Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Terapie v parku

Přírodní prostředí umocňuje účinek psychoterapie.

9:37
Adam Táborský

Adam Táborský

21. 8. 2020

Poutníci a průvodci existují odjakživa. Putovali krajinou a sdíleli životní moudrost. Doprovázení životem se záhy chopila církev a zaměřila pozornost do vnitřního světa. Monopol si nakonec přisvojila psychologie a vnitřní svět usadila mezi čtyři stěny. Příroda nám nabízí oproti terapeutickému křeslu jinou dimenzi zážitku: pořádně se v lesní lázni vykoupat a do toho ještě odvést kus práce na sobě.

Stále více si uvědomujeme, že máme kořeny, které nevyrůstají z betonu, a že naši předci nepochází z paneláků. Začínáme se vracet k přírodě jako prostředníku k vlastnímu duševnímu zdraví. K přírodě se stále více obrací i psychologové a terapeuti, kteří začínají mezi stromy terapeuticky pracovat.

Zcela zvláštní příležitost v tomto nabídlo koronavirové období: mnozí klienti nechtěli započatou práci na sobě přenést do online prostoru, a tak se svými terapeuty vyměnili čtyři stěny za Stromovku. Slyšel jsem i od svých kolegů, že měli svou terapii nebo supervizi v parku, a měl jsem z toho radost. Vyrazit s klientem ven totiž rozhodně není jen nouzové řešení.

Potenciál terapie v přírodě

Chci se s vámi podělit o několik zkušeností, které dokazují potenciál přírody pro terapeutickou práci; na konci pak najdete pár odkazů k teoretickému rámci. Možný přínos terapie v přírodě spočívá zejména v pohybu, autenticitě, prostředí a prostředcích.

V klasické terapii „jednou týdně na padesát minut“ mi klient – říkejme mu třeba Petr – popisoval, jak se topí ve změti svých myšlenek, že se mu nedaří z černoty vnitřního světa vymanit, cítí se zahlcený. Jeho vnitřnímu světu jsem se snažil porozumět, přicházet s jednotlivými vhledy.

Na několikátém sezení mě překvapila energie, s kterou Petr vstoupil do místnosti: jako kdyby zářil. Zmiňoval, že se o víkendu vydal na výlet k České Třebové. Proč tam? Nevím. Vzal si s sebou notýsek, aby si v přírodě ujasnil myšlenky, pěkně si je roztřídil, zapsal. Zmiňoval, že v tomto ohledu selhal, ale že to neznamená, že by si výlet neužil, protože byl „tady a teď“.

Prociťoval každý svůj krok, byl s podněty přírody, se svými smysly. Nemyslel. I přesto, že se mu následně vybil telefon a byl tím pádem ztracený, nezoufal. Objevil pro sebe novou kvalitu: je schopen nemyslet a vymanit se z černoty, která ho tak trápila. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl věnovat přírodě při terapeutické práci více pozornosti.

Pojďme na vzduch

Všichni jsme zřejmě okusili to, co potvrzují i výzkumy, a sice že nás pohyb vede k větší kreativitě. Dáme si pauzu od pracovní činnosti a můžeme se snadněji nadechnout, získat rozhled, zamyslet se. S terapeutickým potenciálem pohybu se pracuje v arteterapii, taneční terapii, při práci s traumaty. V přírodě potenciál spočívá ve změně, střídání chůze a posezení a také ve volbě cesty.

Při jedné cestě se mi klient po přibližně čtyřiceti pěti minutách zmínil, že je překvapený, jak nekomfortně mu je v pozici, kdy má cestu vést, rozhodovat, kudy půjdeme. Myslel si, že mu bude vyhovovat svoboda volby, ale nakonec zmiňoval, že v sobě cítí nepokoj už docela dlouho. Dostali jsme se tak k tomu, proč jsem to neslyšel dříve, a následně k sekvenci protože, protože, protože…

Důvodem bylo, že mě nechtěl omezit, a zároveň si uvědomil, že se mu něco podobného děje jak v pracovním, tak i osobním životě. Pocit, že nikoho nechce omezit, tak následně probublává a za doprovodu pochodu „papinova hrnce“ končí nezamýšlenými a nechtěnými důsledky. Pohyb a volba cesty se tak staly učícím momentem a pomohly k objevení vzorce.

Příroda jako zdroj podnětů

Všechny terapeutické přístupy se shodují v tom, že vztah terapeuta a klienta je nejpodstatnějším elementem v cestě za seberozvojem. Jednotlivé přístupy však oscilují na škále direktivity – některé jsou direktivní více, jiné méně. V některých přístupech je terapeut odborníkem, v dalších je tak trochu průvodcem nebo pomyslnou tenisovou zdí, o kterou si odrážíme balónek.

