Lidské vnímání a poznávání není dokonalé, často je dokonce velmi nepřesné a plné chyb. Co za to může? Jedním z konstruktů sociální psychologie, které se nesprávnost poznávání snaží vysvětlit, jsou kognitivní neboli poznávací heuristiky.

Poprvé je pojmenovali psychologové Amos Tversky ze Stanfordské univerzity a Daniel Kahneman z Princetonské univerzity. Podle nich heuristiky představují způsoby uvažování, které lidé používají k interpretaci okolní reality – a to primárně v situacích, kdy potřebujeme velmi rychlou odpověď na dění kolem nás. A jak už to obyčejně bývá, když je něco příliš uspěchané, je to často i nesprávné. Tversky a Kahneman objasnili velké množství heuristik a psychologové dodnes objevují další.

Věci nejsou takové, jaké se zdají být

První z klasických heuristik Tverskyho a Kahnemana je heuristika reprezentativnosti. Představte si vaši obyčejnou cestu z práce – jdete po rušné ulici či zeleným parkem, voláte s manželkou či zadumaně koukáte po okolí. Najednou vás zaujme protijdoucí postava, oděná celá v černém. Když se více přiblížíte, zjistíte, že přes rameno má štětku, na hlavě černou čepici a obličej celý od sazí. Logicky odvodíte, že se jedná o kominíka.

Kolik ale v dnešní době chodí po ulici kominíků se štětkou přes rameno a s obličejem od sazí? Kdybychom dělali statistický výzkum, pravděpodobně zjistíme, že většina kominíků dnes chodí oblečená jako každý jiný člověk, nejsou zašpinění od sazí, možná dokonce ani štětku nenosí. Naše představa typického kominíka je zastaralá. Je pravděpodobnější, že osoba, která „vypadá jako kominík“, jde na maškarní večírek. To už ale naše osobní poznávání nezjistí – kognitivní heuristika nám poskytne rychlou (a nesprávnou) odpověď, že se jedná o kominíka.

Že je to hloupost? Že vás netrápí, zdali se skutečně jedná o kominíka, či o převlečeného neznámého? Podobná záměna opravdu nemá nijak zásadní význam, příklad však dobře ukazuje, jak heuristika reprezentativnosti funguje: příliš se spoléháme na to, že někdo splňuje charakteristiky, které pokládáme za typické pro danou skupinu, a tato vnímaná reprezentativnost nás svádí k ignorování základních faktů (jako je například statistická pravděpodobnost, že člověk do dané skupiny doopravdy patří).

Vaše dcera si například přivede nového přítele. Mluvila o něm opravdu hezky, čekáte tedy, že se jedná o slušného, milého kluka. Když ho ale spatříte, jste zaskočení. Mladík má dredy, piercing a tetování po celé ruce. Hned vás napadne: feťák, flákač. Lidi jako on jsou vám cizí a nepříjemní. Vaše mysl postaví zeď. Představa, jak vypadá „typický feťák“, převládla nad reálnou pravděpodobností, že člověk feťákem je.

Zkuste sami domyslet, v jaké míře a jak často se vaše vlastní myšlení a jednání řídí takto předem napsaným scénářem.

Když ono se to nabízí

Další chybou uvažování je heuristika dostupnosti – máme tendenci přeceňovat význam věcí, které se nám snadno vybavují, protože jsou například nápadnější. A co je nápadné, to je i snadno zapamatovatelné.

Řada z nás dnes při vstupu na hudební festival pomyslí na možnost, že právě tady se může odehrát teroristický útok. Pečlivé kontroly při vstupu a s emocemi silně propojené zpravodajství posledních let posilují pocit ohrožení. Přitom je mnohonásobně pravděpodobnější, že zahyneme třeba při autonehodě. Nasedání do auta je ale běžná, nikterak nápadná situace, proto jí nepřisuzujeme takové významy.

Jiným příkladem heuristiky dostupnosti jsou věci, které se nám snadno vybavují, protože jsou negativní. Asi každému se stalo, že hrozně pospíchal, dobíhal tramvaj a ta mu přímo před nosem zavřela a odjela. To je pro nás velmi negativní zážitek a pravděpodobně si ho zapamatujeme spíše než den, kdy jsme pospíchali a tramvaj jsme v pohodě stihli.

Situace, kdy nám tramvaj ujede přímo před nosem, je statisticky vzácnější než ta, kdy do tramvaje nastoupíme. Přesto si barvitěji zapamatujeme negativní variantu a vytvoříme si předpoklad, že nám tramvaje v jednom kuse ujíždějí, řidiči nikdy nepočkají a možná se zavíráním dveří před nosem dokonce baví.

Mylný výchozí bod

Dalším omylem v poznávání je takzvané zakotvení a přizpůsobení. Často spoléháme na jakýsi výchozí bod, okolo nějž se následně odehrává celé naše uvažování a usuzování ohledně určité věci. Tento výchozí bod však může být chybný.

Představte si například, že jdete kupovat prostěradlo a vůbec nevíte, kolik vlastně stojí. Přijdete do obchodu, najdete správný regál a nejprve vás zaujmou prostěradla ve výšce očí. Každé stojí tisíc korun. Zdá se vám to možná moc, ale protože vůbec nevíte, jaká je správná cena prostěradla, přijmete informaci jako výchozí bod. Po chvíli pohlédnete do nižších polic a uvidíte prostěradla za 500 korun. No to je skvělé, našli jste prostěradlo za poloviční cenu! Odcházíte z obchodu šťastní, že jste na prostěradla vyzráli a ušetřili půlku peněz. Říkáte si, že sem se určitě někdy vrátíte, protože tu mají tak dobré ceny! Nevíte, že ve vedlejším krámku mají stejné zboží za 250.

Tento princip nefunguje pouze v reklamě a marketingu, ale i v běžném sociálním kontaktu. Představte si, že se seznamujete s Petrem a postupně zjišťujete, že je veselý, ochotný, kamarádský, milý, hodný, dobrosrdečný, ale také žárlivý, pomlouvačný a závistivý. Později se seznámíte s Honzou, a jak ho poznáváte, postupně zjišťujete, že je závistivý, pomlouvačný, žárlivý… a kromě toho také dobrosrdečný, hodný, milý, kamarádský, ochotný a veselý. Kdo z nich by měl větší šanci stát se vaším kamarádem? Chvilku se nad tím zamyslete, než budete číst dál.

Ačkoli mají Petr i Honza totožné vlastnosti, víc budeme stát o přátelství s Petrem, protože jsme nejprve objevili jeho pozitivní vlastnosti. Vůbec jsme ho neznali, utvořili jsme si tedy kotvu z první objevené pozitivní vlastnosti a odtud se odvíjelo naše další usuzování. U Honzy jsme se chytili negativní kotvy.

Dávejme si tedy pozor na naše uvažování, je často zrádné. Co se nám na první pohled jeví jako jasná věc, může být ve skutečnosti úplně jinak.

Více k tématu:
Kahneman, D., & Tversky, A. (1996). On the reality of cognitive illusions. Psychological Review, 103(3), 582–591.