Když jsem se ve své psychoterapeutické praxi setkávala s lidmi, kteří truchlili po smrti rodičů, myslela jsem si, že jim rozumím, že se dokážu vcítit do toho, co prožívají. Potom jsem si stejnou situací prošla ve svém životě sama a zjistila jsem, že jsem dříve žila v zajetí různých očekávání, která mě spoutávala.
Po smrti mámy mě velmi oslovily myšlenky newyorského psychiatra Alexandra Levyho, který napsal knihu o vyrovnání se se smrtí rodičů. Dokázal dát do slov to, čím jsem si procházela. Především, že při smrti rodičů se plní naše nejhorší noční můra z dětství, kvůli které se bojíme usnout. A to ta, že se probudíme a rodiče zde nebudou.
Najednou je to realita, kterou opravdu překonáváme. Očekávání, která jsem měla sama od sebe v této situaci předtím, než jsem ji surově zakusila, jsem se pokusila popsat v následujícím shrnutí.
1. Hlavní emoce, kterou po smrti rodiče prožívám, je zármutek, lítost
Lidé, kteří se vyrovnávají se smrtí rodičů, často popisují, že jsou zaskočeni tím, jaký emocionální koktejl byl pro ně připraven v prvních dvou letech. Pro zármutek je často typická dezorientace. Zmizela důležitá část našeho života, dočasně jsme zabloudili. A k tomu patří nejen lítost, ale také vztek, vděčnost, radost i úleva – klidně vše v jednom dni. Kdo se v tom má vyznat?
Ano, známe stadia smutku podle Elisabeth Kübler‑Rossové: popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Ve své práci jsem se doposud nesetkala s nikým, kdo by je prožíval takto strukturovaně. Velmi úlevné bylo přijmout chaotickou stránku prožívání zármutku jako fakt.
2. Když se o rodiče dobře před smrtí postarám, bude truchlení jednodušší
Opět vedle jak ta jedle. Ano, je dokázáno, že truchlení je komplikovanější, když je neočekávané, neusmířené, bez možnosti říct to podstatné. Každé úmrtí rodičů však úplně jednoduše bolí. I když máme čisté svědomí, že jsme udělali, co bylo třeba. Tím, že jsme se o rodiče před smrtí postarali, jsme si nekoupili vstupenku na bezbolestné truchlení.
3. Ti, kteří prožívají s rodiči náročný vztah, zažívají po jejich smrti úlevu
Upřímně jsem se s úlevou u lidí, kterým umřeli rodiče a měli to s nimi komplikované, ještě nesetkala. Zato jsem již mnohokrát ve své praxi zažila, že smrt rodiče, se kterým to bylo vztahově těžké, je spouštěčem k vyhledání psychoterapie.
Přestože se tito lidé mnohokrát snažili s rodiči „prolomit ledy“, zažívají si po jejich smrti frustraci, že už další šance nemají. S prázdnotou se potýkají i děti, které s rodiči před smrtí nemluvily nebo neměly šanci říct to důležité. Pak je důležité dopřát si čas k zastavení a vytvoření mapy, kam jsme v životě s rodiči došli a odkud půjdeme sami.
4. Vztahy s blízkými se při překonávání ztráty rodičů prohloubí a utuží
Ano, někdy se to může stát. Zároveň je proces vyrovnávání náročný tím, že často přináší změny ve vnímání vztahů. Pro truchlící je důležité, jak je okolí ochotno úplně obyčejně s nimi v jejich truchlení být. Zda je ochotno slyšet, co prožívají (v této situaci je to dost často pěkná kláda).
Může se nám stát, že si najednou více všímáme, kdo má v našem okolí oba rodiče, jen jednoho rodiče a kdo nemá žádného. Přičemž lidé z poslední skupiny jsou pro nás najednou důležitější než dříve. Dost často zjišťujeme, že jsme rádi se staršími lidmi (protože mnohdy už nemají žádné rodiče a mohou sdílet cenné zkušenosti, jak na to).
5. Vztahy se sourozenci se po smrti rodičů zlepší
Když byli rodiče naživu, sourozenci fungovali jako hráči v orchestru, kde hrál každý dle svého přiděleného partu – například nejstarší pečující sourozenec, prostřední usmiřovatel, nejmladší rebel. Po smrti rodičů se tato situace změní tím, že orchestr přišel o dirigenta. Každý se snažíme dál jet dle svého partu, už v tom ale není rytmus, někdy to skřípe a může to znít falešně. Je to výzvou k tomu, aby si každý nově našel své noty, podle kterých bude hrát. Předchozí vrzání, skřípání a vypadávání z rytmu k tomu procesu dost často patří.
6. Jsi už velká holka, velkej kluk, rodiče měli svůj věk
To, že rodiče zemřou ve stáří, všichni vnímáme jako fakt. Opravdu? Není to spíš tak, že se to děje hlavně v pohádkách, kde zemře starý král? Víme, že mohou zemřít rodiče našim rodičům a ostatním vrstevníkům, ale ruku na srdce: nejsme vevnitř tak trochu přesvědčení, že naši rodiče pro nás budou napořád?
