiče několika historkami – o ukradeném mobilu z aktovky syna, o partě kluků, kteří mu vyhrožovali, o zřejmě nemocné či opilé paní, která na ulici vykřikovala vulgarity…
Zejména maminka jela na této vlně a pro úzkosti syna měla velké pochopení. Otec sice bručel, že to syn s manželkou přehánějí, ale hned přidal pár vět o nebezpečí, číhajícím ve velkoměstě na každém rohu.
Co s tím? Filip začal jezdit do školy sám, rodiče o něj měli strach a jeho úzkostnější povahu evidentně přiživovali vlastní úzkostí. Jde tedy o potíže v separačním procesu syna při zachování dostatečného bezpečí. Na druhou stranu – rodina neprožívala a nepopisovala nereálné situace, něco na tom prostě je!
Při cestě vlakem jsem v jednom kupé nedobrovolně poslouchal rozhovor dvou mladých žen, které trávily letní měsíce v Německu jako au pair. První slečna vyprávěla příběh skvělého léta, plného zajímavých setkání s novými lidmi, dobré práce s fajn dětmi, zkušenosti s rodinou dětí, se kterou se dalo na všem domluvit.
Druhá slečna se zase tak dobře neměla – vyprávěla o problematické rodině, hlavně s maminkou dětí nešlo moc vyjít, děti protivné a neposlušné, ve volném čase nuda. Říkal jsem si, že ta druhá měla prostě smůlu na rodinu.
Jenže rozhovor se dál ubíral pro mne nečekaným směrem: „Jak to, že ty máš už potřetí štěstí a já smůlu?“ „Možná proto, že to štěstí přitahuju svým optimismem.“
Po letním táboře ke mně na psychoterapii dorazila šestnáctiletá slečna Iva s tím, že se u ní výrazně zhoršila potřeba dokola kontrolovat, zda je doma vše v pořádku a nikomu nic nehrozí – několikrát denně prohlížela plynový sporák, karmu v koupelně, zavřené vchodové dveře, hadice u pračky i elektrické pojistky.
Svěřila se, že určité pocity úzkosti měla už více než půl roku, ale kontrolující chování bylo jen výjimečné. Na letním táboře působila jako praktikantka a během služby její skupinky dětí v kuchyni se jeden malý táborník zranil, což si pak hodně vyčítala.
Pocity viny u dívky, traumatizované zraněním svěřence, za kterého cítila zodpovědnost, proměnily na podkladě úzkostné povahy svět v potenciální nebezpečí a blízké osoby v ohrožený druh. Navzdory diagnóze obsedantně kompulzivní poruchy, která je jistě léčitelná, ale psychoterapii docela odolává, postupovala léčba velmi dobře.
Po několika sezeních potíže Ivy ustoupily a já z příjemného překvapení přešel do fáze, ve které jsem si myslel, že už je celá věc za námi. Pak jsme se setkali po srazu účastníků letního tábora a já byl opět překvapený.
Iva šokovaně líčila situaci, která proběhla na zmíněném srazu: „Nerozumím tomu. Na táboře jsme si těsně po úrazu celou situaci probrali a shodli jsme se – měla jsem dávat větší pozor, úraz vypadal ošklivě (nakonec to dobře dopadlo), prostě jsme se shodli. Teď to každý zúčastněný viděl jinak, jakoby si to každý jinak pamatujeme.“
Ivu velmi překvapilo, že se po čase z jednoho příběhu stalo příběhů několik. Většina z nich ji zcela „osvobodila“, vinu dávali zraněnému táborníkovi. „Takže jsem se asi trápila úplně zbytečně!“
Když se mé kolegyně-psycholožky zeptala její pětiletá dcera, jestli je na světě víc lidí hodných, nebo zlých, kolegyně jí odpověděla: „Když to nepokazíme my rodiče, tak bude víc lidí hodných.“
Je jasné, že pocit důvěry a bezpečí neovlivňují od útlého věku dětí jen jejich rodiče. Pokud se jim však podaří zajistit pro své ratolesti bezpečný a láskyplný domov, výrazně tím pomohou vytvořit u dětí pozitivní životní scénář – schopnost ty špatné zkušenosti opravit novými, dobrými.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min
Pokud porozumíme způsobům, jak náš organismus reaguje na trauma, můžeme se postupně zotavit.
12 min