Ilustrace: Mia Bergeron, http://www.miabergeron.com

Temné noci Dušiček

Skrze symbolické setkání mrtvých a živých zakoušíme dotek věčnosti.

Petra Morvayová

Petra Morvayová

1. 11. 2017

Dušičkový rituál nás přivádí alespoň na chvíli na místa, kterým se běžně spíše toužíme vyhnout. Zastavení na hřbitovech, u hrobů a míst posledního odpočinku těch, kdo tu byli před námi a s námi, dodává „doporučenou minimální roční dávku“ životního realismu. Cesty za zemřelými pomáhají s uvědoměním, že všechny naše představy, přání, fantazie, iluze o sobě samých a životě končí tady.

Takové poselství od našich zemřelých je velmi těžké přijmout. Při rozsvěcení svíček dostáváme možnost osvítit vlastní životní cestu perspektivou konečnosti. Uvědomit si svou psychickou i fyzickou zranitelnost při vzpomínce na kdysi živé tváře, oči, úsměvy, hlas i ruce těch, kteří již zemřeli, může být mrazivé, zároveň nám ale může pomoci vážit si svého života, uvědomit si priority, nechat být nepodstatné.

Pohled do tmy

Dušičky jsou čas, kdy se světlem svíčky vyvoláváme z šera paměti obrázky těch, kteří odešli. Spolu s tím od nich přebíráme vzkaz, že i my budeme muset jednou bezpodmínečně kapitulovat jako oni, že i náš život se rozpadne a zhroutí, ať děláme, co děláme, navzdory každodenním představám o vlastní důležitosti.

Je to čas vzpomínek na minulost, ale též spojení se sebou. Plamínky našeho přítomného života hoří na místech, kde leží ti, co bývali jako my. Čas spojení dosud živých s již mrtvými. Dušičky jsou moment koncentrovaného propojení toho, co dává hodnotu, smysl, plnost našim životům. Vztahy, láska, smrt.

Říká se, že smrt je učitelka života, pokud jí to dovolíme. Setkání s ní může významně proměnit vztah k druhým, k sobě, ke světu.

Smrt, umírání, hrozba ztráty a fatální ztráta někoho či něčeho zásadně důležitého obvykle otřese našimi životními pseudojistotami. Setkání se smrtí nás vždy změní. Otřeseni pohledem do její tváře se cítíme vláčeni na místa plná strachu, na která odmítáme vstoupit.

Okamžik otřesu ale zároveň může přivést do našeho života zvláštní pocit milosti, vděčnost, vnitřní sílu, klid, moudrost, láskyplnost. Můžeme zažít pocit otevření čehosi mysteriózního. Probuzení do neznámého světa, v němž lze shledat celou pravdu o našem lidském životě, přijmout jej s respektem a pokorou jako dar.

Světlo setkání

Umírání a smrt nám může pomoci objevit skutečný vztah k druhému člověku, dosud skrytý pod nánosem všednosti. Blízkost konce, neodvratitelnost ztráty pomáhá vyvstat vztahu ležícímu hluboko za naším chováním, slovy, za osobními příběhy, lítostí, křivdami, zraněními, které si v sobě přehráváme a které nás mnohdy rozdělují. Umírání a smrt rozbije brutálním způsobem naše obvyklá schémata a za nimi se objeví cosi jemného, co nás s druhým podivuhodně spojuje.

Hrozba ztráty a ztráta sama otevírá prostor skutečného soucitu a citu k druhému, mimo běžná slova a činy, prostor objevivší se mezi námi bez ohledu na to, co nás dělí. Světlinu mezi mraky, posvátný prostor, v němž lze transcendovat naše osobní všednodenní dramata. Během života nás rozděluje strach. Kde ale je skutečné pouto, vztah k druhému, lze najít tváří v tvář smrti dosud netušený prostor odpuštění, spojení, odvahy, laskavosti, soucitu.

O mrtvých jen dobře?

Smrt neotevře nějaký prostor nerealistického náhledu, kdy už vidíme jen to dobré, zalité světlem, umožní nám spíše zahlédnout druhé – i nás samotné – celé. Je to prostor uvědomění si, že lidské utrpení je univerzální. A bez logiky. Bolest druhého a naše bolest se propojí na fundamentálnější úrovni. V utrpení jsme si všichni rovni.

My všichni, i kdyby tomu tak dosud nebylo, budeme nakonec zasaženi nepředvídatelností života, jeho náhodností, jeho bezohledností vůči našim potřebám a pocitům. Každý svým vlastním způsobem (u)trpíme. Stáří, nemoc a smrt jsou i na našem obzoru. Umírání otevírá prostor soucitu zahrnujícímu i nás samotné.

