Schopnost nakládat dobře s časem je velmi užitečná. Často se také považuje za vhodnou prevenci fyzických i psychických komplikací spojených se stresem. Konečně je kolem toho i slušný byznys – všechny ty plánovací systémy a kurzy nejsou nic jiného než snaha zorganizovat si co nejlépe čas.

Nicméně co při běžném pohledu znamená „nejlépe“? Většina z nás se k nějaké formě time managementu uchyluje ve chvíli, kdy nestíhá. Doufáme, že lepší plánování a organizace nám dopomohou k větší výkonnosti a efektivitě.

Také jsem to zkoušela. Dokonce mám absolvovaný kurz, o kterém už vůbec netuším, čeho se vlastně týkal. A kýžený efekt se pořád nedostavoval. Pokud jste se v podobně prekérní situaci ocitli také, zkuste se na chvíli zastavit a podívat se na věc z trochu jiného úhlu.

Ano, máte toho hodně. Ano, potřebujete to všechno stihnout. Ale od time managementu většinou nečekáme, že nám pomůže stihnout to, co už stíháme. Chceme víc.

A je jedno, jestli do uvolněného prostoru chceme vměstnat další pracovní povinnosti, aktivní odpočinek nebo čas pro rodinu. Tak jako tak je naším měřítkem kvantita: ukažte mi, jak toho do onoho omezeného rámce 24 hodin dostat co nejvíc.

Více není lépe

Podíváme‑li se na problém z hlediska efektivity, musíme si položit otázku, jestli je více skutečně lépe. Kde je hranice toho, co chceme stihnout?

Uvolní‑li se mi v denním rozvrhu políčko, něčím ho vyplním. Nebudu jen tak sedět v kavárně, protože tam měla být schůzka, která byla zrušena. Tak přeskupuji a vyplňuji mezery a uvolněná místa… až do kdy?

Zvolíme‑li jako kritérium efektivity kvantitu, dostaneme se dřív nebo později pod stejný tlak, před kterým jsme chtěli uniknout. Ono se totiž vždycky něco najde, co by se ještě „mělo“ stihnout.

Kvalitně prožitý čas si ale nikdo nepředstavuje jako úprk před jedoucím vlakem s nejistým výsledkem. Rádi bychom všechno stíhali, ale byli u toho tak nějak v klidu.

Je to vůbec možné? A je to možné i jinak a méně radikálně, než že všeho necháme a prchneme z civilizace do džungle?

Co s tím časem?

Filosofie rozlišuje dvě pojetí času: chronos jakožto čas lineární a kairos jakožto čas cyklický. Zatímco naše vědomí a racio přijalo ve velké míře chronos, naše hlubší já – duše, chceme‑li – funguje lépe v modu kairos. Funguje tak i tělo, které nám může být prvním průvodcem do světa takto vnímaného času.

Jíme, spíme, pijeme, odpočíváme. Pokud se oprostíme od představy, že to má probíhat v nějakou určenou hodinu, a necháme tělo, ať si samo řekne, zjistíme, že má své vlastní pojetí času, které je komplexnější a subtilnější. A které je daleko méně „autistické“ než chronos, který běží stále jen jedním směrem a jehož jediným zákonem je kauzalita a jediným kritériem rychlost.

Svoboda skončit je dost opomíjený, ale velmi zásadní předpoklad našeho vnitřního klidu.

Kairos se opakuje, vrací, proplétá, odkazuje. Tím vším nás jednak propojuje na hlubší úrovni se světem, jednak nás daleko intenzivněji nutí soustředit se na to, co je tady a teď.

Jednoduchým a názorným příkladem může být jídlo. Mám‑li striktně danou hodinu, ve kterou se jdu najíst, pouštím z hlavy vše, kromě samotného údaje o daném čase. Neřeším, je‑li léto nebo zima, slunečno či deštivo, jaký je můj denní rozvrh. Daná hodina udeří pokaždé stejně.

Ale pokud jím podle požadavků těla, to jest tehdy, kdy začne docházet energie (když se ozve hlad, je už pozdě, ale to je na jinou debatu), znamená to, že jsem stále naladěn sám na sebe a tím propojen s dalšími věcmi – vnímám počasí, denní dobu, povahu aktivity.

Tohle všechno se do mého stavu promítá a udržuje mě v přítomném okamžiku. A zároveň posiluje koncentraci na moji momentální činnost, která je tím pádem o dost efektivnější a výsledek kvalitnější.

Stres jako strach

Nicméně i fungování v modu chronos se dá velmi zkvalitnit. Nejničivějším důsledkem lineárního času je stres. Ten mnoho lidí bere jako neodmyslitelnou součást našeho životního stylu, přestože o jeho devastačních zdravotních dopadech nemůže být pochyb.

Na stresu nic pozitivního není – nic takového jako „dobrý“ nebo „motivující“ stres neexistuje. Stres můžeme popsat jako situaci, kdy ztrácíme nad věcmi kontrolu, ujíždí nám půda pod nohama a my se ze všech sil snažíme zvrátit danou věc v náš prospěch, ale nedaří se. S tím přichází strach, co tedy bude dál, kam to až povede…

Typickým příkladem je stres v zaměstnání: začneme nestíhat, plnit své úkoly nedostatečně, potýkat se s následky. Začínáme se obávat o zaměstnání, o ekonomické zabezpečení, o své bezpečí celkově… Toto opravdu není nic, co by nás dovedlo namotivovat k lepším výkonům a kvalitnějším výsledkům.

Stres jako výzva

Ale každá mince má dvě strany a na situaci, která se jeví nad naše momentální síly, můžeme pohlížet buď jako na ohrožení, nebo jako na výzvu. Na možnost překročení vlastních hranic. Překonání sama sebe. Ale ne tak, že se ji pokusíme lépe zorganizovat.

Ten hlavní rozdíl mezi stresem a výzvou totiž není v tom, že jedno je lépe naplánované. Ani v tom, co to je. Rozdíl je ve svobodě.

Výzva je něco, co jsme si sami zvolili, sami vybrali a vzali za své. Jsme pánem dané situace. Což obnáší ještě jednu věc – jak svobodně jsme začali, tak můžeme i svobodně skončit. Svoboda skončit je dost opomíjený, ale velmi zásadní předpoklad našeho vnitřního klidu.

Nejtěžší a nejbeznadějnější momenty prožíváme totiž právě ve chvíli, kdy se domníváme, že ze situace vlastními silami uniknout nedokážeme. Ano, takové situace jistě občas nastanou. Ale rozhodně k nim nepatří pracovní záležitosti.

Čas může pracovat pro nás

Pokud vnitřně přijmeme fakt, že věci se mění, že začínají, končí a nové povstávají z popela tak, jak nás to učí právě kairos, dokážeme si udržet i naši svobodu skončit, opustit to, co už nefunguje, a jít dál.

Není to špatný time management, je to lpění na statu quo, na neměnnosti, na linearitě a jednostrannosti, které nám působí stres a problémy s ním spojené. Čas není potřeba ovládat, organizovat a vměstnávat do políček v diáři. Čas je potřeba jen prožít.