7. Když se budu snažit na sobě pracovat, proces truchlení urychlím
Velmi se mi líbil příměr Alexandra Levyho, který urputnou snahu urychlit proces truchlení (intenzivní meditací, prací na vztahu se zemřelým, vyhledáváním inspirativních lidí) přirovnává k neplavci, který se chce naučit plavat. Když budeme dělat větší pohyby a více máchat rukama, nepůjde nám plavat rychleji. Pravděpodobně pomůže spíš to, že se naučíme splývat a dělat pohybů méně.
8. Jsi psychoterapeutka, profesionálka, zvládneš to lépe než ostatní
Ano, psychoterapeuti toho teoreticky i ze své praxe vědí o truchlení a jeho fázích více. Celou situaci si tímto zbytečným nárokem můžeme spíš zkomplikovat. Je docela úlevné přiznat si, že jsme často ve velmi rozporuplných emocích jako ostatní „smrtelníci“ a že se můžeme rozhodnout pro psychoterapii, kde pravidelně dostáváme prostor k péči o sebe, kterou potřebujeme.
9. Je třeba být aktivní, nezůstávat ve splínu
Ve své terapeutické praxi vycházím z teorie gestaltu a je mi blízká teorie gestalt křivky: nejprve dochází k mobilizaci energie, poté k akci, je třeba i čas ke strávení toho, co se stalo. Přesto v prvním roce po úmrtí rodiče zažívám spolu s klienty, že často dochází pouze k mobilizaci energie (uspořádání pohřbu, vypořádání dědictví, třídění všeho možného) a jako truchlící si nenajdeme čas na druhou část křivky, kdy je třeba strávit tolik náročného, co jsme prožili.
Bojíme se být sami se sebou, protože to bolí. Ale stejně tak, jako investujeme čas do zvládání všeho náročného po smrti rodičů, je důležité zařadit i čas k opečování sama sebe – klidně přímo tím, že si v diáři naplánujeme procházky v lese, čas o samotě a tak dále.
10. Okolí ti pomůže, všichni vidí, jak je to pro tebe těžké
Při posledním rozloučení se zesnulým to vypadá, že truchlící mají v zádech hodně lidí, kteří jsou ochotni jim být nablízku, když budou potřebovat. Realita je dost často taková, že truchlící zejména v prvním roce často postrádají lidi, kteří by se jich občas jednoduše zeptali, jak se mají.
Jejich rodina se často vyrovnává s podobným zármutkem, jako prožívají oni sami, lidé z rodiny na to kapacitu dost často nemají. A přátelům dost často ještě žije alespoň jeden z rodičů a téma „jak se máš po smrti rodičů“ je pro ně příliš osobní a surové. Proto vůbec není špatné, když si v období truchlení najdeme terapeuta, který se nás bude ptát, jak se máme, pravidelně.
11. Když věříš, že smrtí život nekončí, je truchlení jednodušší
Pokud hledáme v Bohu (nebo jiné transcendenci) rychlou úlevu, většinou nepřichází. Pokud však nepřestáváme věřit, že nás v této situaci Bůh (nebo cokoli, co nás přesahuje) bude provázet, získáváme paradoxně pocit úlevy, že nemusíme vše zvládnout. I když úplně nevíme, kam jsme doprovázeni. Dovolím si sdílet obraz, který mě intenzivně v prvním roce po smrti mámy provázel. Ležím schoulená ve velké dlani. Nevím, kam mě nese, ale nezneklidňuje mě to, protože věřím, že mezi prsty nepropadnu.
A trocha naděje závěrem
Z popsaných očekávání v kontaktu s realitou při truchlení to může vypadat, že po smrti rodičů nefungují žádné záchytné body, o kterých jsme si mysleli, že fungovat budou. Co se na této náročné cestě můžeme naučit a co můžeme získat?
V prvé řadě odvahu. Když se nám podaří překonat noční můru z dětství, že se probudíme a rodiče nikde, můžeme být na svou odvahu poprat se s touto situací právem hrdí. Najednou si dokážeme více stát za svými názory, za tím, co je pro nás důležité (s větším vědomím toho, že se nezavděčíme všem).
Naučíme se na život dívat pod úhlem věčnosti. Nejde to pořád, občas se samozřejmě rozčílíme nad ptákovinami, ale do našeho života po překonání největšího zármutku přijde nový rozměr: všímáme si více drobností, které nám do úmrtí rodičů připadaly samozřejmé, jako je zdraví, všechno krásné kolem nás, drobnosti dělající radost.
Více vnímáme rozměr, který dřív pravděpodobně nebyl tak naléhavý. Možná není na vše dost času. Možná je čas plnit si svá přání, odjet na bláznivou cestu, o které jsme vždy jen snili, protože hlavní bylo pracovat. Když si k sobě najdeme důležité lidi, kteří nás budou v plnění bláznivých snů podporovat, je to známka toho, že jsme začali znovu žít.
Dalším rozměrem zorientování se ve světě po smrti rodičů může být přehodnocení našich ambicí. Cíle, které byly dřív tak důležité, najednou možná vůbec nejsou naléhavé. Stejně smysluplné jako přednášet na konferenci nám může připadat být se svými blízkými .
To přináší velkou svobodu. Nemusíme na sebe neustále vyvíjet tlak, abychom se posouvali dále. Dokážeme najednou opravdu jenom být. Už si o tom pouze nečteme, ale opravdově jsme. Pokud se nám podaří dojít až sem, hurá – máme nejkamenitější úsek truchlící cesty za sebou.