Když odcházejí naši nejbližší, je možné mírnit naši úzkost a bolest představou opětovného setkání se s nimi „na věčnosti“. Máme-li ale štěstí a dostaneme čas, pak je možné setkat se ještě tady a teď.

Co má při vědomí neodvratitelnosti smrti pro nás právě nyní ve vztazích k druhým i sobě tu největší hodnotu? Čeho bychom nejvíce litovali, kdybychom se o to nepokusili? Čeho je třeba? Co může pomoci? Co chybí? Jak můžeme žít, abychom limitovaný čas, který je nám dán, nepromarnili? Čeho je dobré zanechat? Co je dobré dokončit? Co je potřeba změnit? Komu bychom chtěli vyjádřit svou lásku a vděčnost? Poděkovat?

Hrůzná krása noci

Vystavení umírání a smrti, často nejprve v podobě umírání našich blízkých, jsou chvíle dotýkání se dna své vlastní existence v celé její katastrofě. Ale i křehké kráse. Jde o existenciální mezní zkušenosti plné chaosu, bolesti, bezmoci, úzkosti, ale i zvláštní plné přítomnosti v bytí.

Jsou to bezpochyby chvíle, které nás spolehlivě zbavují dětinsky naivních mentálních konstruktů o možnostech a limitech osobního růstu. Zbavují nás idealistického přesvědčení, že utrpení, bolesti, rozpadu a zániku se právě my můžeme vyhnout například nějakou „technikou“, že destrukce a Smrtka si nepřijde pro ty zaštítěné pozitivitou, optimismem, co mají všechno v dokonalém pořádku. Staví nás před nepříjemnou skutečnost, že osobní růst, který je v pravém slova smyslu růstem, přichází jen skrze chaos a bolest, syrové situace a události, kdy jsme nuceni dotknout se svého dna.

Událost osobního setkání s neúprosností konečnosti a smrti narušuje společenský teror pozitivismu a implicitní požadavek povinného úsměvu spokojeného idiota. Líbivou reklamu na „plastickou chirurgii“ jednodenních kurzů typu jak být navěky šťastný, bohatý a žádoucí činí směšnou a vrací nás natvrdo do přítomné reality. Mnozí z nás ale zároveň – byť se to může zdát paradoxní – v tomto období objeví i pocity silné a hluboké lásky k životu, k sobě, k druhým, syrovou radost, vděčnost, nádheru nesamozřejmého bytí.

Světlo věčnosti

Jednou z takových událostí, které nám přivedou až pod nos poznání, že život nemáme ve svých rukou, natož snad pod kontrolou, učí nás zcela nově prožít sebe sama a naše vztahy, zažít v jednom klubku žal i lásku, je umírání a ztráta našich rodičů.

Prožívání nemoci, umírání a smrti tak blízkých lidí je nepřenositelnou zkušeností. Začátek a konec života s rodiči jsou okamžiky silné výměny a tvorby unikátního pouta. Dotek věčnosti skrze oči odcházejícího rodiče je nepopsatelný slovy. Obdobně jako pohled do očí právě narozeného dítěte. Úzkost z hrozící ztráty, žal z utrpení a odchodu tak jedinečných bytostí, kterými naši rodiče jsou, ať jsme s nimi zažili cokoli, v dobrém, méně dobrém, či dokonce zlém, jsou specifické.

Když umírají naše mámy, ztrácíme někoho, kdo s námi byl od první vteřiny naší existence. Zažíváme nepřenositelné zkušenosti ztráty a opuštění. Joan Halifax, zenová mniška a antropoložka, která více než čtyřicet let poskytuje duchovní péči umírajícím a vede vzdělávací programy o smrti a umírání, říká: „Když vám zemře matka, zemře i lůno, ze kterého jste se narodili.“ Není žádné jiné na světě než to její. Se ztrátou rodičů zemře i naše dosavadní identita i naše minulost.

Čas a prostor na hraně mezi životem a smrtí rodiče je podivuhodný, je to krajina ohromná a různorodá. Strach a žal z očekávání ztráty je zpočátku naprosto bezbřehý, nemáme se čeho chytit. Náš svět se nenávratně mění. Ve chvíli, kdy nám zemřou oba rodiče, náš svět tak, jak jsme ho znali od samého počátku, přestal existovat. Procházíme temnými sférami, kde jsme dosud nikdy nebyli. Objevují se intenzivní fyzické zkušenosti prožívané celým tělem.

