Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Tati, jsou lidé spíš dobří, nebo zlí?

Co je pravdy na tom, že si do života sami přitahujeme události, které nás potkají?

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek

25. 10. 2016

Jsi pesimista, nebo optimista? Věříš lidem, nebo ne? Věříš v dobré konce, nebo spíš věci dopadají špatně? Dokážeš se na druhé spolehnout, nebo si raději všechno uděláš sám? Je jasné, alespoň většině z nás, že svět není černobílý. Na takové otázky byste asi odpověděli: „Jak kdy, jak komu, záleží na situaci…“ Ale pravda je taková, že k jedné z odpovědí, k nějakému postoji máme prostě sklony.

Jeden můj klient mi nedávno řekl: „Kdybyste zažil to, co já, byl byste také pesimista a lidem nevěřil!“ Ve třech krátkých příbězích se pokusím ukázat, že naše postoje k druhým a naše prožívání světa nejsou jen reakcí na to, co se nám kdy stalo. Náš vztah se světem tvoří naši budoucnost.

Nebezpečí tam venku

Na rodinnou terapii přišel devítiletý Filip s oběma rodiči. Důvodem návštěvy byla velká úzkost chlapce při ranním odchodu do školy. Při předchozím telefonickém domlouvání společného sezení jsem si zpočátku myslel, že půjde o některou z forem školní fobie, a účast celé rodiny jsem považoval za nutnou nejen kvůli věku dítěte, ale také pro efektivní řešení situace se školou.

Brzy jsem ale pochopil, že jde o něco jiného. Od Filipa jsem se dozvěděl, že „venku je to přeci hodně nebezpečné, v MHD řádí zloději, před školou mohou čekat násilníci a po ulicích se toulají lidé, kteří by mi mohli ublížit…“

Tento zúzkostňující pohled na svět podpořili rodiče několika historkami – o ukradeném mobilu z aktovky syna, o partě kluků, kteří mu vyhrožovali, o zřejmě nemocné či opilé paní, která na ulici vykřikovala vulgarity…

Zejména maminka jela na této vlně a pro úzkosti syna měla velké pochopení. Otec sice bručel, že to syn s manželkou přehánějí, ale hned přidal pár vět o nebezpečí, číhajícím ve velkoměstě na každém rohu.

Co s tím? Filip začal jezdit do školy sám, rodiče o něj měli strach a jeho úzkostnější povahu evidentně přiživovali vlastní úzkostí. Jde tedy o potíže v separačním procesu syna při zachování dostatečného bezpečí. Na druhou stranu – rodina neprožívala a nepopisovala nereálné situace, něco na tom prostě je!

  • Při zemi se držící hypotéza bude znít: Strach o sebe či o blízkého posouvá obecně vnímání světa do obrazu „válečné zóny“ a vyvolává v nás primitivní pohotovost k útěku či útoku. A je to nakažlivé.
  • A jaká jsou fakta? Nejen zkušenost psychologů, ale i výzkumy potvrdily, že úzkost rodiče se přenáší na dítě a že dítě přebírá výrazy i postoje svých rodičů.

Mám smůlu na lidi

Při cestě vlakem jsem v jednom kupé nedobrovolně poslouchal rozhovor dvou mladých žen, které trávily letní měsíce v Německu jako au pairPrvní slečna vyprávěla příběh skvělého léta, plného zajímavých setkání s novými lidmi, dobré práce s fajn dětmi, zkušenosti s rodinou dětí, se kterou se dalo na všem domluvit.

Druhá slečna se zase tak dobře neměla – vyprávěla o problematické rodině, hlavně s maminkou dětí nešlo moc vyjít, děti protivné a neposlušné, ve volném čase nuda. Říkal jsem si, že ta druhá měla prostě smůlu na rodinu.