Řekl bych, že při terapii v přírodě vstupuje do popředí terapeutova autenticita, je snáze dostupná. Díky tomu může být autentičtější i klient a potažmo celý vztah. Příkladem může být samotné putování, ve kterém jsou klient a terapeut spolu. Prostředí a počasí, které nemáme plně pod kontrolou a nějak na ně reagujeme. Přestávky na svačinu nebo na toaletu nás vrací do „tady a teď“.

Ve srovnání s arteterapií je klasická terapie v místnosti trochu ochuzená o výrazové prostředky. V přírodě se samotné prostředí stává její nedílnou součástí. Vzniká tak poměrně velký prostor k využití imaginací, synchronicit nebo třeba všímavosti. Samotná cesta se může odrážet v povídání klienta.

Při jedné cestě jsem klientovi říkal, že je na sebe přísný, že mi připadá, že se bičuje a že mám chuť mu bič vzít a zahodit. Jeho reakcí bylo, že zvedl klacek a zahodil ho vší silou do dálky. Kruh se uzavřel. Přírodní prostředí nás přirozeně vede k práci s tělem. Jako kdyby se práce s tělem v přírodě více nabízela, byla jednodušší.

Vstoupit do ticha

Jiný rozměr dostává v přírodě i společné mlčení. Ticho je přirozenou součástí lidské komunikace – má svou informační hodnotu, kterou ne vždy doceňujeme. V terapii hraje ticho významnou roli a otevírá zajímavé možnosti pro obě strany. Mohou díky němu vyrašit podnětné myšlenky a fantazie, můžeme nabrat síly, uvědomit si sami sebe. Ticho může přijít jako nabídka („zkusíme teď oba mlčet“) nebo se objeví spontánně.

Tak jako tak v rámci psychoterapeutického procesu můžeme mluvit o produktivním, neutrálním nebo neproduktivním tichu. Produktivní ticho je (při troše zjednodušení) ticho příjemné, tvůrčí, kdy si klient na něco sahá, něco prožívá, něco se děje, případně i kdy je jen tak v klidu, v jistém spočinutí. Na druhou stranu můžeme prožít takové to nepříjemné, rušivé, trapné ticho, které terapeuta a klienta vzdaluje, tak trochu narušuje vztah, pokud takové ticho nezpracujeme.

Při terapii v přírodě si můžeme prožít i estetické ticho, případně ticho všímavé. Příkladem může být pozorování, jak se odráží sluneční svit od hladiny jezírka, jak vítr vytváří vlnky a podobně. Při delším terapeutickém procesu v přírodě můžeme hovořit o luxusu ticha: v terapeutické místnosti může být pár vteřin divných, zde můžeme sedět i (až skoro všímavě) pár minut.

Co říci závěrem? Nemusíme čekat, až nás vyžene ven další vlna zdravotních nařízení. Můžeme brát klienty do parku a také si klienti o park mohou říct. Několik kolegů mi zmiňovalo, že si jejich klienti park nebo jiné přírodní prostory vyptali a že pro další sezení vyměnili stěny za stromy; frekvence může zůstat taková, na jakou jste zvyklí. Neříkám, že je terapie v přírodě pro každého, ale zároveň v sobě obsahuje zajímavý potenciál, který by bylo škoda nevyužít.

Více k tématu:

Zájemcům mohu doporučit knihu Martina Jordana Nature and Therapy, která pokrývá:

  • evidenci psychologického a léčivého potenciálu přírodních míst,
  • porozumění terapeutickému vztahu a jedinečným terapeutickým procesům, které se objevují ve venkovních přírodních prostorech,
  • přenesení vnitřní terapeutické práce do venkovního prostředí,
  • praktičnost nastavení a spuštění terapeutické relace mimo prostředí místnosti (příkladem může být, jak zareagujeme, když potkáme klientovy známé; v prvé řadě je dobré téma otevřít ještě dříve, než situace nastane).

V knize Ecotherapy uvádí Jordan příklady programů a jejich dopadů, které byly doprovázeny výzkumnými aktivitami. Jedná se o benefity přírody v paliativní péči, vnímání přírody jako prostředníka pro zotavení z krize, přírodní terapie spjatá se stresovými poruchami. V neposlední řadě práce s přírodou vedoucí k emočnímu rozvoji, objevování, autonomii a pocitu sounáležitosti.

Články k poslechu

Jak se stát psychoterapeutem

Co všechno musíte zvládnout, abyste mohli pracovat jako psychoterapeut?

17 min

Netrpělivost

Proč nás vlastně tak vytáčí, když něco není po našem nebo když musíme chvíli čekat?

12 min

Testování lásky

Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?

20 min

Psychika zavřených dětí

Dejte se do kupy, děti teď potřebují vaši pomoc, říká psychoterapeut Peter Pöthe.

67 min

Duše v ulitě

V depresi se člověk stahuje ze světa, ze života a nakonec i sám od sebe.

13 min

Otevřít audio sekci