Zkušenost noci

Když zemře někdo tak blízký, nejprve jako by nám celé naše bytí vypovědělo službu. Pocity a emoce, které v tu chvíli přijdou, jsou jako náhlý sesuv známé půdy pod nohama. Propadáme se do tmy. Valí se na nás rozvodněná řeka. Strhává nás záplava bahna. Zalykáme se změtí kousků přítomnosti, minulosti, budoucnosti. Nevíme, kde je nahoře a dole. Kdo jsme a jak jsme.

Když konečně popadneme dech a pomalu otevíráme oči, nevíme, kde jsme. Neznámá krajina a my v ní zcela bez výbavy. Nic není na obvyklém místě. Událostí ztráty jsme vyvrženi na ostrov daleko od toho, co jsme dosud poznali. Trosečníci. Bez mapy. Jen my a naše zkušenost. Neznámé stíny a šelesty kolem. Bez ohledu na to, jak blízko sebe máme v tu chvíli druhé, kteří nás podporují a milují, soucítí s námi, místo, kde jsme teď právě my, je daleko od všech. Marné volání.

Dominující emocí bývá žal, mohutný přirozený smutek akcentovaný zoufalstvím nad nenávratnem významné hodnoty, deroucí se z hloubi srdce. Nikdy dřív jsme takový nezažili. Máme dojem, že nás roztrhá na kusy. Samozřejmý pocit, že někde máme domov, zmizel. V tu chvíli se nám může zdát, že jsme v této zkušenosti naprosto osamoceni. Nelze ji přenést. Popsat. Jen v ní být.

Nechat noc být nocí

Ačkoli si můžeme v tu chvíli uvědomovat, že náš osobní smutek je jen „součástí řeky bolesti, která neustále plyne hluboko uvnitř nás všech“ (jak říká Joan Halifax), že i tato obří bolest je pomíjivá, než se tak stane, musíme ji prožít. Spolupracovat s nevyhnutelným. Pustit se. Nebránit rozbouřené řece života, aby tekla, kam musí.

Je paradoxní, že od druhých v těchto momentech jako povzbuzení slyšíme: Drž se! Přitom držet se nijak zvlášť nepomáhá, naopak – často to celou situaci průchodu jen zhoršuje, brzdí, zpomaluje. Pustit se bývá prospěšnější.

Ohrožení života, umírání a smrt jsou zkušenosti prahu. Jde o přechodové zkušenosti, které nás mění. Ať si to uvědomujeme, nebo ne. Zkušenosti prahu jsou spojeny se změnami směru našeho života. Přinášejí velké napětí, utrpení, přítomnost neznámého, chaos. Jsme v nich konfrontováni se silou života, která bourá náš dosavadní svět. Provázejí je prožitky velkého strachu a bolesti.

Naše společnost bohužel nevnímá neštěstí, umírání, smrt jako přechodovou zkušenost a nedává čas a prostor na její zpracování. Dezintegrace, směs pocitů a emocí (nejen smutku, ale i hněvu, vzteku, zoufalství, viny, bezmoci) je v naší společnosti určena k rychlému zvládnutí, ovládání a potlačování. Společensky je spíše podpořena snaha o utlumení, odložení bolesti a trápení, instantní požadavek dosažení osobní integrity po životních změnách a ztrátách „na počkání“ nebo cestou „jednodenní chirurgie“.

Intenzivní truchlení se nenosí, autentický průchod smutkem nutně spojený s vyhrazením doby na sestup a stažení se není společností nijak zvlášť podpořen. Přitom smutek nás i fyziologicky odvrací od světa, jde o útlumovou emoci. Vede nás k usebrání nad ztrátami a možnostmi, jak jim čelit. Kulturně bohužel nerespektujeme, že období přechodu, smrti a proměny, potřebuje čas a porozumění.

Mnozí z nás mají v období setkání se smrtí tendence přehlušit své pocity děláním, aktivitou, snaží se o rychlý návrat k normálu. Máme sklon ucpávat praskliny, jimiž se do našeho světa hrne negativita, pesimismus, melancholie. Zkoušíme dělat, že je vše v pořádku a při starém. Chceme, aby vše bylo jako dřív.

Křečovité pokusy o něco takového postrádají v dané situaci smysl. Stejně jako aplikace nějaké formy anestetik, které by ukryly skutečnou povahu naší situace a jejího prožívání. Snaha bláhově přetírat tmavé fleky po povodni na světlé přináší v důsledku pouze více bolesti. Cesta ven z bolesti vede jen skrze ni. Aby nám smrt mohla doručit dar, je potřeba alchymie truchlení. Sestup, znaky deprese, úbytek energie jsou prostředky uzdravování psýché, dovolíme-li, aby se rozvinuly.

