Trauma a závislost

„Dnes je mi tak, že bych si nejradši došla někam na irskou kávu. Aby to nebyl jenom samotnej alkohol, když je ráno,“ prohlásila se svým typickým šibalským úsměvem a s ironií sobě vlastní na jednom z našich sezení v osm ráno Kira. Ale do smíchu jí není, myšlenky na smrt se vrací a nedávno nabytých sil pod stresem ubylo. A já ji oceňuji. Že si všímá toho, jak se cítí, že mluví pravdivě a autenticky o tom, že má chuť se otupit alkoholem, i když se v hloubi duše stydí, že to nezvládá podle sebe lépe. Oceňuji, že zvládla noc a předešlý den a zapojila nové způsoby seberegulace, o kterých jsme spolu mluvily (procházka přírodou, puzzle). Je na cestě od emoční bolesti, kterou jí způsobil nejen trenér sexuálním zneužitím v dětství, ale také rodiče svým emočním chladem a nedostupností. Je na cestě k sobě a to není vždycky jednoduché ani příjemné, obzvlášť pokud se roky snažila necítit sebe samu a odvracet tvář od své bolesti pomocí alkoholu.