Život dělá smysluplným hluboké prožívání a blízkost. Čím plněji žijeme, tím smysluplněji život cítíme. Čím autentičtější a otevřenější vztahy máme, tím raději jsme na světě a tím méně se obáváme konce. Smrt blízkého nám paradoxně může pomoci začít opravdu žít.

S klienty celkem často zažívám pocit obohacení. Noří se do sebe, statečně otevírají těžká témata a já si kolikrát během sezení nebo po něm říkám, jak já to s tím či oním tématem právě teď aktuálně vlastně mám. To je takový můj vnitřní dialog, se kterým klienty běžně neseznamuji. Beru to tak, že terapie je klientův prostor, a já osobně jsem zdrženlivější.

To je ale právě ta otázka. Být spíš zdrženlivý, nebo naopak víc otevřený, sdílný a autentický? Do jisté míry to závisí na psychoterapeutickém vzdělání toho kterého terapeuta, nakonec ale stejně nacházíme přístup, který nám je osobně jaksi nejbližší. Já jsem stále na cestě hledání toho mého osobitého stylu.

Slzy pro tátu

Nedávno se mi ale na terapii stala trochu neobvyklá věc, která mě přiměla k uvažování a nakonec i k napsání tohoto článku. Moje klientka Julie začala na sezení mluvit o tátovi, který jí před dvěma lety zemřel. To pro nás nebylo žádné nové téma. Julie o něm mluvila už vícekrát. Nikdy si ale zatím nedovolila jeho ztrátu odtruchlit. I když jsme si o něm na předchozích sezeních už povídaly, bylo to povídání vždy věcné, racionální, bez emocí.

Chci Julii zprostředkovat to, že jsem s ní, že jejímu příběhu rozumím. Ale nejde mi to doříct, protože mě taky přemáhá pláč.

Tentokrát je to ale jiné. Julie sedí v křesle, vypráví o tom, jak doma probírá tátovo oblečení, a slzy se jí derou do očí. Kus po kusu bere oblečení do rukou, přivoní si, odloží. Navždy. Nechá si jen tátovu bundu, kterou chce nosit.

Julie brečí, nesnaží se slzy skrýt ani je zastavit. Táta jí chybí, nestihli to spolu, neměli dost času. Cítím s ní a taky si zároveň v hlavě promítám svůj vlastní příběh. Julie má pocit, že to s tátou propásla, že už to nikdy nenapraví a že i její život tím pozbývá na smyslu. „Proč mám žít, když on nežije?“

Chci Julii zprostředkovat to, že jsem s ní, že jejímu příběhu rozumím a že přesně ta blízkost, kterou mezi námi cítím a kterou Julie svojí otevřeností vytvořila, dělá život smysluplným. Hluboké prožívání a blízkost. Chvíli si to v hlavě promýšlím a pak Julii říkám o smrti mého otce. Ale nejde mi to doříct, protože mě taky přemáhá pláč.

Mísí se ve mně pocit překvapení s takovým tím – tak to prostě je. Běžně se s klienty takhle neodhaluju. Narážím tak v sobě na otázku, jestli je tohle zrovna mé problematické téma, nebo jsem prostě autentická. Zřejmě obojí.

Když odejde někdo blízký

Tenhle silný moment s Julií mě vedl ke zkoumání prostoru mezi klientem a terapeutem. Jedna terapeutická škola učí velké neutralitě a zdrženlivosti, jiná podporuje osobní a otevřený vztah terapeuta ke klientovi.

U Julie jsem si při rozmluvě o smrti jejího otce a o smyslu jejího života hodně uvědomila, že jde o schopnost a možnost zažívat blízkost, otevřenost a autentičnost. Smysl života je něco, co ladíme v podstatě celý život. Čím plněji žijeme, tím smysluplněji život cítíme. Čím autentičtější a otevřenější vztahy máme, tím raději jsme na světě a tím méně se obáváme konce. Smrt blízkého nám paradoxně může pomoci začít opravdu žít. Proč marnit život, který oni už nemají?

Zdá se mi dost podstatné, v jaké fázi vztahu rodič zemře a v jaké fázi života se nachází pozůstalý.

Zároveň si moc dobře uvědomuji, že se smrtí blízkého může umřít kousek nás, v nás. A mohou se prohloubit pocity marnosti a životní bezesmyslnosti, které jsme už většinou znali z doby předchozí.

Celkem často si s klienty kladu otázky:

• Jak obrátit zkušenost se smrtí někoho blízkého v něco životadárného? Jak z toho načerpat?
• Jak pocítit, že umřel‑li někdo blízký, umřu opravdu i já, a mám tedy jen omezený čas, který chci a toužím naplnit až po okraj?

Tuhle otázku si kladu i při setkávání s Julii. Jak jí umožnit zacítit, že život má smysl i v momentu (a právě v momentu), kdy jí zemřel táta? Jak to udělat, aby pocítila, že teď žije sama za sebe a táta žije v ní? Že to celé jede dál a ona potřebuje chytnout opratě do svých rukou?

Chytit novou chuť do života

Přijde mi, že od svých rodičů potřebujeme ledacos načerpat a nasát a někdy je to tak komplikované, že na to nestačí ani půlka života, někdy ani celý život. Zdá se mi dost podstatné, v jaké fázi vztahu rodič zemře a v jaké fázi života se nachází pozůstalý.

Julii se to opravdu netrefilo ani v jedné rovině. Táta zemřel ve fázi, kdy se konečně začali k sobě přibližovat a Julie ho začala díky své vlastní aktivitě (která byla sebeposilující) postupně lépe poznávat. Tátovou smrtí se přeťalo vzájemné úsilí leccos dohnat a doladit. A to bolí. Marnost je tu.

Sama Julie ještě nemá svou vlastní rodinu, ke které by se mohla obrátit, ve které by byla uhnízděná. Nemá děti, u kterých by zažívala, že je potřebná. S komplikovanou mámou jakoby zůstala sirotkem. A tak od čeho se odpíchnout, kde začít? Co dává smysl?

Tenhle článek jsem napsala hlavně pro Julii. Chci jí poděkovat za podněty k přemýšlení, za upřímnost a taky za snahu to pro sebe nějak vybojovat. A boj je to někdy dost těžký.

Já Vám fandím, Julie, a zajímalo by mě, co by to chtělo. Co by to chtělo, abyste chytla novou chuť do života? Do vlastního, jen vlastního života? Kudy na to? Třeba se taky leccos dozvíme z reakcí čtenářů. Třeba něco napíšete i Vy sama.