Nedávno mi zavolala klientka, jejíž dceru čekají v tomto období státnice. S obavami mi sdělila, že dcera téměř nejí a nespí, protože jí učivo „prostě neleze do hlavy”. Co s tím? Primárně zjistit, jak je naladěný přijímač…

Už v předcházející větě jsem odhalila, jakým způsobem funguje zrovna můj mozek, když chci něco dostat do hlavy. Z použití slovního obratu naladěný přijímač lze odvodit, že to budou zvukové vjemy, částečně i vjemy kinestetické.

Naopak zrak pro mě v učení nebyl nikdy příliš důležitý. Tabulky a grafy? Z těch mám husí kůži. Prezentace s obrázky mě nudily. Když jsem si myslela, že ten zápisek byl určitě vpravo nahoře, nakonec byl vlevo dole… Takže vizuální paměť nic moc.

Zrak, sluch a hmat – jak tyto tři smysly využít při učení? Probereme si je postupně.

Sluchový typ

Takovému studijnímu typu pomáhá, když se může učit nahlas. Předčítání a verbální opakování je něco pro něj. Velmi efektivní bývá si požadovanou látku nahrát a potom si ji přehrávat a opakovat kdekoli a kdykoli.

Sluchově zaměřený student však může mít problém například na kolejích, kde se učí víc lidí najednou. Často je nucen vyhledat osamělou místnost, kam se může „zašít“ a opakovat si nahlas, protože ne každý spolubydlící tento typ učení sdílí a toleruje.

Velmi mu pomáhá, když naučenou látku může přednášet druhým – tím si ji fixuje do paměti. Lehce rozeznává hlasy lidí a často má melodický hlas. On nemluví, on „zpívá“.

Sluchový typ poznáme i v běžné řeči – stačí si všímat toho, jaká slova používá.

• Oslovilo mě to
  
• To nezní špatně
  
• Poslyš
  
• S tím rezonuji…
  

Zrakový typ

Tento člověk si snáze zapamatuje to, co vidí. Ve společnosti je takto zaměřených lidí většina, cca 65 %. Jen si vzpomeňte, kolik z vašich přátel si dělá barevné poznámky… Zrakově zaměřený typ také miluje obrázky, schémata, tabulky, grafy a mapy, ve kterých se skvěle orientuje. Není mu cizí ani symbolické znázorňování, většinou je proto dobrý v matematice a fyzice. Rád se učí z powerpointových prezentací.

Velmi dobře si pamatuje, na jakém místě byl jaký text napsán, někdy dokonce jakým písmem a jakou barvou. Jeden můj kamarád u zkoušení prosil učitele o chvilku strpení se slovy: „Počkejte… Je to napsaný tam nahoře a podtržený třikrát zelenou barvou. Úplně to vidím. Ale nemůžu si vzpomenout, co to tam je vlastně napsaný!“

Na paletě vizuálního člověka můžeme najít slova jako:

• Podíváme se na to
  
• Z mého úhlu pohledu
  
• Načrtněme si plán…
  

Kinestetický typ

Kinestetik potřebuje pohyb a praktické procvičování. Má rád, když si může vše „osahat“. Mohlo by se zdát, že pro klasické studium je to tedy trochu nepraktické. V současné době však vzdělávání počítá i s takto zaměřenými studenty a důraz na kinestetický aspekt se ve výuce objevuje častěji.

Třeba při výuce jazyků, kdy studenti hrají scénky, při kterých přímo „v akci“ procvičují slovíčka, fráze a gramatiku. Když jsem se na gymplu učila francouzsky, naše profesorka dělala podobné aktivity. Za jediný rok jsem se naučila víc než za následující tři roky, kdy jsme dostali profesora, který vyznával jen suché biflování.

Kinestetikům pomáhá vše, co sami vykonali, tudíž jim pomáhají i vlastnoruční zápisky. Obyčejně mají také talent na sport a často je právě při nějaké fyzické aktivitě napadne řešení úkolů. A když s nimi mluvíte, mají tendence se vás aspoň zlehka dotknout.

Jaká je ochutnávka slovníku typického kinestetika? Používá prožitkovou až smyslnou recepturu:

• Dotklo se mě to
  
• Je to hmatatelné
  
• Uchopíme příležitost
  
• Mám příjemný pocit
  
• Vnímám to takhle…
  

A jak to dopadlo s klientčinou dcerou? Když jsme zjistili, že je to „slečna kinestetická“, která se učí chemii, nebylo právě jednoduché vymyslet, jak jí pomoci. Nakonec jsme však našli kamaráda, který pracuje v chemické firmě. Udělal si na ni čas, vzal ji na procházku, takže pohybu bylo učiněno zadost a vysvětlil jí na příkladech z praxe, čemu nerozuměla. Chtěl ji vzít i na exkurzi, avšak to se nepodařilo. Státnice však slečna složila naprosto v pohodě.

Tři komunikační kanály

Nutno dodat, že nikdo není jednostranně vyhraněn. Učíme se všemi třemi styly, ale některý používáme velmi rádi a jiný méně. Tyto tři „komunikační kanály“ však dojdou využití nejen při učení, ale uplatňují se v mezilidských interakcích celkově.

Když víme, jaký kanál ten který člověk upřednostňuje, můžeme se na jeho způsob vyjadřování naladit. Komunikace bude příjemnější a efektivnější.

Příklad? Ve škole jsem chodila na zkoušky k profesorovi, který byl typický zrakový typ. Neustále uvozoval věty slovy představte si…, měl problémy s vyjadřováním abstraktních pojmů a miloval obrázky, náčrty a grafy.

Jako sluchový kinestetik jsem při jeho přednáškách trpěla, ale u zkoušek jsem se nakonec musela jeho způsobu komunikace přizpůsobit. Kdykoliv jsem totiž zůstala u svého stylu vyjadřování, vůbec jsme si nerozuměli a to mělo vliv na hodnocení. Prakticky jsem sice říkala to samé, ale jinou řečí a on to už jako správnou odpověď neuznal.

A tak jsem začala mluvit v obrazech, používat podobná slova. Když jsem nakonec řekla stejně bezradně jako při přednáškách on promiňte, já bych to ráda vysvětlila, ale těžko se mi hledají slova, chápavě se na mě podíval: „Já vám rozumím…“ A taková interakce přispěla k mnohem lepší komunikaci.

Všímáte si na sobě a u druhých lidí komunikačních rozdílů? A jakým způsobem komunikujete nejraději vy?

Více k tématu:
Alena Špačková: Trénink techniky řeči
David Reinhaus: Techniky učení