Zní to jako dobrý nápad: klient si během psychoterapeutického setkání zapne diktafon. Doma se pak v klidu vrátí k tomu, co mu psychoterapeut řekl, a také k tomu, co říkal on sám. Opravdu ale takový postup napomáhá uzdravování, nebo to terapii spíše komplikuje? A co když klient svému terapeutovi o nahrávání vůbec neřekne? Odpovědi psycholožky Šárky Červinkové jsou zajímavější než otázky samotné.

Opravdu je to problém? Proč vlastně?
Nahrávat si sezení bez vědomí terapeuta není v dnešní době bohužel neběžná věc. Řadě kolegů i mně se podobná situace už stala. Buďme upřímní: přestože u nás existuje právní ochrana osobních údajů, nikdo v tom klientům zabránit nemůže. Nicméně tajné nahrávání vytváří tajemství, což může mít na terapeutický vztah negativní vliv. Pokud se ukáže, že si klient sezení bez souhlasu nahrává, může tím utrpět vzájemná důvěra i vztah. Tajemství ve vztahu (ať osobním či terapeutickém) vlastně znamená, že si něco podstatného odžíváte mimo něj. Něco významného do něj nepřinášíte a můžete ho tím pádem o něco důležitého ochuzovat. Principiálně je to v něčem podobné jako nevěra nebo jiné tajemství v partnerském vztahu.

Co podle vás klienty k nahrávání vede?
Při terapii dochází k „aha momentům“, zásadním uvědoměním o sobě i našem životě. Pak přijdete domů, rozhodí vás partner, přijde nedoplatek za energii a lehko sklouznete do svých zajetých vzorců. Klienti se tak mohou obávat, že na důležité momenty z terapie lehko zapomenou, a chtějí si je připomínat. Otázkou však zůstává, proč si o nahrávání klient otevřeně neřekne? Možná si tím potřebuje zajistit vyšší míru kontroly nad terapeutickým procesem, možná je to jeho naučená strategie i v osobních vztazích – kdo ví, motivy mohou být různé. Proto i tajné nahrávání často bývá u klienta odrazem nějakého osvojeného mechanismu, který opakovaně uplatňuje vůči okolí.

Narušuje nahrávání terapeutický proces?
U každého nástroje záleží, jak s ním nakládáme. Podobně je to s nahráváním. Je velký rozdíl mezi utajeným nahráváním a nahráváním se souhlasem. Na jedné straně plánujete, jak udělat, aby vás terapeut neodhalil. Kam dát mobil, aby to nebylo nápadné. Jak zajistit, aby byl audio záznam čistý. Tato opatření vás zaměstnávají, kradou vám pozornost, kterou byste mohli věnovat terapii a sobě. Pak si záznam poslechnete doma a určitě to s vámi něco dělá. Spouští to sekundární procesy.

Co si mám pod termínem sekundární proces představit?
Je přirozené, že na sezeních i mezi nimi dochází klient k různým myšlenkám, uvědoměním. Tak funguje nejen terapie, ale i obecně život. Nicméně tajné nahrávání s sebou nese rizika. Například když si stopu mezi sezeními tajně přehráváte, nějak to s vámi pracuje. Možná si něco nového uvědomíte nebo vám něco není jasné, vyplavují se emoce. Protože ale máte vůči terapeutovi zásadní tajemství, je škoda, že to nepřinesete zpátky do terapie a nelze na ně tak navázat. Mohou tak vzniknout dva souběžné procesy, kdy do jednoho z nich, říkejme mu třeba sekundární, svého terapeuta úplně nechcete pustit. Uvádíte ho (ať vědomě či nevědomě) v omyl. Může být z vás zmatený, vyptává se, pár detailům o vás třeba přestává rozumět a vy se na něj můžete začít i zlobit.

Vybavuje se vám nějaký konkrétní případ?
Připomíná mi to jednoho mého klienta, který pravidelně docházel ještě k jinému terapeutovi, ale s kolegou jsme o sobě nevěděli. Přestože klient někde v sobě tušil, že mít dva individuální terapeuty není standard, bylo pro něj důležité to před oběma terapeuty utajit. Když na naše terapie vzpomínám, vybavuji si řadu momentů, které byly zvláštní a pro mě jako psychologa velmi matoucí. Těžko se nám s klientem spolupracovalo.

S tím nejlepším úmyslem tak klienti v obou případech terapeutický proces nevědomě zpomalují.
Přesně tak. Při tajném nahrávání vzniká navíc i riziko neautentičnosti. Jako při každém větším tajemství ve vztahu. Na nevědomé úrovni se může aktivovat jistá forma cenzury, která klientovi brání dostatečně se uvolnit a nechat prostor pro vyplavování podnětů z hloubek jeho mysli.

