Příběhy a pohádky nás provázejí odnepaměti. Začala je využívat i psychoterapie a obecně pomáhající profese, neboť se prokázal jejich terapeutický potenciál: nenásilnou intuitivní cestou nabízejí nové možnosti a nová řešení.

Ve svém skromném, jednoduchém oděvu pro všední den přišel mullah na slavnost k jednomu váženému spoluobčanovi. Všude kolem něj se třpytily nádherné róby z hedvábí a sametu. Hosté si pohrdavě měřili mulláhův obyčejný šat. Ignorovali jej, ohrnovali nos a odstrkovali ho od vzácných pokrmů studené kuchyně. Mullah rychle odešel domů, oblékl si svůj nejlepší kaftan a vznešenější než kalif se vrátil na slavnost. Jak se teď o něj starali! Každý s ním chtěl pohovořit nebo chtěl alespoň pochytit něco z jeho moudrých slov. Zdálo se, že lahůdky byly připraveny speciálně pro něj. Ze všech stran mu nabízeli nejvybranější pochoutky. Avšak místo aby jedl, cpal mullah jídlo do dlouhých rukávů svého kaftanu. Šokováni, ale plni zájmu, tázali se ostatní: „Ó, pane, co to děláš? Proč nejíš, co ti nabízíme?“ – „Jsem spravedlivý člověk a po pravdě řečeno vaše pohostinnost nepatří mně, ale mému kaftanu. A ten taky musí dostat, co zasluhuje,“ odpověděl klidně mullah a dál krmil svůj kaftan.

Jako hrdina v tomto příběhu, i my často zjišťujeme, že jedno gesto má na nás samotné i posluchače mnohem větší účinnost než hodiny mluvení. Na tomto principu je založena většina příběhů všech lidských kultur, které jakýmkoli způsobem zachycují moudrost reálného nebo bájného člověka, například rabínů nebo v tomto případě muslimského duchovního.

V terapeutickém procesu pohádka klientovi napomáhá vstoupit do specifického světa, kde se pomocí příběhu dostává více ke svým pocitům.

Nasloucháním příběhům a pohádkám se posluchači učili internalizovat žádoucí vlastnosti dané kultury: zda se v dané společnosti více cení být pilný a šetrný, nebo velkorysý bohatýr či laskavý naslouchající hostitel a dobrý společník. Tradované příběhy či pohádky v sobě obsahovaly předávanou moudrost, poučení, ale i prvek pro pobavení (aha efekt byl tedy následován haha efektem) a pro získání nových návyků ke zvládání obtížných životních situací v každodenním životě.

Teprve romantismus z pohádky jako aktivity zaměřené na dospělé vytvořil specifický žánr zaměřený na děti, s ostře vymezeným vnímáním dobra a zla a s (obvykle) dobrem vítězícím na konci.

Jak nám pohádky pomáhají

Pohádky začala využívat i psychoterapie a obecně pomáhající profese, neboť se prokázal jejich terapeutický potenciál: nabízejí nové možnosti a nová řešení pro trápení lidí, aha efektem pomohou tam, kde hodiny přemýšlení a hovoření byly neužitečné. Práce s příběhy provází změna – pohádka působí (termínem Paula Watzlawicka) změnu druhého řádu: nově nalezené chování se natolik internalizuje, že už o něm není třeba přemýšlet.

Podle Anne K. Watson v nás příběhy oslovují to, co víme a možná jsme pozapomněli, a upozorňují nás na to, co jsme si do té doby nedovedli ani představit.

V terapeutickém procesu může pohádka umožnit vytvořit požadovanou distanci mezi terapeutem a klientem a napomáhá klientovi vstoupit do specifického světa, kde se pomocí příběhu dostává více k sobě, ke svému nitru a svým pocitům. Na nevědomé úrovni tak pohádky a příběhy pomáhají řešit vnitřní konflikty, právě díky svému namíření na intuici a emoce.

Nossrat Peseschkian označuje příběhy předávané lidovou tradicí za svého druhu psychoterapii v Orientu. Pokládá tuto tradici za cestu, která je srozumitelná běžným lidem, na příkladu zkušenosti někoho jiného vede posluchače intuicí a fantazií k tvoření řešení pro svůj vlastní život. V naslouchání příběhů se realizuje hodnota bytí ve společenství, člověk pomocí reakcí ostatních v kruhu naslouchajících vidí, jaké řešení je blízké ostatním, dokonce podle dalších reakcí je možné vytvořit řešení nové.