Jenže rozhovor se dál ubíral pro mne nečekaným směrem: „Jak to, že ty máš už potřetí štěstí a já smůlu?“ „Možná proto, že to štěstí přitahuju svým optimismem.“

  • Mírně šílená hypotéza: To, jací jsou druzí, záleží na naší interakci s nimi. A tuto interakci zase velmi ovlivňuje míra důvěry či nedůvěry ve svět obecně.
  • Fakta: Erik H. Erikson shrnul poznatky vývojové psychologie do teorie osmi věků člověka. Pro zdravý psychický růst musíme v každém období úspěšně zvládnout jedno velmi důležité životní téma. Získat si důvěru ve svět je hned prvním úkolem prvního roku života. Svět bez naší přiměřené důvěry není bezpečný, obtížně se v něm osamostatňujeme a navazujeme blízké vztahy.

Něco zlého se stane

Po letním táboře ke mně na psychoterapii dorazila šestnáctiletá slečna Iva s tím, že se u ní výrazně zhoršila potřeba dokola kontrolovat, zda je doma vše v pořádku a nikomu nic nehrozí – několikrát denně prohlížela plynový sporák, karmu v koupelně, zavřené vchodové dveře, hadice u pračky i elektrické pojistky.

Svěřila se, že určité pocity úzkosti měla už více než půl roku, ale kontrolující chování bylo jen výjimečné. Na letním táboře působila jako praktikantka a během služby její skupinky dětí v kuchyni se jeden malý táborník zranil, což si pak hodně vyčítala.

Pocity viny u dívky, traumatizované zraněním svěřence, za kterého cítila zodpovědnost, proměnily na podkladě úzkostné povahy svět v potenciální nebezpečí a blízké osoby v ohrožený druh. Navzdory diagnóze obsedantně kompulzivní poruchy, která je jistě léčitelná, ale psychoterapii docela odolává, postupovala léčba velmi dobře.

Po několika sezeních potíže Ivy ustoupily a já z příjemného překvapení přešel do fáze, ve které jsem si myslel, že už je celá věc za námi. Pak jsme se setkali po srazu účastníků letního tábora a já byl opět překvapený.

Iva šokovaně líčila situaci, která proběhla na zmíněném srazu: „Nerozumím tomu. Na táboře jsme si těsně po úrazu celou situaci probrali a shodli jsme se – měla jsem dávat větší pozor, úraz vypadal ošklivě (nakonec to dobře dopadlo), prostě jsme se shodli. Teď to každý zúčastněný viděl jinak, jakoby si to každý jinak pamatujeme.“

Ivu velmi překvapilo, že se po čase z jednoho příběhu stalo příběhů několik. Většina z nich ji zcela „osvobodila“, vinu dávali zraněnému táborníkovi. „Takže jsem se asi trápila úplně zbytečně!“

  • Nejšílenější hypotéza: Náš pocit ze světa a ze sebe v něm netvoří příběhy tak, jak se staly, ale takové, jaké zapadají do našeho pohledu na svět a na sebe. Vytvoříme si scénář, který má tendenci sám sebe potvrzovat.
  • Fakta: Výzkum skutečně potvrdil, že s časem se společně prožitý příběh u jednotlivých účastníků v paměti mění, dochází k výběrovému přesunu důležitosti věcí, které se odehrály, ke změně hodnocení, k selektivnímu zapomínání.

Když se mé kolegyně-psycholožky zeptala její pětiletá dcera, jestli je na světě víc lidí hodných, nebo zlých, kolegyně jí odpověděla: „Když to nepokazíme my rodiče, tak bude víc lidí hodných.“

Je jasné, že pocit důvěry a bezpečí neovlivňují od útlého věku dětí jen jejich rodiče. Pokud se jim však podaří zajistit pro své ratolesti bezpečný a láskyplný domov, výrazně tím pomohou vytvořit u dětí pozitivní životní scénář – schopnost ty špatné zkušenosti opravit novými, dobrými.

Diskuse 0

Jan Kulhánek

Klinický psycholog, psychoterapeut