Ilustrace: Petr Dejmek
odemčené

Těžký život úspěšných

Největší výzva je obyčejnost. Ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.

6:14
Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

2. 2. 2023

Znám dost lidí, velice úspěšných a/nebo bohatých, s nimiž když si povídám, v duchu žasnu. Ne nad tím, kolik a čeho ti lidé vlastní, kam až sahají jejich kontakty, koho všeho znají osobně. Vidím do jejich příběhů do větší hloubky a šíře a zdá se mi, že za ten elitní společenský status platí věcmi, kterými já bych platit odmítla. Žasnu nad osobností těch lidí, přesněji nad tím, co ze svých lidských možností používají a co ne. Jak nechápou souvislosti, jak málo rozumí lidem, jak velmi na tu díru doplácí jejich nejbližší a jak oni to nevnímají. Jak nerozumějí příčinám a důsledkům duševní nepohody vlastní a těch, kteří s nimi souvisí. Jak nevidí cesty ven, nebo pokud vidí, jak jim chybí vůle a odvaha vydat se po nich.

Nelze samozřejmě všechny nadprůměrně úspěšné lidi hodit do jednoho pytle, ani těch několik desítek ne, které znám osobně. Ale v jedné věci snad trochu generalizovat  mohu. Ta se netýká povah a vnitřního života těchto lidí, ale jejich životního zážitku na cestě od prvních úspěchů až po exkluzivní pozici ve společenské a/nebo ekonomické hierarchii.

Myslím, že cesta za velkým úspěchem přeskakuje, obchází triviální každodennost. Že lidé s vysokými a zářivými cíli nejenže nemusí, ale ani nemají kdy obyčejně žít. A nemyslím tím to mačkání citronu, mytí nádobí, stlaní postelí nebo třeba vyhledávání zaplatitelného ubytování a jízdenek. Mám na mysli duševní život.

Všechna ta škobrtnutí. Zpomalení. Zastavení. Ponor. Tlak, ať už svůj, nebo tlak okolí. Obyčejné triviální radosti a obyčejná triviální zklamání. Soucit a snahu vciťovat se. Jemné nuance nespokojenosti. Frustraci. Lásku ve všech jejích odstínech, ne každý s jinou milenkou nebo milencem, ale s tím jedním člověkem, který je vším od anděla po ďábla a stejně tak nám zrcadlí vše naše od andělského po ďábelské.

Zdá se mi, že tito lidé žijí příliš málo, příliš plytce, příliš rychle na to, aby s nimi Život mohl interagovat, aby s nimi mohli vstupovat do interakce lidé, aby se díky tomu oni sami mohli měnit, růst, zrát. V jedné oblasti pádí vpřed nadzvukovou rychlostí, a v jiné zůstávají stát, nezralí, nezkušení.

Výsledkem je miliardář, který neví, proč s ním jeho žena nechce spát, když jí přece koupil kožich, po kterém toužila. Nebo depresivní CEO nadnárodní firmy, v šedesáti bláznivě zamilovaný do své sekretářky, protože s ní poprvé v životě zažívá chvíle obyčejného příjemného nicnedělání, myslí na ni, kudy chodí, a manželku jako symbol nesvobody v důsledku toho nemůže ani cítit, tudíž hluboce trpí, kdykoli s ní musí trávit čas.

(Nakonec skončí pod chirurgickým nožem s vředy. Ale nerozvede se, nechce ublížit. No a pak ty domy a chalupy… Ale co je horší, nikdy o tom všem své ženě ani neřekne, nechá ji v omylu, bez možnosti sama danou situaci zpracovat a rozhodnout se, jak a s kým chce za takových podmínek žít. Třeba s ním – a třeba také ne.)

Z podobných úvah mi vždy nakonec vychází oslava Života. Každý den, každá minuta života je cenná, se vším, co přináší – od toho, co nás nejvíc těší, až po to, co nás bolí téměř k nevydržení. Život je základní a nenahraditelná psychoedukace, psychohygiena i psychoterapie. Život je od toho, aby byl žit. Cele.

Často slýchávám, pravidelně od mladých ambiciózních lidí na začátku cesty za společenským a finančním úspěchem, od starších pak většinou tehdy, když se octnou v krizi a přečtou si něco naučného o životních změnách a cestách za štěstím: „Chci výzvy, chci se posunout.“

A ač by má automatická reakce často byla „Kašlete na výzvy, sám život jich přináší přehršle, nechtějte si výzvy a posuny sami plánovat, nekontrolujte proud, plyňte a posouvejte se s ním“, hledám spíše, jak by mohli své zanícení pro posuny a výzvy použít přínosně, a ne jako únik od života do abstraktních sfér algoritmů úspěchu.

A na závěr tohoto zamyšlení si říkám: Ano! Pojďme si všichni stanovovat mety a výzvy! Pojďme si naplánovat něco, co nám půjde ztuha, ale povede to k posunům, k vývoji, k úspěchu, který konkrétně nám v budoucnu prospěje.

Ti veleúspěšní by si mohli jako výzvu definovat rozhodnutí žít aspoň po nějaký čas každodenní život obyčejného člověka. Klidně s tou jachtou a uklízečkou – mám na mysli obyčejnost ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.

No a ty moje mladé holčiny úzkostné a klučinové nesebejistí ať si klidně jako výzvu pojmou třeba nekompromisní sebestřednou asertivitu svého úspěšného velevzoru – stejně jim to nejspíš dlouho nevydrží, pokud u toho neopomenou každé ráno otevřít oči a podívat se na svět v jeho celosti, ne jen vzhůru do výšin.

Články k poslechu

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

2. 2. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.