Pokud někdo v reálném životě trpí komplexem méněcennosti, osloví ho pohádky, kde podobný hrdina dochází uznání.

Podobně vidí funkci pohádek žákyně Carla Gustava Junga Marie‑Louise von Franz, která běžnou interpretaci pohádek pokládá za sebezkušenost. Sebezkušenost v jejím pojetí znamená niterné poznání a odkrytí vlastních silných stránek a slabostí a současně hojivý lék na ně a cestu k posílení této vlastní možné odhalené slabosti.

Na základě svého mnohaletého praktického úsilí pokládá pohádky za něco, co oslovuje hluboké vrstvy lidské duše. Čtenář či posluchač má možnost ztotožnit se s jednotlivými postavami (obvykle s hlavním hrdinou, může být ale přínosem ocenit i přednosti dalších postav). Toto ztotožnění může napomoci osvojení nových způsobů vnímání situace a nových originálních řešení, kterých člověk nebyl do té doby schopen.

Podle von Franz je takové řešení přesně obrazem toho, co člověku nabízí jeho vlastní nevědomá část jako adekvátní východisko pro optimálně fungující Já. Např. pokud někdo v reálném životě trpí komplexem méněcennosti, osloví ho pohádky, kde podobný hrdina dochází uznání, stane se z něj někdo úspěšný nebo je úspěch vyvážen jinou hodnotou, např. materiálním dostatkem: bohatstvím. Nutno upozornit, že pojmy Já a bytostné Já jsou „pouhé“ teoretické koncepty, které nám napomáhají k porozumění a k senzibilizaci reflektování o pomoci člověku.

Čtyři způsoby zpracování pohádek

Von Franz dále rozlišuje následující typy lidské osobnosti a jejich způsoby zpracování pohádek:

• Citový typ: uspořádává zpracované obsahy do hodnotové hierarchie, potřebuje k porozumění a zpracování abstraktní kategorie hodnot, které člověka přesahují
• Percepční typ: lidé tohoto typu si uchovávají symboly a usilují o jejich amplifikaci (zesílení, zmnožení)
• Myslivý typ: zaměří se na strukturu a způsob uspořádání textu a zabývá se racionálním zpracováním obsahu příběhu
• Intuitivní typ: uchová si celý soubor obrazů v jednotě, nepotřebuje jeho rozdrobování do jednotlivých částí

Je možné se zamyslet, jakým typem pravděpodobně jsme, co nás na příbězích oslovuje a jak příběhy, symboly a informace zpracováváme. Jistě je málokdo výhradně čistým typem a také neexistuje „jedině správný“ typ. Porozumění tomu, jací jsme, nám může napomoci k uvědomění cest, jakými vnímáme a učíme se nové věci, a tím je možné být úspěšnějšími v životě.

Další možnosti práce s příběhem

S příběhy v současnosti pracují také postmoderní přístupy, zejména narativní terapie, založená Michaelem Whitem. Zde se jedná se primárně o příběh našeho vlastního života, v němž při jeho zkoumání, „prohlídce této krajiny našeho života“ a retrospekci jsou možné nalézt drobné výzvy a nabídky nových řešení a nového hledání lepšího a dobrého života, při zachování reality našeho vlastního života.

Inspirace jinými příběhy a jinými řešeními dalších lidí je přitom vítána. Je možné také změnit vnímání minulosti jako „nepovedené“ odlišným náhledem a novou, zralou, uzdravenou a hojivou interpretací, která si však sama sobě nelže ani neubližuje ostatním.

Možností zabývat se příběhy je také technika zvaná storytelling, hojně využívaná při terapeutické či pedagogické práci, např. s příslušníky jiných kultur. Tato technika se věnuje individuálnímu zpracování příběhů, které napomáhá zprostředkovat do skupinového nebo kolektivního vnímání.

Storytelling aktivuje a senzibilizuje sociální složku jazyka. Příběhy ve formě pohádek, mýtů, osobních nebo skupinových (kolektivních) příběhů napomáhají porozumění sobě a realitě okolo nás.

Více k tématu:
ANDERSON, H. Konverzace, jazyk a jejich možnosti. Brno: NC Publishing, 2008.
BACHTIN, M. M. Estetika slovesnej tvorby. Bratislava: Tatran, 1988.
FRANZ, M. L. von, Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998.
PESESCHKIAN, N. Kupec a papoušek. Brno: Cesta, 1996.
PESESCHKIAN, N. Psychoterapie v každodenním životě. Brno: Cesta, 2000.
WATZLAWICK, P. Jak skutečná je skutečnost. Mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace, 1998.