Cizí ucho v místnosti

Proměňuje se tak s nahráváním klientovo chování?
Nejsem schopna s jistotou říct, jestli se klient při nahrávání bude chovat tak či onak. Vždy záleží na osobnosti a na motivu, který klienta k nahrávání vede. U úzkostných klientů může například docházet k nárůstu nervozity, využití obranných mechanismů, štítů, kterými se brání před pocity studu či viny. Takoví klienti si proto své kostlivce raději schovají do šuplíku, začnou být méně sdílní nebo ukazují jen tu hezkou část sebe, to znamená, že nejsou pravdiví. Pro klienty s více narcistickým laděním může být nahrávání naopak stimulující. Může v nich evokovat snahu předvést se, být zábavný, bystrý, či dokonce nachytat terapeuta při chybě a následně i nahrávku využít jako manipulaci.

Nahrávání tak probouzí ledacos – kromě autentičnosti.
Z mojí zkušenosti je to tak. Někdy se tak může stát, že se klient oddaluje od sebe sama nebo od terapeutického vztahu. Je to škoda, protože podle mého názoru se tím ochuzuje o jedno z největších bohatství terapie – tedy o možnost zvědomit si v terapeutickém bezpečném a pravdivém prostředí své osobnostní vzorce a naučit se s nimi pracovat. Tajným nahráváním a nekonfrontací s terapeutem se obírá o pozitivní korektivní zkušenost.

Umím si představit, že klient terapeuta s potřebou nahrávání nekonfrontuje kvůli předpokládanému odmítnutí.
Odmítnutí nahrávání není odmítnutí klienta. Šikovný terapeut bude ochoten s klientem hledat jiné vhodné cesty, aby byli oba spokojení. Dokonce i situace, kdy terapeut s nahráváním nesouhlasí, může být pro terapii přínosem, pakliže budou oba ochotni se domluvit. Otevírá se tím prostor pro důležitá témata, motivy ke společnému zkoumání. Stejně jako v jakémkoliv jiném mezilidském vztahu, i v tom terapeutickém může docházet k nedorozuměním či neshodám. Mohou být jeho přirozenou, velmi léčivou a prospěšnou součástí. Tyto momenty totiž mohou klientovi pomoct si něco o sobě uvědomit, nahlédnout, v citlivém prostředí s pomocí překonat a zažít úlevu. Což jsou za mě velmi silné události v terapii.

Požádal vás někdy klient o svolení k nahrávání?
Ano. Vzpomínám na jednu klientku, která mě o nahrávání požádala hned na začátku druhého sezení. Měla pocit, že od prvního setkání pár důležitých věcí zapomněla, a požádala o možnost záznamu. Pro mě to není běžná součást terapie, nicméně ocenila jsem její otevřený požadavek a domluvily jsme se na nahrávání tří následujících sezení a pak že si řekneme, jestli to má pro ni skutečně smysl, nebo vymyslíme něco jiného. Bylo to poprvé, co mě klient o to požádal.

Jaké benefity tato úmluva přinesla?
Pro nás pro obě to bylo skutečně zajímavé. Mohli jsme se velmi konkrétně vracet k událostem z minulých sezení a pro klientku měly záznamy mezi sezeními uklidňující efekt. Pokud něčemu z nahrávek nerozuměla, na sezení měla možnost se doptat. Příjemná pro mě byla ta pravdivost a že mohla své dojmy z poslechu vracet zpátky do terapie. To bylo pro nás obě velmi cenné. Nemusely jsme kličkovat mezi tajemstvími, a terapie tak mohla být stále efektivní.

Hodnotíte tak nahrávání v takovéto formě jako přínosné?
Jako nejpřínosnější v prvé řadě vnímám, že můžeme společně prozkoumat motivy klienta, k čemu všemu mu mají záznamy sloužit. Někdy se za tím může skrývat i potřeba vyšší kontroly v asymetrii terapeut‑klient, důraz výkon a progres, perfekcionismus nebo i nějaký pocit nejistoty. Stává se, že když si motivy záznamu s klientem pojmenujeme, zjistí nakonec, že ho vlastně nepotřebuje. Že si stačí napsat pár hlavních myšlenek. Mojí zkušeností totiž je, že se nám události a sdělení ze sezení ukládají na správné místo a vybaví se vám vždy v ten správný moment.

Jak nakládáte se situací, ve které klient na nahrávání trvá?
Je dobré společně prozkoumat, v čem může nahrávání klientovi posloužit a jestli ho napadá něco, co by v terapii potřeboval jinak. Nabízím i další alternativy: psaní deníku, poznámky, závěrečné shrnutí, rekapitulace minulého sezení a podobně. Snažím se najít takové řešení, které klientovi dovolí, aby se mohl uvolnit, nechat to plynout, být tam za sebe, a ujistit ho, že i tohle je cesta, která může podpořit efektivní terapeutický proces.