Temná noc duše

Mezní situace sama a prožitky s ní spojené jsou podivuhodně přirozené a snesitelné, pokud jimi procházíme sami, za nerušivé soucitné akceptující přítomnosti někoho, kdo se neobává naší pozice, neposuzuje ji ani se ji nesnaží měnit. Negativita naší situace potřebuje svůj prostor, kde by mohla být uznána taková, jaká je.

Moudrosti se učíme z vnitřní samoty, kterou temné časy rozpadu známého světa a deprese s tím spojená přináší. Neznamená to, že bychom neměli hledat podporu či pomoc druhých, ale potřebujeme v tu chvíli jen ty, kteří rozumí procesu, jímž procházíme. Potřebujeme ty, kdož nás respektují v našich pocitových konfliktech a emocích, berou je i nás tak, jak jsme. Nepečujeme-li o své skutečné potřeby, nechráníme-li v tomto (ne)čase sami sebe dostatečně, vystavíme svoje citlivé a bolavé vnitřnosti lidem, kteří nedovedou chápat či respektovat, co se s námi stalo.

Někdy se jim také snažíme vědomě či nevědomě vyhovět a sami sebe v souladu s jejich očekáváním onálepkujeme jako příliš senzitivní, sentimentální a podléhající (sebe)lítosti. Pokud ale nevěnujeme dostatečnou péči a pozornost silným bolestivým emocím, potlačíme-li je nebo odložíme na jindy, můžeme si do budoucna způsobit nemalé obtíže.

Dary noci

Pokud někoho nebo něco ztratíme, prožívání ztráty se nevyhýbáme a naplno projdeme očistným procesem této zkušenosti, je možné žal ze ztráty proměnit. Nestane-li se to, zůstaneme stát na místě. Vývoj se zastaví, zacyklí, točíme se v začarovaném kruhu, bloudíme ve tmě. Přirozený smutek, při citlivém ošetření časem pomíjející, se může plynule změnit ve vleklý, chronický, přejít v depresi.

Jsme-li ale trpěliví a dáme naší psýché čas, odněkud z hloubky se po čase začne k našemu překvapení tvořit něco nového, živého, vitálního. Čelíme-li utrpení z bezprostřední blízkosti, zjišťujeme, že jím nelze projít ani je transformovat skrze nějaký návod, jak to udělat.

Jedna z cest je nestydět se prožívat emoce tak, jak přicházejí, a zůstat v jejich přítomnosti. Prožijeme-li bolest plně, zaniká. Musíme jí dovolit naše srdce zlomit. Z tohoto místa zlomu poté můžeme vyjít ven jako motýl z kukly. Než k této transformaci dojde, musíme se bolestí přeměny našeho života, vnitřního i vnějšího světa pomalu propracovat.

Nejprve je nutné rozštěp mezi minulostí a budoucností kropit mrtvou vodou, teprve potom živou. Naopak to nefunguje. Kdybychom naše zraněné srdce popřeli, připravili bychom sami sebe o to zásadní, z čeho se nakonec může rodit nový vztah k životu, přijetí našeho bytí v celé jeho katastrofě, pokora a moudrost. Moudrost duše se rodí z ticha a hlubiny propasti, pokud vědomé úsilí neustává v klidné a trpělivé práci na tom, aby duši zbavilo utrpení.

Tam, kde truchlení neproběhlo, není možné ocenit, co bylo nebo je na vztahu k tomu, kdo odešel, „dost dobré“, a smířit se s tím, „co už lepší nebude“. Abychom se posunuli dál, potřebujeme si uvědomit, že ztráta nastala, vzít ji jako fakt. Potřebujeme si uvědomit, co jsme ztratili, čeho se vzdáváme, co pro nás tato ztráta znamená, objevovat a uznávat trpělivě svou bolest. Nemůžeme zrušit tmu. Ale můžeme se zastavit a nechat měsíční světlo, aby jemně proniklo temnotu.

V temné propasti po odešlých blízkých můžeme najít poklad. Může to být nový vztah k nim, k sobě, k druhým obecně, ke smyslu života, spiritualitě. Temná noc po ztrátě může proměnit odpad života ve svátost.

Podle Charlese Dickense se duše zemřelých vracejí na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou těch, jež znávaly za života. Kéž my všichni, kteří na těch místech prodléváme, máme možnost ucítit na svém srdci jejich tichý a něžný dotek.

Ať nás v temných nocích – nejen těch dušičkových – provázejí hřejivé ruce druhých a na cestách, kam můžeme nakonec vstupovat už jen a jen sami, ať nás neopouští světlo úplňku.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: