Dívat se kriticky na vývoj kteréhokoliv oboru může být zajímavé, ale může to být také nuda. Dělat si šoufky z jeho chyb vyvolaných neznalostí, zkombinovanou s nepatřičnou pýchou, je vždycky vděčné. Podívejme se, jak se to povedlo Nathanu Belofskému v knize Podivná medicína.

Prospěšné pro všechny by bylo, kdyby takový komentátor dotáhl text až k dnešku a stejně nesmlouvavě se podíval na současnost a na její chyby. Do toho se ale mnoha kritikům nechce. Nicméně je‑li zdrojem humoru pocit nadřazenosti, zapomenutí na to, co nás trápí dnes a pobavený pohled na hloupost generací předchozích, nám úsměv na tvář nesporně vyloudí. Humor pak dovolí i leccos přijmout.

Publikace amerického právníka nabízí směsici vesměs hororových medicínských příběhů, od řek babylonských přes středověk, heroické období osvícenství až po padesátá léta minulého století, proti níž je změť Cimrmanových slepých uliček dětským bludištěm na Petříně.

Medicína skutečně nebyla humánním počínáním. Autor sám k tomu říká: Od dob Hippokrata až po relativně nedávnou dobu lékařská profese napáchala více škod než dobra. Na dotaz, kde vidí cílovou čtenářskou skupinu, koho kniha zaujme, odpovídá: Řekl bych, že  milovníky historie, medicíny nebo biografií a každého, kdo oceňuje nekonvenční a zajímavé historické lahůdky.

Milovníky historie chci tedy upozornit, že se jedná pouze o její temnou část, nezasazovanou už – kromě datace – blíže do žádného sociálního, ani kulturního kontextu. Jde většinou o kuriózní anekdotické příběhy a léčebné postupy z jednotlivých historických období podávané odlehčenou formou; navzdory krutému a tragickému obsahu, což je zdrojem i esencí svérázného humoru.

Jako milovník historie jsem se cítil ošizen. Babylonské medicíně je věnováno doslova pár stránek, z Egypta mi chybí údaj, že právě zde vymysleli, že hysterie vzniká tak, že děloha se utrhne a courá po těle a tam, kde se přicucne tropí neplechu. A že je třeba ji dostat zpátky buď vykuřováním, nebo vkládáním sošky posvátného ptáka Ibise do vaginy. A že toto převzali Řekové a dle názvu dělohy – hysteron – tuto chorobu pojmenovali. A že Ambroise Paré, mnohokrát v textu zmiňovaný, vymyslel vykuřovací pesar, který se používal ještě začátkem 20. století.

Když už se budu věnovat sběru drbů a hanebných skutků kohokoliv a čehokoliv, nenechám si ujít takovou perlu, jakou je skutečnost, že slavná scéna zachycená na Fleuryho obraze se nikdy nekonala v Pinelově režii. Velkolepé osvobození šílených žen v Bicêtre zajistil jeho laický spolupracovník Pussin a legendu putující 200 let učebnicemi vymyslel Pinelův syn.

A pozor, s Cerlettim se to také mělo jinak, než jak to podává autor. Šoková léčba a léčba křečemi byla již v plném proudu a šlo o to, čím šoky vyvolávat. Byl už známý kardiazol, inzulín, pacienty tenrát také zkoušeli dusit oxidem uhličitým a hledalo se, co by se dalo ještě použít.

Cerletti šel z práce domů a zastavil se u řezníka, ten však neměl požadovaný kus masa, a tak poslal svého věrného zákazníka do přilehlých jatek, aby si nechal kýženou porci uříznout. A tam psychiatr spatřil, jak tele před porážkou nejprve omráčili elektrickým proudem, a dostal vnuknutí. Rád bych zde upozornil na skutečnost, že se jedná o dodnes požívanou léčebnou metodu, která patří k nejúčinnějším u rezistentních depresí a současně k nejbezpečnějším. Tedy žádné kukaččí hnízdo.

Čtenáři, který si medicínu neidealizuje a nevyhýbá se kritickým až jízlivým pohledům na její minulost i samotnou podstatu, se vnucuje srovnání s geniální publikací Richarda Gordona Medicínské katastrofy a s antimedicínským traktátem Ivana Illice Medical Nemesis. Obě recenzovanou publikaci předčí, jak literárním stylem, tak koncízností.

Belofsky sice prezentuje mnohem bohatší soubor morytátů, podává je však bez začlenění do doby, kdy se odehrávaly, jednoduše tak, jak se mu scházely na blogu. A tak má docela blízko k Hauptychově sbírce lidových zvyků nazvané Kdo pije vlčí mlíko. Od rýmy pomáhá, jestliže matka chytí kočku a připálí jí konec ocasu a dá ji nemocnému dítku k nosu – rýma přestane. S tím rozdílem, že Belofským uváděné postupy byly většinou vražednější a měly punc z lékařských fakult.

Přiznávám se ještě ke snobské vlastnosti: v knize za 268 korun mi vadí hrubé chyby. Například prohlášení, že se tři planety seřadili ve znamení Vodnáře a zkazili zemskou atmosféru (strana 22), stejně jako informace, že pilulky obsahovali rtuť (strana 109).

Přes všechny výhrady knihu vřele doporučuji, protože každá demýtizace je ozdravná a vidět, čeho jsou lidé ve snaze pomáhat schopní, může přinést užitečnou katarzi a reflexi pohledu na to, co ve jménu dobra pácháme dnes.

Nathan Belofsky: Podivná medicína